Jste připraveni na to, že někdo ze zahraničí bude mluvit o české kultuře s úctou, ba s obdivem, aniž by to byly diplomatické, zdvořilostní fráze? Jonáš, ústřední postava Smutečního pochodu, začne v souvislosti s „robotickou mechanikou“ prodavače vzpomínat na výlet do Česka: „Slovo robot vynalezl český spisovatel Karel Čapek, a to ve dvacátých letech minulého století. Sotva tehdy tušil, co nás čeká.“ Zde však musíme Jonáše, jenž se dále pochlubí, že Válku s mloky „četl už dávno“, přerušit, neboť každý český maturant ví, že slovo „robot“ vymyslel Josef Čapek, ale prvně ho skutečně použil jeho bratr v dramatu R.U.R. z roku 1920, což fakticky ještě nejsou dvacátá léta.
Smuteční pochodGyrdir Elíasson
 . |
Nicméně nekažme si příjemný moment hnidopišstvím a pokračujme v pasáži o tom, jak Jonáš se svou ženou jel do Česka kvůli obdivu Antonína Dvořáka a při tom náhodou narazil na Památník Karla Čapka: „Čapkova letní hacienda se mi do paměti vryla nakonec hlouběji než všechna místa související s Dvořákem, kvůli němuž jsme se do Česka vydali především. Jeho Novosvětská patří mezi mé oblíbené hudební skladby, dokážu ji poslouchat pořád dokola. Pouštím si ji pravidelně už od dětství. Maminka ji měla na desce a zacházela s ní jako se svátostí. Poslouchala ji, jen když otec nebyl doma.“
Ale u Gyrdira Elíassona (1961), jenž mimo jiné přeložil do islandštiny Jak jsem potkal ryby Oty Pavla, už jsme na to zvyklí. V předchozí novele Okno na jih (2012) čteme: „Zdá se mi, že jsem toho spoustu zapomněl. Občas si připadám jako postava z Knihy smíchu a zapomnění.“ Nebo: „Když vysedávám u psacího stroje, zmocní se mě někdy pocit, že jsem posledních pětatřicet let pracoval v českých sběrných surovinách a celou tu dobu bez ustání lisoval do balíků staré knihy a myší hnízda. Příliš hlučná samota.“
Rekonstrukce života i bytu. Britská spisovatelka Rachel Cusková popisuje současný svět |
V Knize od řeky Sandá (2007) najdeme zas slavnou Goethovu Poutníkovu noční píseň (Druhou), kterou cituje též Milan Kundera v Nesmrtelnosti. A v povídkovém souboru Měděné pole (2014) nechybí tato poznámka: „Když mi umřelo morče, nedokázal jsem si představit, že bych si ještě někdy pořídil nějaké zvíře. Nedlouho potom jsem četl román Ludvíka Vaculíka Morčata a brečel jsem u něj.“
Proměna v mimino
A ještě bychom neměli opomenout jednu nápadnou souvislost. Smuteční pochod tvoří s Knihou od řeky Sandá a Oknem na jih volnou trilogii. Gyrdir Elíasson získal za povídkovou knihu Mezi stromy (2011), již máme rovněž přeloženou do češtiny, Literární cenu Severské rady, což je prestižní ocenění pro skandinávské autory, z nichž mnohé dobře známe: mezi laureáty figuruje švédský nositel Nobelovy ceny Tomas Tranströmer, norský nobelista Jon Fosse a dále tu byly oceněny knihy Pera Pettersona, Kariho Hotakainena či Kjella Westöa vydané později v českých překladech.
Mezi nositeli nechybí ani další islandský literát Sjón (1962), oceněný v roce 2005 za novelu Syn stínu, taktéž již před lety převedenou do češtiny. Elíassonův generační souputník je nejvíce zmiňován v souvislosti se spoluprací s Björk a též jako textař pro film Tanec v temnotách Larse von Triera, kde právě islandská zpěvačka ztvárnila hlavní roli. Pro nás je ale tento spisovatel pozoruhodný tím, že v rozhovorech prokazuje značnou znalost české literatury 20. století a vůbec zájem o střední Evropu.
Přestal před sebou konečně utíkat. Francouzský spisovatel Besson dovršil své životní dílo |
Sjónova trilogie CoDex 1962 (2016) se objevila v českém překladu loni a i v ní najdeme výrazné stopy toho, o čem byla řeč: „Zasvětil jsem život tomu, abych uhnětl tento špalíček z hlíny zpod Staronové synagogy v Praze, rosy z rozkvetlých růží v zahradách Pražského hradu, deště z dlažby v Židovské čtvrti a dalších a dalších ingrediencí.“
Přítomna je též narážka na slavný úvod Kafkovy Proměny: „Jednoho rána, když se Josef L. probudil ve své posteli z nepokojných snů, shledal, že se proměnil v nestvůrné mimino.“
Co nám činí potíže
Smuteční pochod tedy završuje trilogii a je to trilogie o umělcích a o tom, jak umění pasuje do současného světa. V Knize od řeky Sandá byl ústřední postavou malíř, v Oknu na jih spisovatel a nyní je to skladatel. Proč to islandský spisovatel dělá? O psaní – či o umění obecně – se píše většinou, když přijde nějaká krize, ohrožení. Je dnes nějaká krize literatury nebo umění? A o co případně jde?
Okno na jih má jako motto citát z Thomase Manna: „Spisovatel je ten, komu psaní činí větší potíže než ostatním.“ Přesně víme, co tím měl německý romanopisec, ostatně velmi plodný, na mysli. Jenže dnes jako by mnohé svazky v knihkupectvích ukazovaly, že tato věta platí doslova: že vydávají knihy lidé, kteří neumí psát – a to hned na několika rovinách. Pokud bychom hledali viníky, tak to jsou především mobilní telefony a internet, které daly spoustě lidí falešný dojem, že když píšou hodně a často, tak to přece umí. Další okolností je, že literární svět vytváří málo veličin – ve smyslu věhlasu a úspěchu –, a tak knižní průmysl musí parazitovat na světě filmu, televize a internetu a podněcovat k vytváření knih „známé tváře“.
Měkké drogy, nebo tvrdý trénink. Stojí za to přečíst si tři debuty mladých autorů? |
Navíc žijeme ve světě, kde je všechno možné okamžitě a nonstop, takže o tom, že je někdo nesmrtelný, chceme mít rozhodnuto hned – přece nebudeme čekat na to, až se na nás zapomene. Proto to řešíme tím, že takové věci odvozujeme od výdělků, počtu sledujících a dalších měřitelných parametrů. Na druhou stranu každý okresní pisálek, patlal a šmidlal, jenž se cítí odstrčený, má dnes tendenci ze své situace ihned vyvozovat, že předběhl dobu. To vše rovněž proto, že je těžké – ne-li nemožné – vysvětlit lidem kolem, proč něco nadále děláte, i když v tom nejste úspěšní. Případně proč něco děláte, ale pro to, abyste s tím uspěli, nejste ochotni udělat cokoli. Jako by to, zda jste napsali dobrý román, mohl rozhodnout prostý fakt, zda se uvolíte knihu osobně propagovat, či nikoli.
V tomto směru trilogie Gyrdira Elíassona vyznívá velice sympaticky a dá se říct, že Smutečním pochodem vrcholí. Kadlub je přitom pořád stejný. Ve všech třech případech se umělec vydává pryč z města, od rodiny, aby mohl tvořit. To bývá luxus úspěšného umění, případně fungující kulturní potravy pro masy. Můžete být daleko od hlučícího davu, můžete se míjet s jeho rytmem, být mimo tradiční sociální vazby, neboť je nepotřebujete. Vy jen namalujete obraz, složíte operu, napíšete román, pošlete je mezi lidi, oni jsou zaujati a vám přijde zpátky uznání a peníze, díky nimž můžete dál zůstat stranou. Být pro společnost tím umělcem, jenž může svítit do tří do rána a nechodit do práce.
Jestli však něco trilogie islandského spisovatele ukazuje, potom je to věčné dilema: umělec potřebuje klid a čas, ale zároveň se, pokud netvoří – a on většinou netvoří –, cítí osaměle. Ostatně, k čemu dlouhé opisy, když to Gyrdir Elíasson v Knize od řeky Sandá definoval velmi přesně: „Za vytvoření každého uměleckého díla se draze platí, a to měnou, která je ze všech nejcennější, lidskou blízkostí. Proto jsou umělci většinou chudí. Nabídli lidem všecko, co by je k nim mohlo přiblížit, jenže k tomu použili nesprávné médium, umění, které je jen odsunulo na okraj společnosti.“
Rubem osamělosti, která je pro tvůrce nutná, jsou potom závazky – tíživé, nezvladatelné: „Myslím na svého syna, kterého skoro nikdy nevidím. Myslím na svou dceru, kterou nevidím nikdy. Myslím na ženu, která byla jejich matkou.“
Do poslední kapky
Taky Jonáš ze Smutečního pochodu se odsouvá na venkov. Nežije v přívěsu jako malíř z Knihy od řeky Sandá, ale ve vypůjčené nemovitosti – stejně jako spisovatel v Okně na jih. Opakuje se rovněž obava, že bude vystrnaděn dřív, než bude chtít odjet sám. I v tomto případě si Jonáš libuje v samotě, nicméně jakožto člověk se cítí osaměle. Setkává se pouze s lidmi z obchodu či náhodně se sousedy a s nikým nenavazuje žádné silnější pouto. I když leccos o moderním osamělém životě naznačuje, že jde na pohřeb prodavače z konzumu, kterého sotva znal.
Je taktéž naznačeno, že Jonáš s Annou měli dítě, ale to již nežije. A později se od Anny, která zůstala v Reykjavíku, kde má spoustu práce, dozvídá, že si našla někoho jiného. Což se zdá jen logické, neboť celou dobu – jak si zpětně uvědomujeme – pouze čekáme, kdy se to stane, jelikož Anna z Jonáše vůbec nic nemá. Jonáš se po tomto zjištění především obává, aby nemusel opustit chatu, neboť ta patří Anninu strýci.
Zase pořád dokolečka. Tři nové romány českých autorů hrají na jistotu a opět vrací do nedávné minulosti |
Jonáš je skladatel, ovšem nemá ani hudební nástroj, pouze zápisník, kam si zaznamenává fragmenty budoucích skladeb, které většinou podnítí zvuky či hluky zaslechnuté z okolí. Nemá ani vůbec žádnou ambici je někde předvádět, stát se díky nim slavným a úspěšným. Ostatně není to žádný parazit na kulturních grantech, dokáže se uživit v kapitalistickém světě, píše totiž reklamní texty na kávu, auta či motorky. Co na tom, že je nikdy nepil nebo na nich nejel…
„Už dávno mám vymyšlené, co si nechám vytesat na hrob. Chci, aby na kameni – žulovém – stál nápis: RADOST DO POSLEDNÍ KAPKY. Reklamní text, jistě. Z obalu na kávu. Dokonce i ve smrti záleží jen a jen na tom, jak jsme žili. Na pohřbu poprvé zazní díla z mé vlastní tvorby. Dokud ale budu žít, nechám si je pro sebe.“ Jen si představme, kolik lidí by přestalo tvořit, kdyby vyšel výnos, že dílo smí být zveřejněno až po autorově smrti...
Ovšem ještě zábavnější je zde postava, která žije nedaleko a již Jonáš potkává zcela náhodou na pohřbu onoho prodavače: „Malíř, který býval poměrně známý, ale pak se rozhodl vrhnout se na něco jiného, přestal malovat, odstěhoval se sem a začal tu pěstovat biomrkve. Zhruba tři roky už barvy na plátno nepatlá a za tu dobu si mezi biofarmáři vydobyl slušnou reputaci.“
Dva umělci se na smuteční slavnosti příliš neshodnou, protože Jonáš nedokáže skrýt názor na malířovy výtvory. Ten se ale, jak zpětně zjišťujeme, neurazil, neboť Jonášovi pošle krabici svých biomrkví. Nebo je to projev exmalířovy převahy? Navíc tady Jonáš nemá co namítnout: „Je lahodná a sladká.“
Talent na povzdechy
A co samotný Gyrdir Elíasson? Ve Smutečním pochodu moudře ukazuje, že tvorba má být čímsi privátním, neagresivním, a nepatří sice mezi spisovatele, kteří by se rádi promenovali před publikem a cintali si pentli na rozličná témata, ovšem nadále vesele vydává. V Okně na jih dokonce čteme pasáž, kdy spisovateli, jenž navíc zatvrzele píše na starém psacím stroji, volá nakladatel „a ptá se, jestli mě v rozhodnutí letos žádnou knihu nevydat nic nezviklalo“.
Životní a literární prohry maminek. Opravdu spisovatelky potřebují vlastní pokoj? |
Jenže toho lenocha, co si hraje na umělce, to pochopitelně nezviklalo, zato chce sehnat nové pásky do svého předpotopního stroje: „Vydavatel si v telefonu povzdychne. Vydavatelé mají na takové povzdechy talent a někteří je dokážou vyluzovat přímo umělecky. Tenhle mezi ně patří. Ten, u kterého jsem publikoval dřív, byl také hotový mistr povzdechů. Přesto zkrachoval. To bylo to poslední, nad čím si povzdechl. ,Ty a ty tvoje barvicí pásky,’ ozve se z telefonu. ,Paul Auster taky píše na stroji,’ namítnu. ,Ty nejsi žádný Paul Auster.’ ,Ne, to je fakt,’ přisvědčím a ukončím hovor.“
Dodejme k tomu jenom, že americký prozaik Paul Auster (1947–2024) nedávno ukončil fázi vytváření díla, a nyní tedy již probíhá fáze prověřování jeho nesmrtelnosti.
