Nová kniha Georgiho Gospodinova Zahradník a smrt nabízí portrét současného úspěšného spisovatele: „V květnu dostal román věnovaný mámě a tátovi jednu velkou cenu a oné londýnské noci, v těch narychlo naškrábaných několika větách v angličtině, jedna byla o nich dvou, kteří nyní tiše pláčou radostí v jednom jihovýchodním městečku, řekl jsem. Druhý den před jejich domem na vesnici zastavilo několik automobilů s novináři, nevim, jak nás objevili, vymlouval se táta, když jsem si dělal legraci, že jsou z nich mediální hvězdy. Později jsem viděl část těch reportáží, táta provází reportéry po zahradě a s naivitou člověka, který nikdy nestál před kamerou, vysvětluje, kdy co kvete a které květiny má nejraději.“
Nezapomeňte umřít ve Švýcarsku. Je vůbec román o Evropě postižené Alzheimerovou chorobou fikce? |
Máme zde začít rozebírat, jak komicky a absurdně probíhá taková chvilka slávy? Tedy že se o vás – dokonce nejen o vás, ale i o vaše nejbližší – začnou všichni zajímat. Ti, co se nezajímali včera a co se nebudou zajímat zítra. A že vůbec nejde o literaturu, o nějaký román. Jde o slávu, které spisovatel díky němu dosáhl, dostal velkou cenu – to jest, že někde tam daleko, na Západě, řekli, že tohle je důležité.
Honit se za mičudou
Nebo tu máme začít rozebírat pochybnou kompetentnost porot a nahodilost jejich rozhodnutí? A dodávat, že občas se zkrátka blahosklonně pro změnu rozhodnou vyznamenat i někoho z Východu a že to většinou je ten, kdo byl přeložen a vyznamenán proto, že tak nějak reprezentuje představu o spisovateli z toho exotického Vystrkova?
Jako polská prozaička Olga Tokarczuková obdržela Nobelovu cenu za literaturu za rok 2018, tak předloni získal mezinárodní odnož Bookerovy ceny román bulharského literáta Georgiho Gospodinova (1968) s názvem Časokryt (2020). Není tedy divu, že vypravěč Zahradníka a smrti je teď slavným spisovatelem. Neustále jezdí kamsi do ciziny, někdo ho poznává, zastavuje, žádá o podpis do knihy a on zas vodí rodiče na divadelní představení vzniklé podle jeho předlohy a i jinak jim dělá už nějaký čas radost: „Vzpomínám si, jak mi jednou večer před mnoha lety celí rozjaření s mámou volali, aby mi oznámili, že v křížovce byl můj román na čtrnáct, vertikálně. Doufám, že jste to trefili, zavtipkoval jsem, tohle je tedy opravdový úspěch, dostat se do křížovek, smál jsem se. A měl jsem radost, že měli radost.“
Zahradník a smrt
 . |
Úvodní citát nicméně též odhaluje, že hlavní postavou nové knihy bulharského autora je otec a ústředním prostorem je jeho zahrada, k níž ve stáří silně přilnul. Přitom zamlada to vypadalo, že spíš než shýbání se k záhonům bude jeho údělem pozvedat ruce k děravému koši s obroučkou. Po vojně totiž dostal takzvané laso od basketbalového trenéra, aby hrál ve městě. Jenže jak to říct rodičům? „Jednoho dne sebral odvahu a zeptal se jich a oni – lidé, kteří nikdy nebyli dál než za humny vesnice – si řekli: co se bude někde honit za mičudou, místo aby si našel pořádnou práci, a vůbec, ať ho máme tady, pěkně blízko, ať může pomáhat, město ještě nikdy nikomu nic dobrýho nepřineslo… A odmítli. Táta chodil pár dní jako bezhlavý, nevěděl, co má dělat, rodičům se ještě nikdy nepostavil, a nakonec – zůstal.“
Zahradník a smrt (2024) přináší portrét milovaného otce právě v takovýchto historkách či anekdotách – ať už se jedná o smutná zákoutí života jako ve zmíněném případě, kdy to člověk ani nezkusil, což si později může vyčítat, nebo o ty odlehčené, případně zpětně odlehčované a heroizující. To se týká kupříkladu historky o tom, jak se otec každoročně vyhýbal komunistickému pochodu – nechával si od kamaráda zubaře napsat omluvenku a pozoroval vše v trenkách z balkonu: „Hele, jak to, že dycky devátýho září máš zánět dásní? ptával se ho okresní tajemník, který si ho vždy druhý den pozval na kobereček. Taky se tomu divím, odpovídal táta, moje zuby sou jak ta nevymýcená buržoazie – tak tak se držej, ale sou samý problémy.“
Továrna na facky
Ne pokaždé se ovšem jedná o příběhy triumfální, někdy je to pro chlapa i čirá ostuda, nicméně natolik zábavná, že ji zkrátka musí sám dát k dobrému. Máme na mysli příhodu z nemocnice: „Nebydlíte náhodou v J., ulici Graf Ignatiev, v tom dlouhym bloku číslo 58, poslední vchod, šestý patro? Jo, podivil se táta, tam bydlim, ale jak to víte? No, vy na to, že ste mužskej, hrozně hezky věšíte prádlo, tak pěkně ho vyrovnáváte, každou neděli vás pozoruju, dokonce volám toho svýho, aby se šel mrknout a něco se přiučil. My bydlíme v protějším domě.“ Vida, na co může být dobrý bývalý basketbalista.
Hafni není štěkna, ale správná holka. Nový román spisovatelky Helle Helle potěší a není nudný |
Chtělo by se říct, že Zahradník a smrt je typický Georgi Gospodinov. Tedy že už o bulharském prozaikovi – původně básníkovi – víme, že mu dělá potíže, případně malé potěšení, souvislé vyprávění, a to i proto, že je právě mistrem postřehů a jejich lapidárních zaznamenávání. Jenže aby se prosadil, bylo zkrátka třeba nasadit románovou – či aspoň jako román se tvářící – karoserii.
Dalším poznávacím znamením Georgiho Gospodinova je, že se obrací do minulosti, do doby své mladosti a klidně i dál. Jako by patřil k jedincům, u nichž míváme pocit, že to přece nemůžou pamatovat – a oni to často skutečně nepamatují, avšak tyto historické děje jsou pro ně tak důležité, že se součástí jejich životů dodatečně staly, adoptovaly či anektovaly je. Přetržitost a otáčení se do minulosti se propojily právě v Časokrytu, neboť je evidentní, že Evropa je kontinentem minulosti a všichni ti nostalgií či alzheimerem postižení lidé v tomto románu hlasují, do jakého období by se chtěli vrátit.
Proto neudiví, když se i v Zahradníkovi a smrti Georgi Gospodinov s chutí pouští do podobných shrnutí: „My, děti socialismu, jsme v určitém smyslu slova vyrostli bez otců. Jestliže socialismus svým lehce prkenným způsobem tvrdil, že ,rodina je základ státu’, pak otec určitě nebyl její nejspolehlivější součástí. Tátové pili, mazali karty nebo vyprávěli vtipy.“ Nechybí ani vzpomínka na to, jak byly v „pravěku“ trestány děti: „Že spustim továrnu na facky (…) byla klasická výhrůžka, kterou jsme dostávali, když nás napadlo provést něco zakázaného.“
Bulharský prozaik připomíná rovněž to, jak se (ne)projevovala mezi chlapy náklonnost: „Jednou mi řekl: ty žiletky, cos mi přivez z Německa, sou bezvadný, vydržely mi celej rok. I to bylo vyjádření citů. Zase ti přivezu, odvětil jsem, zrovna tam jedu. Nemá smysl, abys jich bral moc, řekl, tři budou stačit. Navěky tu přece nebudem. Ještě jedna z mých oblíbených tátových vět.“
Přičemž je zde dobré vypíchnout ono „z Německa“ – v tom se skrývá víra těchto generací, že vše ze Západu je lepší, prostě prímové zbožíčko. Uslyšíme dnes ještě od někoho věty typu „ty švýcarský prášky, cos mi sehnal, mi udělaly moc dobře“?
Musíme to říct psovi
Když nacházíme obrysy tohoto zpozdilého a odcházejícího světa starých mužů, jeví se jakožto happy end fakt, že vypravěč má dceru, pokračovatelku rodu. Velký muž – doslova – totiž v Zahradníkovi a smrti umírá. Jde nejen o knihu vzpomínek na otce, nýbrž i o soubor zápisků z jeho posledních měsíců, dnů, hodin. Což je zachyceno v nezapomenutelných detailech: „Měl před sebou ještě tři výstupy po těch schodech (a jenom dva sestupy), ale to jsme tehdy nevěděli. Pokaždé po nich stoupal pomaleji a obtížněji, při posledním stoupání jsme přinesli židli, aby si v každém mezipatře mohl odpočinout.“
Už ležíte Rusku, té žravé bestii, v žaludku? ptá se ruská básnířka, která musí žít v exilu |
Stejně tak, tedy nejpůsobivěji, do čtenáře vrážejí ostří drásavé detaily ve chvílích těsně po smrti: „A my to teď musíme říct psu Džakovi, který byl pořád s ním, kočce Kokorčo, kterou táta někde našel jako malé koťátko a krmil ji dudlíkem, i druhému psovi jménem Čeri, jenž hlídal u dveří.“ Od určitého věku je velkým hazardem připoutat k sobě zvíře: Jak budete snášet, když zemře první? A jak bude snášet, když zemřete první vy?
Vedle těchto přímých zásahů se však člověk též mnohdy ošívá nad tím, jak je vypravěč nenechavě aktivní, jak vše bezprostředně zaznamenává. Působí to až zištně a bezcitně. Jako by to chtěl Georgi Gospodinov okamžitě využít k tomu, aby další knihou potvrdil, že je spisovatel, aby zúročil vypěstovanou slávu. Navíc se Zahradník a smrt jeví být typickým produktem současné literatury i v tom, jak život porcuje tematicky. Nevypráví se o člověku (o tátovi), nýbrž se zpracovává – někdy doslova dojí – téma (umírání a smrt). Přičemž takové preparování v leckterém případě jen zvyšuje neživotnost díla: proč se zkrátka nevypráví o celé rodině a celém životě, který pochopitelně končí smrtí?
Do ohně přileje oleje sám Georgi Gospodinov, když následně čteme: „Jeden kamarád vyprávěl, jak když mu zemřel táta, necítil žádný zvláštní smutek a polekal se, jestli je s ním všechno v pořádku. Uplynul týden, měsíc, nic zvláštního, jo, vzpomínal na něj, nebylo mu veselo, ale vyloženě smutek – to ne. A jednou ráno, vyprávěl, jsem otevřel oči a smutkem jsem ani nemohl vstát z postele.“
Ano, přesně to si říkáme nad stránkami Zahradníka a smrti. Kam ten spěch, proč ta překotnost? Kdybychom Georgiho Gospodinova neznali z předchozích knih jako nanejvýš věrohodného tvůrce, možná bychom Zahradníka a smrt odložili nedočteného. Obdobně překvapuje, že jindy tak pregnantní a na slovo skoupý tvůrce je najednou upovídaný, říká příliš mnoho, doslovuje to, co by si měl domyslet čtenář sám. Až v závěru najdeme jakési vysvětlení: „Celý rok po tom jsem nedokázal nic napsat, říká jeden kamarád. Mě naopak psaní zachraňuje.“
Opěvování matek
Zahradník a smrt se může českému čtenáři jevit jako jakési protnutí Čapkova Zahradníkova roku či Demlových Mých přátel s knihami s výraznou, sveřepou mužskou postavou, například tatínka u Oty Pavla či strýců u Bohumila Hrabala či Jaroslava Putíka. Obě větve se příznačně jeví býti již rovněž archaické. Sám autor Zahradníka a smrti k tomu podotýká: „Celá světová literatura, bulharskou nevyjímaje, opěvuje matky a otcům píše trpké kafkovské dopisy.“ Je to pouze efektní, nebo se s tím dá souhlasit?
Především se však v Zahradníkovi a smrti protýká – možná i potýká – život s literaturou. Na adresu estetické kvality, jak již bylo naznačeno, se dá leccos namítnout. Je ale otázka, jestli tady nepřeváží jiné čtení a nahlížení. Jistě, můžeme nejnovější knihu bulharského prozaika vnímat jako tu, která zde vyšla jen díky tomu, že předchozí román získal onu velkou cenu. Anebo ji můžeme brát jako prostředníka, díky němuž nám bylo umožněno setkání „na dálku“ s nenápadně pozoruhodným člověkem a taky s oddanou synovskou láskou.
Neumětelové a kazisvěti poroučí. Jak komunisté poničili český venkov, že se dodnes nemůže vzpamatovat |
Na některé detaily této knihy, nedokonalé, jako je život sám, totiž nezapomeneme: „Večer, když nemůžu usnout, říkával, počitám v hlavě, kolik lidí zemřelo u nás na vsi za posledních padesát let, kolik domů zůstalo, řadim je podle čtvrtí a potom podle rodů. A začal odříkávat nekonečný růženec – Daskalovovovi, Pisarovovi, Mrenkovovic, Kaserjovovic, Zagrafští, Mlčan-Dimitrovovi, Smokovovic, Sladkej Diko, Kohoutek Diko, Canjo Pointer, Paprikovovi…“ A ještě jedna ošoupaná průpovídka, která vystihuje společenskou atmosféru líp než jakýkoli sociologický průzkum: „Rok od roku žijem líp a líp, ze dne na den hůř a hůř.“
