Žádný signál mobilních operátorů. Žádný internet. Žádná hospoda. Skoro žádní lidé. Nic. Jen sobi, bílé polární lišky, sem tam v dálce pižmoň a podprahový strach ze setkání s ledním medvědem. Spousta potoků, říček a řek s ledovou vodou, jako stvořených k adrenalinovému brodění. Hejna komárů a sem tam nezbytná pomocná ruka kamarádům.
A za odměnu portské víno k večeři, vytažené v půlce treku jedním z nás nečekaně z krosny, neskutečné výhledy do nepředstavitelně rozlehlé krajiny, plné strmých úbočí fjordů, vrcholků hor pokrytých sněhem a jezer zahalených mlhou. Sto šedesát kilometrů dlouhý trek grónskou divočinou, který vede za severním polárním kruhem, patří k tomu nejtěžšímu, ale zároveň nejkrásnějšímu, co jsem v životě zažil.
V Grónsku vůbec patří lovecké zbraně k místní kultuře, před vstupem do restaurací nebo veřejných budov proto bývají umisťovány bezpečnostní pokyny, aby návštěvník vstupoval pouze s kulovnicí s vyjmutým závěrem.
