Jsme tak zvyklí na dávný protiklad rozumu a vášně, ducha a života, že nás myšlenka vášnivého myšlení, v němž myšlení a žití splývají v jedno, vyvádí z konceptu, psala Hannah Arendtová.
A jistý pozorovatel její vášnivé myšlení a netrpělivost během jedné diskuse popsal následovně: „Dost možná to byla jedna z těch situací, kdy Hannah Arendtová využila svou pronikavou inteligenci k podpoře chybného úsudku. Když se to stalo, nikdy to nebyla jen tak ledajaká chyba, ale zašla ve svém pomýlení do krajnosti, vybuchla, až kolem poletovaly naštvané jiskry.“
Citáty jsou z životopisu Hannah Arendtové Z lásky k světu, který napsala její studentka Elisabeth Youngová-Bruehlová a který nedávno vyšel v českém překladu. Je to dobrá záminka, proč se vrátit k životu této mimořádné osobnosti. Navíc: na pozadí jejího života a jejích myšlenek si můžeme připomenout podstatné pasáže dějin minulého století. Pogromy, sionismus, Velká válka, meziválečný veselý svět, nacismus, holokaust, druhá světová válka, totalitarismus…
Elisabeth Youngová-Bruehlová: Hannah Arendtová: Z lásky k světu.V překladu Davida Sanetrníka vydalo nakladatelství Malvern, Praha 2025. 800 stran. |
Ale předtím ještě jedna podstatná charakteristika Hannah Arendtové. V roce 1962 se taxi, ve kterém jela v New Yorku, srazilo s nákladním vozem. Arendtová utrpěla vážná zranění, a když se probrala z bezvědomí, bilancovala: „Zkusila jsem končetiny a zjistila, že nejsem ochrnutá a že vidím na obě oči, pak jsem vyzkoušela paměť – velmi pečlivě, desetiletí po desetiletí, poezii, řečtinu a němčinu a angličtinu, pak telefonní čísla. Všechno v pořádku. A přestože jsem smrt neměla za něco hrozného, myslela jsem si zároveň, že život je opravdu krásný a že ho mám dost ráda, že kdyby toho bylo možno dosáhnout důstojnými prostředky, docela ráda bych na světě zůstala.“
To bylo vždy její hlavní téma: jak věcí dosahovat důstojnými prostředky. A jak se nepaktovat se zlem.
Musíš se bránit
Židovská dívka Hannah Arendtová strávila dětství v Královci neboli Königsbergu, dnes nazývaném Kaliningrad. Je to zvláštní město s drtivým osudem a jeho atmosféra k intelektuálnímu rozvoji Arendtové nepochybně přispěla. V roce 1724 se tady narodil jeden z největších moderních filozofů Immanuel Kant a na začátku 20. století to bylo po Berlínu největší centrum židovských intelektuálů, osvícené místo s řadou kvalitních škol. A také místo masové židovské migrace. Židé prchali před pogromy z Ruska, přičemž Königsberg byl relativně snadno dostupné bezpečné město, z Oděsy sem vedla železnice.
V době dětství Hannah Arendtové žilo v Königsbergu asi 5 tisíc Židů. Po nástupu nacistů už Židé ve městě nežili. Během druhé světové války Spojenci město bombardovali, bylo důležitým německým přístavem, a když po konci války připadl Königsberg Sovětskému svazu a stal se z něj Kaliningrad, už v něm pak nežili nejenom Židé, ale ani Němci. Odejít jich muselo asi 200 tisíc. Z výstavního hanzovního města po tom všem zbylo jen pár klasických domů na nábřeží a kostel. Obklopuje je typické socialistické panelákové sídliště.
Das Filmfest uvede oscarové kandidáty i portrét Hannah Arendt |
Hannah Arendtová se v roce 1906 narodila do dobře situované vzdělané rodiny. Její otec byl inženýr s velkým zájmem o klasickou literaturu, matka byla hudebnice, která tři roky studovala v Paříži. Byla to rodina sekulární a asimilovaná, Arendtovi se považovali za Němce, odmítali sionismus a v Königsbergu se jim žilo dobře.
Přesto se i Hannah Arendtová občas stala terčem nějaké urážlivé antisemitské poznámky. Pro takový případ měla jasné zadání od své matky: „Musíš se bránit.“ Pokud by zaslechla nějakou urážku či narážku během vyučování, měla okamžitě protestovat a odejít domů. Matka pak psala stížnosti na ředitelství školy.
Hannah tento systém vyhovoval – jednak odpovídal její vznětlivé bojovné povaze, jednak neměla nic proti tomu, aby byla spíš doma než ve škole. Četla Kanta, učila se řecky a latinsky. Jednou to ale se vzpourou přehnala. Jeden mladý učitel, dobře známý svou netaktností, ji urazil. Hannah ve vzpomínkách nikdy neupřesnila, o co šlo, zato detailně popisovala, jak organizovala bojkot jeho hodin.
Vyloučili ji ze školy. Bylo jí patnáct. A byla neústupnou, mimořádně vzdělanou a inteligentní, k tomu ještě velmi přitažlivou židovskou dívkou.
Vášnivé myšlení
V roce 1924 začala Hannah Arendtová studovat na univerzitě v Marburgu. Bylo to v době, kdy se Německo ještě zdaleka nevzpamatovalo z dopadů první světové války. Arendtová prožila vlastně normální studentská léta: hluboce se zamilovala, prožila i menší milostná dobrodružství, byla nadšená přednáškami i diskusemi s kolegy o filozofii, literatuře, umění, sionismu… Byla to vlastně docela veselá doba, kdy se lidé snažili zapomenout na válku a chtěli znovu žít a bavit se.
Tak úplně běžné studium to ale přece jen nebylo. Hannah Arendtová se v 18 letech zamilovala do svého přednášejícího. Do Martina Heideggera, jednoho z nejvlivnějších moderních filozofů. Do profesora, za kterým do Marburgu proudily stovky studentů, protože pro ně byl symbolem nového způsobu myšlení. A nového – možná spíš obnoveného – smyslu filozofie. Byl to hrdina, idol poválečné generace vysokoškoláků. A přestože byl vychován jako katolík, měl manželku a děti, do Hannah Arendtové se zamiloval. Jejich poměr trval přibližně rok. Vzájemná blízkost a úcta celý život.
Heidegger byl hrdina, idol generace vysokoškoláků. Ač měl manželku a děti, do Hannah Arendtové se zamiloval. Jejich poměr trval rok. Vzájemná blízkost a úcta celý život.
Heidegger studenty fascinoval především intenzitou svého myšlení. V tom si byli s Arendtovou podobní a blízcí – bylo to vášnivé myšlení. Přímo fyzické. Studenti cítili obrovskou energii, která na ně od profesora proudí, a tušili, že se tu děje něco mimořádného. Byť se jim stávalo, že se po hodině často museli scházet, aby si ověřili, zda někdo z jeho přednášek alespoň něčemu porozuměl. A dost často se stalo, že nikdo.
Druhá věc, pro kterou studenti na Heideggerovi tak lpěli, byla ta, že přinášel revoluci ve filozofii. Začalo to obratem podobným tomu, který u zrodu moderní filozofie promyslel René Descartes. Zjednodušeně: buďme k velkým myšlenkovým systémům filozofie kritičtí a nedůvěřiví. Už se toho kolem nás navršilo příliš mnoho, nedokážeme rozeznat, co opravdu vypovídá o světu a co jsou jen neověřené hypotézy. Vraťme se na začátek, k vlastnímu kritickému myšlení, a zkusme svět „zrekonstruovat“ jinak.
Zakladatel fenomenologie Edmund Husserl říkal necelých tři sta let po Descartesovi něco podobného. A jeho nejvýraznějším žákem byl Martin Heidegger. Jádrem této revoluce byla zdánlivě jednoduchá teze: veďme myšlení „zpět k věcem samým“. Zkoumejme to, co opravdu vidíme, vnímáme, zakoušíme. Nenechme se manipulovat velkými systémy, jsou to neověřitelné spekulace.
Není divu, že pro poválečné studenty tyhle teze zněly jako výzva k tvoření nového světa. Měli dost velkých nacionalistických a státních ideologií, viděli, kam směřovaly. Tady mohla být šance začít znova – napřed v myšlení, pak i prakticky. Pro Hannah Arendtovou byl tento styl myšlení určující. Velké myšlenkové systémy znala, ale nikdy se necítila být filozofkou nebo teoretičkou tohoto formátu. Chtěla něco měnit, bránit se, bojovat.
Martin Heidegger tento styl myšlení naopak zradil. Obdivoval nacismus a od roku 1933 až do konce války byl členem NSDAP. Podle Hannah Arendtové byl jedním z důvodů Heideggerův romantismus: prý měl hrůzu z modernizace. Tak velkou hrůzu, že dal přednost nacistické ideologii, jejíž součástí bylo vzývání předindustriálních, pastorálních hodnot.
Uprostřed dramatických změn
Když Hannah Arendtová vzpomínala na studentská léta, cítila rozpaky, že byla „mimořádně naivní a zcela vzdálená tomuto světu“. Velice rychle se to ale změnilo. Už několik let po dokončení disertace na téma O pojmu lásky u svatého Augustina se stala účastnicí i teoretičkou dramatických a děsivých proměn světa.
Po nástupu Hitlera k moci v lednu 1933 začala Arendtová pomáhat lidem, kteří se snažili ze země uprchnout, byla zatčena a strávila osm dnů ve vězení. Po propuštění, kdy měla čekat na soud, z Německa uprchla. Pěšky, osvědčenou cestou přes Krušné hory. Po krátkém pobytu v Praze odjela do Ženevy a později do Paříže, kde pracovala pro organizace, které pomáhaly židovským emigrantům.
Filozof Heidegger obdivoval Hitlera, ukazují jeho skrývané dopisy |
Po nacistickém vítězství prožila několik měsíců v koncentračním táboře, ale nakonec se jí podařilo odjet do Spojených států. Usadila se v New Yorku a stala se „veřejnou intelektuálkou“. Psala eseje do novin, přednášela na univerzitách, zapojovala se do veřejných diskusí, psala knihy. Ostatně, dvě z jejích knih patří mezi nejdiskutovanější tituly 20. století – Původ totalitarismu a Eichmann v Jeruzalémě.
Důležitým tématem byl pro Arendtovou vznik židovského státu. Téma, o němž ostře diskutovali vlivní Židé, intelektuálové, rabíni, politici, bohatí filantropové. Pro Arendtovou byl ideálním modelem židovský stát jako součást federalizované Evropy. Mohl vzniknout v Palestině, ale sám by měl podobu federace, která by zajišťovala rovnost obou etnik. Arendtová odmítala stát, v němž Židé ovládají většinu Palestinců.
V roce 1948 podpořila návrh amerického prezidenta Trumana, aby Palestina dočasně přešla pod správu OSN. Viděla v tom jedinou možnost, jak zabránit rozdělení Palestiny a zastavit nástup „židovských a arabských teroristů“ k moci, jak získat čas na to, aby se Židé a Arabové mohli společně domluvit na vytvoření federace.
Svoje návrhy shrnula drsným ironickým jazykem, který jí mnohokrát během života nadělal mnoho nepřátel. Bez ohledu na to, zda to byli Židé, Arabové, Američané, nebo Evropané. Arendtová napsala: „Opravdu není čas na žádná konečná řešení. Nejrůznější praktické kroky jsou dnes předběžným pokusem o pacifikaci a nic víc.“
Wannsee 1942, laboratoř zla. Genocidu nepáchali jen fanatičtí esesáci |
Jsme odsouzeni žít sami se sebou
Největší vlnu kritiky i nenávisti, a to především od Židů, si Hannah Arendtová vysloužila některými myšlenkami knihy Eichmann v Jeruzalémě. Arendtová sledovala proces s Adolfem Eichmannem jako reportérka časopisu The New Yorker, přičemž z reportáží později sestavila knihu.
Hlavním tématem té kritiky a nenávisti přitom není nejslavnější motiv knihy – „banalita zla“. Arendtová si v očích mnoha (pravděpodobně většiny) Židů dovolila nevídanou urážku vlastního národa – psala o kolaboraci Židů s nacisty, o jejich zbabělosti. A to navíc v době, kdy probíhal proces s jedním z tvůrců „konečného řešení“ a svět měl vidět střet zrůdného masového vraha a obětí.
„V Amsterdamu, stejně jako v Budapešti, Berlíně nebo ve Varšavě se dělo totéž: židovští představitelé spolehlivě vypracovávali seznamy osob, registrovali jejich majetek, vybírali od deportovaných poplatky na krytí nákladů spojených s jejich transportem a likvidací, udržovali záznamy o vyprázdněných bytech, organizovali policejní jednotky k zajištění transportovaných osob a udržení pořádku při nástupu do vlaků…“ psala Arendtová.
Netvrdila, že Židé byli zbabělí, že byli kolaboranti. Psala jen, že „žádná jiná skupina lidí, žádný jiný národ se nechoval jinak“. I Židé se chovali jako lidi a nic na tom nemění fakt, že byli oběťmi holokaustu.
Eichmann nebyl úředník slepě plnící rozkazy. Koncept „banálního zla“ neodpovídá faktům |
Netrpělivé, vášnivé, někdy ironické a sarkastické myšlení Hannah Arendtové se nenechalo zastavit obavami, zda taková úvaha nestírá rozdíl mezi kolaboranty a oběťmi, zda nerelativizuje vinu. V pozdějším rozhovoru pro časopis Look svoje argumenty znovu shrnula ve formě polemiky se zastánci působení židovských představitelů během války:
1) Pokud musíte zemřít, je lepší, když vás k tomu vybere někdo z vašeho rodu. „Nesouhlasím: bylo by neskonale lepší nechat nacisty, aby své vražedné plány uskutečňovali sami.“
2) Díky stovce obětí zachráníme tisícovku. „To na mě působí jako nejextrémnější verze lidských obětí: vyberte sedm panen a obětujte je k utišení hněvu bohů.“
3) Teorie menšího zla. „Výsledek: dobří lidé dělají to nejhorší.“
Vyčítali jí, že je to nespravedlivé, arogantní, chybí tomu empatie. Hannah Arendtová ostatně v roce 1933 z Německa emigrovala, díky přímluvám vlivných přátel se jí podařilo získat víza, aby mohla z Francie odjet do USA, nemusela čelit tlaku jako Židé v Německu a v Evropě. Naléhavost a sílu jejích myšlenek to ale nesnižuje. Nepaktovat se se zlem. To pro ni bylo základní téma. Protože pokud člověk, ať už z jakéhokoli důvodu, podlehne, jak může nadále žít v míru sám se sebou?
Arendtová napsala: „Nejlepší ze všech budou ti, kdo vědí, že ať se stane cokoli, jsme, dokud budeme živi, odsouzeni žít sami se sebou.“
Autor je historik a publicista
