Hned v úvodu si pro jistotu řekněme, že Hafni rozhodně není žádná štěkna. Ano, je to trapný vtípek, ale Hafni je správná holka, takže by se určitě nezlobila: „To ustavičné trapno ji pronásleduje. Nebo je to možná stud. Pokouší se ho odehnat vrtěním hlavou a překotným blbá-blbá. Ale neustále jí naskakují nesčetné další epizody, vůbec o nich nedokáže mluvit, je to naprosto nesnesitelné. Tak třeba jednou měla kolegu, fotografa v inzertním týdeníku, jmenoval se Benny. Z pracáku ji tam poslali dělat recepční a hodně se s ním nasmála. Potajmu se chechtali překlepům, třeba oznámení, kde se psalo: ,Ztratila jsem svého malovaného manžela.’“
Ne nadarmo se tento román jmenuje Hafni vypráví, protože Hafni po většinu románu mluví. Občas dokonce zmíní, že „mele“. Protože Hafni se děje totéž, co se stává romanopiscům. Představují si, jak bude jejich dílo vypadat, ovšem při samotné realizaci se smekne, někdy nečekaně skvělým směrem, většinou ale tím druhým. Hafni pochopitelně není žádná romanopiskyně, zažívá to, když prostě mluví. Taky jí se slova na jazyku často podivně smeknou a ona už jen slyší, co říká: „Před x lety se měla sejít se spolužákem z doby, kdy studovala dánštinu, neviděli se od sedmaosmdesátého, a proto byla Hafni poněkud křečovitá – a zřejmě i z toho důvodu mu podala ruku a řekla: Zdravím, ty starý pako.“ To je prostě naše Hafni. Protože až si román přečtete, bude to už vždycky „naše Hafni“.
Helle Helle: Hafni vypráví
 |
Helle Helle (1965) je přítomná v českém literárním prostoru více než dvě desítky let, ač nikdy se tu žádná z jejích knih nestala bestsellerem. Hafni vypráví (2023) je již osmým česky vydaným titulem. Názvy předchozích děl leccos napovědí: Zbytky, Představa o nekomplikovaném životě s mužem, Ženy bez mužů, Na dně, Jestli chceš, Tohle jsem měla napsat v přítomném čase a Ony. Když člověk vidí další novinku dánské prozaičky na našich knihkupeckých pultech, může se v duchu ptát: To v Dánsku nemají nikoho mladšího, zajímavějšího – copak nás tahle paní může ještě něčím překvapit?
Knihy Helle Helle bývají útlé, což je důsledkem toho, že se v nich mnohé neříká. A bude to patrně taky jeden z důvodů, proč se tyto prózy u nás nestaly bestsellery. Tím dalším je fakt, že se dánská spisovatelka rozhodně nezabývá vyprávěním spletitých dramatických příběhů. Ne, to ji asi vůbec nezajímá. Většinou pátrá uvnitř člověka, v jeho duši a minulosti. Totéž platí o Hafni vypráví: pro někoho to bude kniha, kde se nic neděje, akorát tam krafá postarší zmatená ženská.
Jiný ale za paravánem Hafniina slovopádu zahlédne obrys jednoho života a hlavně člověka, který si nesnaží nic namlouvat. A s takovým je příjemné pobýt. V tuzemském prostředí Hafni pomáhá skutečnost, že mluví, protože orální způsob vyprávění je v české literatuře rozšířený a oblíbený, dokonce je snad zdejšímu písemnictví nejvlastnější.
Neviditelné ženy
Hafni volá své kamarádce odkudsi z odpočívadla – proč právě jí, dozvídáme se až na konci, není to hezká příčina. Repliky oné kamarádky neslyšíme, neboť stojíme u Hafni a ona si to nedala „na hlasitej“. A není to sice milé, ale musíme to zde o naší Hafni zmínit: dost možná vlastně kamarádku svou výpovědí drtí – přesněji, se zmíněnou drastickou tečkou, zdrtila. Nicméně od toho kamarádky přece jsou, ne, když je člověk potřebuje, aby ho vyslechly? Navíc Hafni není bezohledná, nechybí jí sebereflexe: „Uvědomuje si, že jako vypravěčka zápasí s jedním problémem, práh nepodstatných detailů má děsivě snížený, sama to slyší. Je pro ni utrpení neustále muset zacházet do takových podrobností, skoro muka.“
Přesněji řečeno, Hafni vypráví není nic jiného než sebereflexe, Hafni ale není sobecká ani sebestředná. Nelituje se, nepovažuje se za oběť, na nikoho nesvádí vinu. Není ani na útěku, pouze cestuje, je na okružní cestě po Dánsku, po hotelech a restauracích. Je sama a trochu otřesená. Není divu, nemá daleko do padesátky a první věta románu zní „že se rozvádí“.
Když přemýšlíme o tom, proč současné romány nedokážou konkurovat těm, které z literární historie zůstávají živé, jedním z podstatných aspektů je absence výrazné hlavní postavy. Můžeme v tom vidět neumětelství dnešních tvůrců, ale prvotní problém spočívá v tom, že taková výrazná postava by nevyznívala důvěryhodně: za našich dnů je všechno průtokové a lidé zaměnitelní a snadno nahraditelní. Navíc právě o ženách ve věku Hafni se s hysterickou návodností mluví jako o „neviditelných ženách“, o těch, jež se ocitají těsně před – nebo spíš už za? – závorou, za níž končí „sexuální trh“ (je na to pěkný český vulgarismus, ovšem my přece nejsme žádní sprosťáci).
Současní romanopisci mají problém: jak vytvořit výraznou postavu, která by byla zároveň důvěryhodná? Dánské spisovatelce Helle Helle se to s Hafni povedlo.
Takže současní romanopisci mají problém: jak vytvořit výraznou postavu, která by byla zároveň důvěryhodná? Helle Helle se to povedlo: její neviditelná žena jménem Hafni je výraznou literární postavou, na niž jen tak nezapomeneme. Ostatně, jako by si toho byla vědoma i sama dánská prozaička, proto je Hafniino jméno v titulu románu. Pravda, jenom křestní – i když uvnitř románu najdeme rovněž příjmení –, což má patrně zas navodit dojem jakési intimity, blízkosti. Dodejme, že též názvy románů obsahující jména hlavních postav z literatury vymizely, neboť signalizují cosi archaického – přestože dlouhou dobu se přesně naopak snažily u novějších děl naznačovat, že se tvůrci chtějí přiřadit k velké tradici. Jistě, Hafni není žádná Anna Karenina, paní Bovaryová, lady Chatterleyová ani Molly Bloomová z Joyceova Odyssea. Daleko blíž má když už tak k civilnosti a vnitřní bohatosti románů Virginie Woolfové: jak k paní Dallowayové, tak k paní Ramsayové z K majáku.
Hafni vypráví by se dalo charakterizovat jako road movie v románové podobě, dejme tomu jako obdoba Zlomených květin (2005) Jima Jarmusche. Bill Murray tu pátrá, s kterou bývalou milenkou by mohl mít syna, o němž se náhodně dozvěděl. Hafni si jako útěk z manželství vybere okružní cestu po Dánsku: po hotelech a hlavně po restauracích, protože tato dáma si ráda na něčem pošmákne. Možná to bude znít jako bouře ve sklenici vody: to se jí asi zas tak moc nestalo, když si může takhle rajzovat a debužírovat. Jenže v tom přísném naplánování cesty můžeme vidět právě Hafniinu snahu zaplnit nově nastalé prázdno (volný čas); ve vysedávání v restauracích a nestřídmém pojídání můžeme zahlédnout snahu zaplnit nově nastalé prázdno (uvnitř). Zkrátka se ta nebohá ženština motá v kruhu. Takže popojíždí, ubytovává se, občas si přemáchne spodní prádlo, někdy si obleče bikiny, což je zde vrchol tělesné intimity, aby se vykoupala v moři, a večer místo prázdného srdce zaplňuje žaludek.
Neumětelové a kazisvěti poroučí. Jak komunisté poničili český venkov, že se dodnes nemůže vzpamatovat |
Gastronomie je vůbec pozoruhodné téma, a to nejen v rámci tohoto románu. Žijeme v době, kdy se v Evropě řeší více tloušťka než hlad. A taky je otázka, kde končí kultivovaná gastronomie a začíná nemístná snobárna. Zvlášť v našem prostředí je to palčivá otázka, neboť jsme po listopadu 1989 museli v tomto směru začít dohánět a narovnávat – třeba znovu pěstovat chřest –, ale ne každý chce utrácet za potravu, třeba šetří na auto, ne pro každého je jídlo tak podstatné. Nicméně kultivované stravování se často podceňuje. Můžeme uvést výmluvný příklad: v letošním roce se hodně mluví o potřebě reformy České televize. A nebude v tom ani gram nadsázky, když řekneme, že každý soudný člověk, který navštíví kantýny na Kavčích horách, musí vidět, že změny musí začít přesně tam. Je to socialistické retro a především čistá hrůza… Tam hledejme kořeny toho, proč Česká televize není moderní institucí.
V mládí kypěl smutek
Ne že by se toho Hafni na jejím útěku příliš dělo. Občas někoho potká, má problémy s autem… Nicméně naplánovaný výlet postupně nabírá zpoždění, jak do Hafniina potápějícího se korábu vtéká spodem život. Třeba když ji v noci v jednom z ubytovacích zařízení vzbudí mlsnost, a tak se vydá na průzkum: „V jedné velké místnosti s projektorem a povalenými jmenovkami stály dvě misky plné karamel a čokoládových bonbónů. Vzala si jich šest, tři z každé. Když se otočila, seděl v křesle uprostřed místnosti postarší pán.“ To Hafni neodradí, aby tam vyrazila další noc znovu: „Rozsvítila a rozhlédla se, misky teď byly plné pralinek. Vzala si čtyři s kokosem. Někdo řekl: Haló. Ale v místnosti nikdo nebyl. Potom se zpod stolu zjevil nějaký muž.“
V setkávání s lidmi se často zrcadlí, jak je Hafni vykolejená, jak není zvyklá být sama. Navíc tím, jak často podle druhých mění svůj plán, se odkrývá, že není pevná, jak snadno je ovlivnitelná, že žádný cíl její cesty není vlastně podstatný, jde o cíle náhradní. Šlo pouze o to, ujet, někam prchnout, počkat, až to přejde, až na něco přijde. A při tom všem z Hafni odkapávají vzpomínky: „Rozhodla se v momentě, kdy to říkala, přestože rozhodnutá už byla. Když to řekli dětem, litovala toho půl dne. Ten půlden chodila po zahradě, říkala: Já stejně nemůžu, já stejně nemůžu, a přitom udusávala trávu. Ale když vešla do domu, mohla.“
Už ležíte Rusku, té žravé bestii, v žaludku? ptá se ruská básnířka, která musí žít v exilu |
Vedle již zmíněného trapna a neodbytných vzpomínek tu jsou i seznamy pravidel, co se má jak dělat, jichž hospodyňka Hafni nabyla během let manželství a mateřství. A taky temnota: „Stejně něco řekne o té temnotě, o které nechce mluvit. Klidně může se smíchem vyjít z domu nebo stát u kašny, být uprostřed věty. Ale ve zlomku vteřiny, jinak to popsat nedokáže, ji shora zavalí temnota a naplní jí dýchací cesty.“ Bylo to tak vždy: „V letech, kdy kypěla mládím, v ní kypěl i smutek. Jakmile dostala nějakou dobrou zprávu, zalehla a usnula.“ A přestože se člověk snaží prázdnotu zaplnit nebo si leckdy zkouší namlouvat, že neexistuje, zůstává pořád s námi: „Už roky se ptá svých známých: Co po večerech děláte? Údajně porůznu něco kutí. Nejradši by večery přeskočila, vlastně i odpoledne.“
Takže to je naše Hafni, která mluví o spoustě zbytečností, ale přesto nám svěří to nejdůvěrnější. Hafni vypráví taktéž logicky není jeden emocionální poryv za druhým, jde o poklidné vyprávění, jež však dokáže čtenáře výrazně zneklidnit. Jsou to mnohdy směšné situace, kdy se navzdory sebereflexi stáváte tragikomickou postavou činící cosi potrhlého, neboť nemůžete jinak: „Někde kejhají husy nebo možná labutě. U nich doma v přístavu viděla černou labuť, chodí tam často ve staré bundě od ONLY. Den před odjezdem ji odnesla do sekáče, ale rozmyslela si to a za hodinu se pro ni vrátila. Řekla, že patří sestře a že sestra kvůli tomu brečela.“ Kdybyste Hafni potkali, tak ji moc pozdravujte.
