Hamburk je druhé největší německé město, je samostatnou spolkovou zemí a jako historické hanzovní město je též nesmírně bohaté. Není divu, však i dnes zůstává třetím největším evropským kontejnerovým přístavem. Proto jsou i ambice takřka dvoumilionového města patřičně velkolepé.
Přístavní čtvrť na břehu Severního Labe (řeka se v Hamburku větví na severní a jižní) sloužila stovky let k tomu, aby zde překládali zboží z lodí do obřích skladišť. Jenže s vynálezem kontejnerové dopravy na konci 60. let ztratila tato skladiště smysl. V Hamburku otevřeli nový kontejnerový přístav počátkem 70. let a tehdy začal úpadek všech skladů a sil.
A právě snaha oživit celou oblast stála i na počátku stavby Labské filharmonie. Soukromí investoři chtěli chystanou novou rezidenční čtvrť oživit velkou veřejnou budovou. Koncept výstavby nové čtvrti Hafen City na území přístavních skladů a novogotických správních budov z červených cihel mělo město Hamburk od počátku pevně v rukou. Schválilo nejprve celkovou koncepci, teprve pak dovolilo stavět. Díky tomu jsou například všechna nábřeží veřejně přístupná.
Otevření Elphi zvýšilo návštěvnost koncertů ve městě o 300 procent. To ukazuje, že nový koncertní sál návštěvníky nekrade, ale spíš vytváří.
Labská filharmonie měla být klenotem nové čtvrti. Však také jen její umístění je dostatečně prominentní, stojí na jihozápadní špičce celé oblasti, na místě velkého skladiště Kaiserspeicher A, stavby z 60. let, vybudované na troskách novogotického skladu z roku 1865, zničeného za druhé světové války spojeneckým bombardováním.
21 miliard za deset let
Ale ani německá racionalita není bez chyb. Začátky byly slibné: soukromí investoři uspořádali velkolepou sbírku na filharmonii a plánovali, že vyberou 35 milionů eur, avšak sešlo se jim hned 70 milionů (zhruba 1,7 miliardy korun). Následně vybrali architektonickou kancelář. Do projektu poté vstoupilo i samo město.
Jenomže pak se něco zvrtlo a všechno se začalo vyvíjet trošku jinak. Z původně plánovaných 77 milionů a tří let výstavby se nakonec vyklubalo přibližně 866 milionů eur (21 miliard korun) a deset let výstavby! A to ještě nejsou započítány náklady na výstavbu bytů, které jsou součástí budovy, ty platil soukromý kapitál.
Předně se architekti nespokojili s tím, že by postavili koncertní sál v objektu ohromného skladiště – to jen použili jako jakýsi ohromný sokl pod novou stavbu. Tím stavba naprosto zásadně podražila, protože původní sklad museli skoro kompletně zbourat, zbyly jen obvodové zdi s fasádou. Základovou desku nové filharmonie teď nese 1732 pilot zaražených do labského dna.
Sto milionů na propagaci. Seženou se peníze na Vltavskou filharmonii jako na „zlatou kapličku“? |
Další komplikací byla zvuková izolace sálu: v bezprostřední blízkosti budovy proplouvají obrovské zaoceánské parníky a ani houkání lodních sirén, ani vibrace lodních šroubů nesmí nijak proniknout do koncertního sálu. Proto je 12 500 tun vážící konstrukce sálu nezávislá na budově, zavěšená na 376 pružinách. Do sálu z foyeru vstupujete „přechodovou komorou“ přes dvoje dveře. Nerovnoměrně rozložené zatížení, dané zavěšením velkého sálu, si vyžádalo výstavbu osmi masivních vnitřních sloupů.
Dalším nákladným faktorem jsou rozměry. Elbphilharmonie, zvaná častěji Elphi, je se svými 26 patry a 110 metry nejvyšší budovou ve městě. Navíc plní tři funkce: je současně koncertním sálem, hotelem i obytným komplexem.
Dva koncertní sály, které nepotřebují denní světlo, jsou uprostřed budovy, východní část zabírá pětihvězdičkový hotel s restaurací a v západní je 45 velmi drahých bytů od 135 do 400 metrů čtverečních s úžasným výhledem na přístav. V původní budově skladiště kávy, čaje a tabáku se kromě zázemí pro filharmonii nachází též parkoviště. Samotnému koncertnímu sálu by stačila mnohem menší budova. Finanční zátěží se stal i hotel. Původní privátní investor od projektu odstoupil, protože při zvyšujících se nákladech ztratil důvěru v jeho návratnost. Do hotelu nakonec investovalo město 200 milionů eur.
Dominanta přístavu a architektonický skvost, který připomíná rozbouřené vlny na vrcholu historické sýpky. Elbphilharmonie není jen domovem špičkové hudby, ale i místem s nejlepším panoramatickým výhledem na celý Hamburk.
Nádherná fasáda nástavby, která připomíná krystal, vlnu či zasněžené vrcholky hor, taktéž nebyla zadarmo, jedno každé individuálně zakřivené okno, opatřené tepelně i světelně izolující fólií, si vyžádalo v průměru 72 tisíc eur (původně se počítalo „jen“ s 20 tisíci za každé). Cena narostla též o varhany, se kterými se, dost nečekaně, původně ve velkém sále nepočítalo. Vzhledem ke skutečnosti, že více než jedenáctinásobné navýšení ceny se financovalo též z veřejných rozpočtů a stavba opakovaně stála – například 18 měsíců kvůli zastavení veškeré výstavby ve veřejném sektoru –, v žádném případě nelze mluvit o vzorovém projektu.
Není tedy divu, že veřejnost viděla v průběhu výstavby v Elbphilharmonie spíš noční můru než skvělý projekt. Mnozí spatřovali v hamburské filharmonii a výstavbě nového berlínského letiště, která trvala 14 let, symboly úpadku sjednoceného Německa a neschopnosti uhlídat veřejné stavby. Jenže v okamžiku, kdy bylo hotovo, se nálada rychle obrátila.
Stavba se okamžitě stala prvořadou turistickou atrakcí, na ochoz umístěný na střeše původního skladiště, ze kterého je panoramatický výhled na přístav i město, proudí denně davy. Na konci února 2017, tedy jen necelé čtyři měsíce po otevření vyhlídkové terasy, správci budovy zaznamenali už miliontého návštěvníka, deset milionů překročili v červnu 2019 a 25 milionů v roce 2025.
Centrem budovy je však koncertní sál pro 2 100 návštěvníků, vybudovaný podle vzoru budovy Berlínské filharmonie, kde je jeviště obklopeno diváky ze všech stran a zvedá se terasovitě jako vinohrad. Toto uspořádání dává všem posluchačům skvělé podmínky k poslechu, žádné sedadlo není ve velkém sále od pódia dál než 30 metrů.
Japonský akustik Yasuhisa Toyota, který upravoval ty nejslavnější sály, jako jsou například tokijská Suntory Hall či Walt Disney Concert Hall v Los Angeles, nechal zhotovit model velkého sálu v měřítku jedna ku deseti. Na základě jeho měření je nad pódiem umístěn speciální akustický reflektor, odrážející zvuk v přesně definovaných směrech. Obložení sálu tvoří deset tisíc panelů o rozloze 6 500 metrů čtverečních, které optimalizují dozvuk sálu. Myslelo se i na takové detaily, jako je čalounění sedaček, které je na sedadlech umístěno i zespodu. To proto, aby když zkouší orchestr v sále bez diváků, hladké spodní části sedadel neodrážely zvuk a akustika sálu bez diváků byla co nejpodobnější akustice vyprodaného koncertu.
V říši umění a fantazie
Menší sál je tradičnější, má kapacitu 550 míst a je celý obložený dřevem z francouzského dubu z údolí Loiry. Celý foyer velkého sálu má parkety z téhož materiálu. A výčtem technických zajímavostí by se dalo pokračovat téměř donekonečna. Jeden příklad za všechny: třítýdenní čištění oken probíhá třikrát ročně a má je na starosti specializovaná bavorská firma. Horolezci myjí okna pouze demineralizovanou vodou a náklady na jedno mytí jsou 52 tisíc eur, přičemž jen voda vyjde na dva tisíce.
Nejdůležitější na každém koncertním sále je ovšem jeho program. Elbphilharmonie se nemusela od počátku bát toho, že by nesehnala návštěvníky, námitky byly slyšet spíš od konkurence. Panovala obava, že nový sál odláká tradiční publikum jiným pořadatelům. Filharmonie čelila dokonce neúspěšné žalobě za nabídku zlevněných vstupenek.
Nad pódiem ve velkém sále Elbphilharmonie je akustický reflektor, který odráží zvuk tak, aby bylo všude dobře slyšet.
Nicméně čísla nelžou a znějí velice povzbudivě: otevření Elphi zvýšilo návštěvnost koncertů ve městě o 300 procent. Což ukazuje, že nový koncertní sál návštěvníky nekrade, ale spíš vytváří, vše je samozřejmě závislé na dramaturgii. Sami pořadatelé se v prvních letech potýkali hlavně s tím, že návštěvnickým magnetem byla budova, a nikoli program.
To se po deseti letech výrazně zlepšilo a dnes dosahují toho, že mají na každý koncert vždy malé množství vstupenek k dispozici, aby mohli přijít i ti, kdo se rozhodnou na poslední chvíli. A především je 80 procent návštěvníků místních, což částečně vyvrací námitku, že budova je pouhým lákadlem pro turisty.
O kvalitě programů asi pochybovat nemusíme, rezidenčním orchestrem Elphi je NDR Elbphilharmonie Orchester, založený po válce jako Orchester des Nordwestdeutschen Rundfunks, ten má ve velkém sále pravidelné koncerty. Jinak sem zajíždějí ty nejlepší orchestry: Berlínskými filharmoniky počínaje přes Královský orchestr Concertgebouw, Vídeňské filharmoniky až po Newyorskou filharmonii.
Kdybych to věděl, nesoutěžil bych. Jak autor Dvoreckého mostu porazil věhlasného architekta |
Jen v nadcházející sezoně přivítá Elphi čtyři orchestry z americké velké pětky: New York, Boston, Chicago a Cleveland. K tomu není co dodávat. Do Elphi lze zajít třeba na jazzové koncerty, v příští sezoně zde vystoupí zpěvačka Cécile McLorin Salvant nebo hudebníci Joe Lovano či Branford Marsalis.
Přes nejrůznější komplikace při výstavbě se tak ukazuje, že záměry tvůrců se naplňují a hala skvěle slouží návštěvníkům i umělcům. Při vstupu do budovy jedete dvě a půl minuty po nejdelším zakřiveném pojízdném schodišti v Evropě, ústícím u velkého okna s vyhlídkou na přístav. Záměr architekta, tedy aby schodiště bylo mostem, který vás oddělí od světa všedních starostí a přepraví vás do říše umění a fantazie, funguje skvěle.
Pro účetní to bude znít depresivně, ale všichni se zde výborně baví a do sálu se rádi vracejí. A na to, kolik to vše stálo, si po deseti letech skoro nikdo nevzpomene.
