Sotva Hassana Nasralláha 27. září 2024 zabil masivní izraelský nálet v jižním Bejrútu, ihned začal žít druhým životem. Sice jako zbožný muslim kdysi prohlásil: „Nečekám, že mě bude soudit historie. Jediné, na čem mi záleží, je, abych potěšil Boha, až mě bude soudit On.“
Nicméně jeho život začal být okamžitě převracen zprava zleva, přičemž ho nelze oddělit od závratné kariéry Hizballáhu, který řídil od roku 1992 neuvěřitelných třicet dva let. Na partyzánského vůdce, který sám nikdy nebojoval se zbraní v ruce, ale byl respektován jako velitel a stratég, šlo o slušný výkon. Zejména vezmeme-li v potaz, že posledních dvacet let prožil v podzemí mezi jižním Libanonem, Bejrútem a Damaškem a Izraelcům se ho nedařilo zlikvidovat.
Z odbojové skupiny usilující o osvobození Libanonu od americké, francouzské a izraelské okupace Nasralláh učinil největší libanonskou partaj, která se po roce 1992 účastnila všech voleb a získala nejvíc preferenčních hlasů v historii (2018). Z vojenského křídla Hizballáhu zformoval nejsilnější nestátní milici na světě, disponující sta tisíci bojovníky.
Hizballáh dokázal to, co nezvládla egyptská ani syrská armáda: totiž vytlačit izraelskou armádu z arabské země. Nakonec ale s Hizballáhem zamířil ještě výše, když se zapojil do syrské občanské války a stal se prodlouženou rukou Íránu v regionu. A to se mu stalo osudným.
Nasralláh, terorista, po jehož smrti zaútočil Izrael na Libanon |
Jeden z nejmocnějších Arabů, který po tři dekády formoval moderní Libanon, izraelsko-arabský konflikt i širší Blízký východ, nebyl žádným velkým myslitelem, ale spíš schopným stratégem a organizátorem, plně oddaným tomu, čemu věřil. Součástí jeho kariéry byl i pečlivě budovaný kult osobnosti, na jehož stylizované plakáty, úderné slogany a videa s četnými proslovy lze v Libanonu narazit na každém kroku.
Ke všemu se posledních dvacet let svého života důsledně skrýval na neznámých místech, nepoužíval elektroniku a jen zřídka telefonoval. Zdálo se, že je všude a zároveň nikde. Pan Nepolapitelný. Proto je tak těžké odlišit mýtus od skutečnost.
Roky mladosti
Nasralláh byl produktem své doby, formované libanonskou občanskou válkou (1975–1990) a zahraniční okupací země. Narodil se roku 1960 v chudé a vysoce multikulturní bejrútské čtvrti, kde vedle šíitů žili křesťanští Arméni, drúzové a palestinští uprchlíci, již byli vyhnáni ze svých domovů po vzniku Izraele (1948).
Dodnes se traduje, že také rodina Hassana Nasralláha byla hned na počátku občanské války v Libanonu vyhnána z domova. Mohly prý za to křesťanské maronitské milice, inspirované nacistickou NSDAP, kterým vadila etnická a náboženská pestrost, pročež se uchýlily k etnickým čistkám. Spolu s rodiči tak Nasralláh prý odešel žít na převážně šíitský jih Libanonu do vesnice svých předků.
Jisté je, že Nasralláh byl od útlého dětství zbožný, a místo aby svému otci pomáhal se zelinářským krámkem, se v šestnácti letech vypravil do Iráku, aby v Nadžafu studoval na jednom z předních šíitských náboženských učilišť. Klíčové přitom nebylo to, co přesně studoval, ale spíš s kým. Šíitská revoluční internacionála se totiž rodila právě na školách a internátech, kde studovali mladíci z Libanonu, Iráku či Íránu.
Nasralláh zde potkal charismatického učitele Mohameda Báqira Sadra, ostře vystupujícího proti pietistickému islámu v podání tradičních duchovních, kteří věřící nabádali k trpělivosti a pasivnímu očekávání návratu mahdího ze skrytosti.
Duchovní se podle Sadra neměli tak detailně zabývat rozlišováním mezi haram a halal potravinami nebo předpisy týkajícími se šestinedělí u rodiček, ale daleko aktivněji se měli zapojit do veřejného života včetně politiky, organizovat komunity kolem mešit a vyslovovat se k závažným společenským problémům, jinak přestanou být relevantní a mládež jim uteče ke komunistům a nacionalistům.
Chameneí Nasralláha před útokem varoval, teď se obává izraelské infiltrace |
A také tu Hassan Nasralláh potkal pro svůj život jednoho klíčového krajana: staršího spolužáka Abbáse Músawího, se kterým později založil a vedl Hizballáh.
Islámský odpor
Nasralláh sám nikdy přímo nebojoval, ale na rukou měl krev. Potoky krve. V hierarchii Hizballáhu totiž rychle vystoupal do pozice šéfa exekutivní rady (1985) a kromě toho byl vždy též členem úzké poradní rady (šúrá). V té době již za sebou měl Hizballáh sérii drtivých sebevražedných útoků na velitelství izraelské armády v jižním Libanonu (1982), americkou ambasádu (1983 a 1984) a především simultánní útok na kasárna americké námořní pěchoty a francouzských parašutistů v Bejrútu (1983).
Hizballáh též začal s únosy letadel a lidí, které směňoval za Libanonce a Palestince zadržované izraelskou armádou. Když izraelské letectvo vybombardovalo konvoj, ve kterém se přesouval stávající generální sekretář Hizballáhu Músawí i se svou manželkou a dítětem (1992), vedením organizace byl pověřen Nasralláh.
Cíl se tehdy zdál jasný. Vytlačit Izraelce z Libanonu a výhledově osvobodit celou historickou Palestinu, tedy včetně území židovského státu. Izraelská armáda pod náporem skutečně ustoupila do nárazníkového pásma na jihu Libanonu a nakonec se ze země jednostranně stáhla, aniž by si kladla jakékoli podmínky (2000).
Nasralláh se rázem stal hrdinou arabské ulice, když ukázal, že izraelskou armádu lze porazit. Něco podobného se opakovalo během třiatřicetidenní války z roku 2006, která skončila plichtou, byť se obě strany prohlásily za vítěze, aniž by ovšem čehokoli politicky významného dosáhly.
Hizballáh se pod Nasralláhovým vedením po konci občanské války transformoval z partyzánské milice v dobře zorganizovanou politickou stranu a zapojil se do politického provozu, když se po roce 1992 účastnil všech parlamentních voleb. Po roce 2005 jeho ministři dokonce pravidelně zasedají v koaličních vládách, čímž se ovšem také stali spoluzodpovědnými za korupci, hospodářskou krizi a zhroucení státu.
Libanonizace
Hizballáh neusiloval o okamžité revoluční svržení libanonského státu po vzoru íránské revoluce. Nasralláh sice tvrdil, že politický model islámské republiky s vládou duchovenstva je pro Libanon tím nejlepším, avšak tuto formu vlády, inspirovanou Íránem, prý bude prosazovat až v případě, že pro ni získá podporu většiny Libanonců.
To ale nebylo tak jednoduché, s podporou začal mít Hizballáh problém. ]Patrně největší krize přišla, když Libanonci začali požadovat, aby Hizballáh, stejně jako všichni ostatní účastníci občanské války, složil zbraně, protože Izraelci přece zemi již dávno opustili, a chtěli, aby zbraněmi disponovala jen armáda. Hlavní tvář těchto požadavků – oblíbený premiér Rafík Harírí – se ale záhy stal obětí bombového atentátu (2005).
Docházelo k zastrašování a vraždám dalších politiků, novinářů a aktivistů navázaných na Hnutí čtrnáctého března, jež po smrti premiéra pokračovalo v kritice Hizballáhu. Krize tehdy vyvrcholila ozbrojenými střety mezi armádou a Hizballáhem (2008), které narychlo urovnával Katar, aby se země opět nepropadla do občanské války. Až po letech Zvláštní tribunál pro Libanon (2020–2022) usvědčil agenty Hizballáhu z atentátu na Harírího.
Libanonskou mládež a střední vrstvu Hizballáh naposledy politicky zklamal, když do Libanonu zavítalo arabské jaro (2011). Masové protesty proti establishmentu, korupci, nefunkčnímu státu a ekonomické krizi Hizballáh přes všechnu revoluční rétoriku nepodpořil. Nasralláh se nechal slyšet, že by protestů využily temné síly ze zahraničí k dalšímu oslabování Libanonu. Hizballáh se tak v pohledu mnohých zdiskreditoval. Stala se z něj politická strana jako každá jiná, která nedokázala vyřešit ani jeden libanonský problém a zvykla si na moc.
Nasralláh rád zdůrazňoval, že Hizballáh je dítětem celého Libanonu: „Vytvořit Hizballáh bylo libanonské rozhodnutí, rozhodnutí Libanonců. Hizballáh je libanonskou stranou.“ Potýkal se ale se závislostí na Íránu a bylo mu vyčítáno, že zájmy Teheránu nadřazuje nad zájmy Libanonu. Nasralláh také zřejmě přecenil síly a pustil se do příliš velké hry, když Hizballáh vtáhl do občanské války v Sýrii a Jemenu.
Jakmile během arabského jara vypukla rebelie proti diktatuře Baššára Asada v sousední Sýrii, hrozilo, že spřízněný režim v Damašku padne a místo něj nastoupí vláda, která nebude mít pochopení pro to, aby přes Sýrii pendlovaly íránské konvoje zásobující Hizballáh.
Hizballáhu tím hrozilo odstřižení od zdrojů, nepopulárního diktátora Asada proto Nasralláh podpořil a do Sýrie vyslal deset tisíc bojovníků, kteří tam deset let potlačovali povstání. Občanskou válku přitom pomohl proměnit v nesmiřitelný sektářský konflikt sunnitů a šíitů, když tvrdil, že Hizballáh v Sýrii chrání šíitské svatyně před sunnitskými fanatiky z al-Káidy a Islámského státu.
Internacionalizace na Ose odporu
Izraelci Hizballáh nikdy nepodceňovali, vždy ho chápali jako hlavní bezpečnostní hrozbu a na válku s ním se průběžně připravovali. Hizballáh se však posledních deset let od fixace na Izrael odpoutal, když se soustředil na válčení v Sýrii, organizování šíitských milicí v Iráku a výcvik húsijů v Jemenu.
S rostoucím věkem, kontakty a zkušenostmi se totiž Nasralláh stával prominentem nejen Hizballáhu, ale celé Osy odporu, vedené Íránem. Kdo jiný mohl říct: „Setkával jsem se s jeho eminencí imámem Chomejním, sedával jsem s ním hodinu, dvě, někdy i víc.“
Íránský vůdce proto Nasralláhovi svěřil supervizi íránského postupu v Sýrii, jindy zase sjednocoval proíránské šíitské milice v Iráku, pak bylo třeba dohlédnout na výcvik palestinského Hamásu... To vše ho odpoutávalo od libanonské fronty s Izraelem.
Kvůli válčení v Sýrii navíc Nasralláh přecenil své vojenské schopnosti a stal se nezdravě sebevědomým. Myslel si, že nabral potřebné bojové zkušenosti, ale zapomněl, že rozptýlené skupiny povstalců, kteří ani nemají letectvo, nejsou izraelská armáda. Nicméně desetileté angažmá Hizballáhu v Sýrii znamená, že si tam vytvořil hluboké zázemí pro své rodiny i bojovníky. Do Sýrie se může před izraelskou armádou z jižního Libanonu stáhnout a pokračovat v boji odtud.
Útok Hamásu proti Izraeli ze 7. října 2023 Nasralláh oslavoval jako „heroický, odvážný, kreativní, precizně provedený a významný čin, kterému je se třeba poklonit“. Hamás podle něj odhalil izraelskou slabost a zranitelnost, nicméně popřel, že by o útoku předem věděl.
Počínaje 8. říjnem 2024 však Hizballáh začal ostřelovat Izrael, aby vyjádřil solidaritu s Palestinci. Rakety létaly každý měsíc dál do izraelského vnitrozemí. A kromě toho Hizballáh nechal palestinské exilové skupiny, aby z libanonského území útočily na Izrael.
Tato strategie měla za úkol navázat na hranici s Libanonem část izraelských jednotek, aby se umenšil tlak na Gazu a Hamás tam dokázal izraelské armádě lépe vzdorovat. Kontrolovanou eskalací chtěl navíc Nasralláh donutit Izrael k příměří v Gaze.
Opět se přepočítal. Izrael se ukázal být daleko silnější, než se zdál v době, kdy zemi rozdělovaly protesty proti vládě Benjamina Netanjahua, zpravodajské služby byly demoralizované a vojenští piloti odmítali chodit na cvičení. Eskalace se navíc stala nekontrolovanou a hrozí, že za cenu nesmírných lidských obětí budou dlouhá léta budované vojenské kapacity Hizballáhu notně zredukovány.
Autor působí na FHS UK, napsal knihu Velká blízkovýchodní nestabilita (2018).