Přesto právě křesťanství v sobě od samého počátku obsahuje mnohé „diverzní složky,“ jimiž se nejenže Ježíšovo učení dramaticky vymknulo ze starobylého řádu judaismu, ale které podrývají mnohé principy „vládnoucí nauky“. Jednou z takových mimořádně silných větví je takzvaná teologie osvobození.
Jak jsme naznačili v předchozích řádcích, teologie osvobození je svým způsobem opakem konzervativního aspektu křesťanské tradice a velmi často v ní lze najít ozvuky levicového myšlení jiných než teologických oborů. V totalitním Československu, kde se vládnoucí třída odkazovala na Marxe s Leninem, se křesťanská opozice logicky klonila jednoznačně ke konzervativní tradici a na teologii osvobození, v níž marxovské ozvuky nelze neslyšet, se dívala s mimořádným podezřením.
Ostatně v rozpacích bylo nejen socialistické Československo, ale skoro celá Evropa: teologii osvobození kritizoval předseda Kongregace pro nauku víry a budoucí papež Benedikt XVI. Joseph Ratzinger.
Vláda schválila smlouvu s Vatikánem, ochrání svobodu vyznání |
Jenže perspektiva Evropy (se sovětským impériem na hranici) není jediná možná: zejména státy jižní Ameriky a velké části Afriky vnímají podstatu křesťanské zvěsti mnohem radikálněji: vždy na straně chudých a znevýhodněných.
V jejich pojetí se, symbolicky řečeno, arcibiskup nevozí limuzínou spolu s prezidentem a šéfem armády, ale pomáhá nemocným ve slumech na předměstí megalopolí.
A že tato radikální větev získává na síle, můžeme vidět i v osobě současného papeže Františka, prvního mimoevropského papeže za 1200 let a do roku 2013 arcibiskupa Buenos Aires a primase argentinského. Portrét právě zesnulého „otce teologie osvobození“ přináší historik a teolog Filip Outrata:
V osobě Gustava Gutiérreze († 22. 10.) odešla po Jürgenu Moltmannovi († 3. 6.) krátce po sobě druhá významná osobnost spojená se směrem teologického myšlení označovaným jako teologie osvobození. Jak peruánský dominikán Gutiérrez, narozený v roce 1928, tak i tübingenský profesor Moltmann reformované církevní tradice, který se narodil ještě o dva roky dříve, patří k zakladatelským postavám tohoto teologického proudu. Každý z nich přitom jiným způsobem.
Gutiérrez je s teologií osvobození přímo spojen jako jeden z jejích zakladatelů, jeho kniha Teología de la liberación z roku 1971 ostatně dala tomuto směru teologického myšlení název, pod kterým je známý po celém světě.
I Gutiérrez sám a další jihoameričtí teologové osvobození ale za mnohé vděčili mimo jiné právě Moltmannovi, který již v polovině 60. let zejména ve své Teologii naděje (Theologie der Hoffnung, 1964) rozvinul v dialogu s myšlením filosofa a marxisty Ernsta Blocha takové pojetí křesťanství, které Kristovo spásné dílo takříkajíc snáší z nebe na zemi a zasazuje do konkrétních situací a konfliktů lidských dějin.
Politické osvobození, změna nespravedlivých struktur politické a ekonomické moci, patří neoddělitelně a zásadně k eschatologické, na budoucnost zaměřené podstatě křesťanství. Jakékoli pojetí, které na druhé straně křesťanskou zvěst pouze spiritualizuje, odtělesňuje a vytrhává z dějin, je z tohoto pohledu odchylkou, sejitím ze správné cesty.
Dominikán na straně chudých
Gustavo Merino Díaz se narodil 8. června 1928 v Limě. Pocházel z mestické rodiny, byl tedy přímým potomkem původních obyvatel amerického kontinentu. V dětství a mládí vážně trpěl zánětem kostní dřeně, mezi 12. a 18. rokem života byl upoután na invalidní vozík. Zřejmě i tato zkušenost, kterou sám považoval pro svůj život za formativní, přispěla k jeho pozdějšímu rozhodnutí studovat teologii a věnovat se kněžskému poslání.
Jeho první zájem ale patřil medicíně, studoval ji na Národní univerzitě svatého Marka v Limě. Jeho cílem bylo stát se psychiatrem. Už v době studia medicíny ale rozpoznal povolání ke kněžství. Následovala teologická studia v belgické Lovani a francouzském Lyonu.
Na kněze byl vysvěcen v roce 1959. Stal se dominikánem – příslušníkem řádu, k němuž patřili teologové, kteří ho zásadně ovlivnili během teologického studia, jako byli Yves Congar či Marie-Dominique Chenu. Ale také Bartolomé de Las Casas, obránce práv a důstojnosti domorodých obyvatel Ameriky v 16. století, k němuž se ještě dostaneme.
První polovina 60. let byla pro vznik teologie osvobození okamžikem vskutku příhodným. Sešlo se hned několik důležitých faktorů. Přelomový Druhý vatikánský koncil římskokatolické církve oficiálně posvětil a jako církevní učení formuloval myšlenky vyslovované již několik desetiletí předtím teology, jako byli již zmíněný Congar, ale také Karl Rahner, Edward Schillebeeckx nebo Hans Küng. Byla to také doba nadějí v ekumenické sblížení rozdělených církví.
Teologické podněty se rozpracovávaly napříč konfesijními hranicemi – význam dějinnosti pro křesťanskou teologii a obrysy politické teologie v dialogu s marxistickým myšlením zároveň rozvíjeli již zmíněný evangelík Moltmann a jeho katolický souputník Johann Baptist Metz.
Ať je církev chudá a bez uctivých titulů
Římskokatolická církev se přestala chápat na prvním místě jako hierarchická struktura, ale jako Boží lid. Důležitou úlohu na koncilu sehráli biskupové z Latinské Ameriky.
Dokument známý pod názvem Pakt z katakomb podepsalo v samém závěru koncilu 16. listopadu 1965 přes čtyřicet biskupů a kardinálů převážně z latinskoamerických zemí v čele s Domem Hélderem Câmarou, arcibiskupem z brazilského Recife a další zásadní osobností teologie osvobození. Vyzývali v něm církev k tomu, aby se stala skutečně chudou, vzdala se bohatství a tradičních uctivých titulů a upřela svou pozornost k dělníkům, k chudým a opovrhovaným.
Gutiérrez v té době objevoval realitu chudoby ve své zemi a na jihoamerickém kontinentu, chudobu a sociální rozdíly, jejichž ostrost nedokázala teologie jeho evropských učitelů a inspirátorů dostatečně vyjádřit. Z této jeho zkušenosti se zrodila jihoamerická teologie osvobození.
Zvěte Romy do kostelů, ať tam jsou jako doma, vyzvali zástupci církví |
Jejím základem je Boží přednostní rozhodnutí pro chudé. Koncept, který je založen v biblickém myšlení a v druhé polovině 60. let se stal principem, kolem něhož se rozvinul celý nový teologický směr. Boží upřednostnění chudých neznamená, že by Bůh byl pouze Bohem chudých a zavrhoval bohaté.
Bere ale vážně situaci obyvatel zemí Latinské Ameriky, kde jsou chudí, opravdu dramaticky chudí, obětí zásadně nespravedlivých a vražedných politických a ekonomických struktur, které slouží pouze těm nejbohatším a zdálky jsou podporovány a utužovány největší světovou velmocí, Spojenými státy. V roce 1974 Gutiérrez založil peruánskou pobočku Institutu Bartolomého de Las Casas, který se po jeho vzoru zaměřuje na soudobé sociální konflikty a jejich oběti a usiluje o to jim pomáhat prostředky vzdělávání i nástroji práva.
Teologie, která se chce umazat lidskými spory
Teologie osvobození je vždy konkrétní, odehrává se v určité situaci. Není nestranná, ale staví se na jednu stranu daného konfliktu. Na tu stranu, na kterou jí ukazuje Boží přednostní volba, na stranu chudých, bezprávných, vykořisťovaných. Tím se stává zranitelnou vůči kritice, protože opouští bezpečné „zásvětí“ teologie, která se nechce umazat lidskými spory a konflikty a drží se bezpečně „nad nimi“ – a tím ovšem jen potvrzuje a posvěcuje vždy ty mocnější a silnější.
V 80. letech, v době, kdy již nadšení a sociální (i ekumenická) otevřenost z doby koncilu do velké míry vyvanuly, se teologie osvobození stala terčem kritiky a vyšetřování vatikánské Kongregace pro nauku víry, nástupkyně někdejší inkvizice, tehdy pod bdělým vedením Josepha Ratzingera, pozdějšího papeže Benedikta XVI. Tím, co zvláště vyvolávalo podezření, byla blízkost teologů osvobození k marxismu a jeho sociální kritice.
Gutiérrez přímo nikdy postižen nebyl, ačkoli jeho spisy se staly předmětem vyšetřování, ale jiný významný teolog osvobození, brazilský františkán Leonardo Boff, byl různě šikanován a postihován zákazy, až se nakonec rozhodl opustit kněžství. Gutiérrez kněžskou službu nikdy neopustil, ale opustil načas Peru – působil ve Spojených státech na univerzitě Notre Dame.
Všechny teologie osvobození
Za více než půl století od svého vzniku se teologie osvobození stala jedním z nejvlivnějších a nejrozšířenějších teologických směrů. Vznikla a rozvinula se celá řada jednotlivých „teologií osvobození“, které reagují vždy na určitou specifickou situaci nesvobody, nespravedlnosti a znevýhodnění určité skupiny. Patří mezi ně černá či černošská teologie osvobození, jejíž základy položil metodistický teolog James Hal Cone v roce 1969 knihou Black Theology and Black Power, nebo třeba feministická teologie osvobození, jejíž významná představitelka, americká katolická teoložka Rosemary Radford Ruether, zemřela rovněž nedávno (v roce 2022).
Či také „zelená teologie osvobození“, která aplikuje přístup teologie na současnou ekologickou krizi a jejímž důležitým představitelem či inspiračním zdrojem je první papež pocházející z latinskoamerického prostředí František (Jorge Mario Bergoglio) a jeho „zelená encyklika“ Laudato si’.
Z vyrovnávání se s izraelsko-palestinským konfliktem vznikly v téže době, na konci 80. let za první palestinské intifády, hned dvě nové verze teologie osvobození – palestinská, jejímž autorem je anglikánský kněz Naim Ateek, a židovská, již zformuloval antisionistický (a rovněž v roce 2024 zesnulý) americký židovský myslitel Marc H. Ellis.
Ellis velice podobně jako křesťanští teologové osvobození kritizuje „konstantinovský judaismus“ ztělesněný ve vojenské síle a moci Izraele, kdy síla a moc je nakonec to jediné, co zbylo z kdysi bohaté duchovní tradice židovství.
Univerzální a sociálně citlivé náboženství proroků bylo redukováno na udržení moci těch, kteří si svou nadvládu udržují jen díky síle zbraní. Solidarita s okupovanými a práv zbavenými Palestinci se pro Ellise stává jedinou cestou, jak tento rozměr obnovit a udržet.
Okupace a režim založený na nespravedlnosti škodí jak okupovaným, tak okupantům. A z druhé strany, osvobození má platnost pro obě strany, obě vysvobozuje – jedny z nespravedlivého útlaku, druhé z morální degradace způsobené vlastní nespravedlností či pocitem nadřazenosti. Ti i oni se nakonec sejdou v novém společenství osvobozených, ve kterém už nebudou o všem rozhodovat nespravedlivé nadosobní a odosobňující struktury neboli struktury hříchu.
Překročení hranic jednoho náboženství
Že teologie osvobození jako specifický přístup, určitý konkrétní způsob teologického myšlení překračuje hranice jednoho náboženství, dokazuje i islámská teologie osvobození, jak ji rozvinul jihoafrický islámský učenec a někdejší bojovník proti apartheidu Farid Esack.
Základní parametry islámské verze teologie osvobození jsou přitom u Esacka a podobně zaměřených autorů (Ebrahim Moosa, Ebrahim Rasool) shodné s jejich latinskoamerickými křesťanskými protějšky: Bůh stojící přednostně na straně chudých, zbavených práv, znevýhodněných. Pro Esacka to specificky znamená také důraz na náboženský pluralismus a na práva žen. Spolu s americkou muslimskou teoložkou Aminou Wadud mluví o „genderovém džihádu“, úsilí o rovnoprávnost žen v rámci islámského světa.
Daly by se uvést mnohé další příklady aktualizací teologie osvobození. Vždy se totiž budou objevovat nové kontexty, nové situace zásadní a systémové nespravedlnosti. Nesvoboda, nerovnost, chudoba stále existují. A stále stejný zůstává i cíl, ke kterému nakonec všechny teologie osvobození směřují: společenství osvobozených, ve kterém budou ti „nahoře“ i ti „dole“, jak utlačovaní, tak utlačovatelé osvobozeni k tomu stát se sestrami a bratry v jediném společenství svobody a lásky.
Teologie osvobození není vynálezem 20. století, ale daleko spíše rozvinutím a vyslyšením některých z nejpůvodnějších a nejryzejších myšlenek křesťanství. A její význam přesahuje hranice konkrétního náboženství a je obecně lidský. V tomto smyslu bude i odkaz Gutiérreze stále znovu inspirovat a vyzývat k následování.
Autor je vysokoškolský pedagog a redaktor nakladatelství Vyšehrad
