Kromě jejího mezinárodního přesahu je ale historie Nihon Hidankyō úzce spjata i s tím, jak se japonský stát i společnost vyrovnávaly se svými „atomovými přeživšími“.
Američané v létě 1945 svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki a při tom zahynulo přibližně 200 tisíc lidí. A přeživší, ať už s vážnými fyzickými zraněními, anebo psychickými traumaty, se proměnili v hibakuša, tj. „lidi zasažené atomovou bombou“.
Tento termín původně označoval osoby, které byly přímo vystaveny výbuchu a zraněny, později se rozšířil i na ty, kdo se nacházeli v Hirošimě či Nagasaki nebo jejich okolí a mohli být vystaveni ozáření. Hibakuša se ale mohly stát i ještě nenarozené osoby v děloze zasažených žen. Lékařské a právní definice pomáhaly přeživším vyjádřit své traumatické zážitky a formovaly i jejich identitu, na jejímž základě se pak zapojovali i do společenských a politických aktivit, například v rámci Nihon Hidankyō.
U ozářených těhotných žen často docházelo k potratům a předčasným porodům, trpěly rakovinou vaječníků, dělohy či prsu, mnoho dětí se rodilo s vrozenými vadami či mrtvých.
Jak připomíná historička Maya Todeschiniová, přeživší žili – a 114 000 jich stále žije – v neustálém strachu z následků radiace. Někteří z nich měli podle svých vlastních slov pocit, že ve svém těle nosí „nevybuchlou bombu“, museli také snášet i nenávist okolí, které je podezřívalo, že přenášejí „nákazu“ ve své genetické informaci či pouhým tělesným kontaktem, což nezřídka vedlo i k jejich diskriminaci ve společenských vztazích či práci.
O hibakuša se od počátku intenzivně zajímali vědci. První průzkumy provedl japonský tým, jehož členem byl mimo jiné i klíčový muž japonského jaderného programu fyzik Jošio Nišina, hned po útoku na Hirošimu. Po kapitulaci Japonska v září 1945 zahájili svůj výzkum i Američané a 26. listopadu 1946 zřídili Komisi pro oběti atomové bomby (Atomic Bomb Casualty Commission, ABCC) s cílem zkoumat dlouhodobé účinky radiace na přeživší nejen pro svůj jaderný program, ale také proto, aby ujistili americkou veřejnost, že radiace nestvořila „generaci genetických monster“.
Živé připomínky války
Komise pouze „zkoumala“, ale neléčila, to mělo zůstat v kompetenci místních lékařů. Jak připomíná Todeschiniová, komise měla tendenci zdůrazňovat, že radiační účinky „nejsou tak zlé“, jak se původně obávali, a tím přispívala k propagaci údajné neškodnosti bomby. Američané oficiálně následky radiace popírali jako japonskou propagandu a brzy zavedli na související informace embargo s tím, aby nebyl narušen „veřejný klid“. Přestože některé informace v letech 1945 až 1950 do japonského tisku pronikly, přeživším chyběly relevantní informace a ani se o své zkušenosti nemohli podělit s ostatními.
Lidé, kteří přežili výbuch atomové bomby v Nagasaki, známí jako „hibakuša“,přijeli do Tokia, aby požádali Rusko, aby nevypouštělo jaderné zbraně proti Ukrajině. (18. března 2022)
Bez informací ostatně zůstali i místní lékaři, kteří byli zahlceni požadavky na léčbu nových, záhadných nemocí způsobených radiací. Ani japonský stát příliš nepomáhal: krátce poté, co vstoupila v platnost mírová smlouva, která ukončila okupaci Japonska, začal 30. dubna 1952 platit zákon o pomoci válečným obětem. Důchody a kompenzace ale byly přiznány hlavně veteránům a jejich pozůstalým, naopak ostatní „válkou poškození“ včetně hibakuša nárok nezískali.
Nehodili se do obrazu poválečného zapomnění, vytěsnění a náhražkové materiální prosperity. Zatímco rekonstruovaná Hirošima vypadala podle současníků lépe než před bombardováním, fyzicky chátrající těla přeživších připomínala podle historiků válečnou zkázu a narušovala vládní snahu vymazat minulost.
Pak ale přišel zlom.
Šťastný drak
Prvního března 1954 Američané na atolu Bikini v Marshallových ostrovech v rámci série šesti testů úspěšně odpálili svou vodíkovou bombu. Radioaktivní spad zasáhl především atoly Rongelap, Ailinginae a Utirik, odkud bylo evakuováno 253 osob. Historik Robert A. Jacobs ve své knize Nuclear Bodies: The Global Hibakusha (2022) uvedl, že průměrné ozáření lidí z Rongelapu, vzdáleného od Bikini 152 km, se rovnalo ozáření, jemuž byli vystaveni lidé 2,4 km od epicentra výbuchu v Hirošimě. Mezi obyvateli ostrovů se pak objevilo asi 170 případů rakoviny, převážně štítné žlázy.
Spad z testu zasáhl i japonskou rybářskou loď Daigo Fukuryu Maru (Šťastný drak 5) a jeden její člen, Aikiči Kubojama, zemřel o šest měsíců později na zdravotní komplikace způsobené ozářením. A už to šlo: přeživším se najednou dostalo nového zájmu i většího pochopení a pomoci. V Japonsku sílily protiamerické nálady, lidé protestovali proti americkým základnám, rozhořčení veřejnosti mířilo i na vlastní vládu, která zpočátku jaderné testy podporovala.
Výsledkem celospolečenského hnutí byl v srpnu 1956 mimo jiné i vznik Nihon Hidankyō jako organizace zastupující ty, kdo přežili a trpěli fyzickými následky ozáření i společenským stigmatem (paradoxně ale ve stejném roce, 1956, vláda oznámila záměr postavit do pěti let první jadernou elektrárnu v zemi).
Nobel pro svět bez jaderných zbraní. Ale při vší úctě, byl by takový svět mírový? |
Studená válka ovšem hnutí málem rozložila. Když SSSR v roce 1961 jaderné zkoušky obnovil, ti, kdo v hnutí inklinovali ke komunistům, testy odmítli odsoudit s tím, že je nesprávné ztotožňovat „obranné“ jaderné testy socialistické země s testy zemí „agresivně-imperialistických“.
Kromě boje proti jaderným zbraním se členové Nihon Hidankyō snažili vymoci si kolektivní odškodnění, což ale podle Todeschiniové japonská vláda odmítala s tím, že „hibakuša by nemělo dostat zvláštního zacházení“. Podobně například reagovali na žádosti o odškodnění i v USA: když v roce 1982 Nevaďané, kteří se cítili zasaženi radioaktivním spadem z jaderných zkoušek, zažalovali vládu o náhradu škody, ta jejich nároky odmítla s odůvodněním, že „provádí výzkum ve prospěch veřejnosti“. Podobnou zkušenost měli i přeživší černobylské katastrofy či spadu z francouzských jaderných zkoušek.
Červivá jablka
„Šťastný drak“ ale přeživším přece jen pomohl. V roce 1957 vláda přijala zákon o lékařské péči o hibakuša, pomoc ovšem definovala jako sociální opatření, aby se vyhnula žádostem o odškodnění od jiných válkou postižených skupin. Pro hibakuša to ale byl jen začátek. Podle svých pozdějších svědectví měli stále pocit, že jsou využíváni jako „pokusní králíci“ pro vědecký výzkum, či dokonce pro přípravu budoucí jaderné války.
Lékaři také údajně jejich příznaky bagatelizovali, měli hibakuša za „obtížné pacienty“, nebo je dokonce obviňovali, že své subjektivní pocity jen zveličují, a to proto, aby měli nárok na bezplatnou péči. Tuto „neurózu z atomové bomby“ přirovnávali k hypochondrii či psychóze. V tradiční japonské kultuře navíc stigma spojené s duševní nemocí jako projevem „morální slabosti“ mnoho přeživších odrazovalo od toho, aby vyhledali odbornou pomoc.
Jak připomíná Todeschiniová, specifickou traumatizující zkušenost prodělaly japonské ženy, zvláště ty vychované v tradičním konzervativním duchu a během války indoktrinované strachem z Američanů. Když je vědci vyšetřovali, měly podle svých pozdějších svědectví pocit, že jejich těla jsou zneužívána.
Z historie světového chcimírismu: kterak se západní intelektuálové stali Stalinovými užitečnými idioty |
Téma zneuctění ženských těl „cizími vědci“ je podle Todeschiniové dodnes v individuální i kolektivní paměti živé, v symbolické rovině se dokonce chápe jako pronikání cizí kultury do té japonské. U ozářených těhotných žen často docházelo k potratům a předčasným porodům, trpěly rakovinou vaječníků, dělohy či prsu a mnoho jejich dětí se narodilo mrtvých, se závažnými vrozenými vadami či poruchami růstu. V rozhovorech popisovaly, jak svá těla začaly vnímat jako „scvrklá, červivá jablka“, která radiace rozežrala zevnitř, a jak „pustá krajina Nagasaki“ odrážela jejich vlastní já. Objevovaly se také zvěsti o obludných dětech, kterých se měly matky tiše zbavovat. Ve filmech, románech či populárních vyprávěních o hibakuša byla například leukemie jako hlavní symbol kontaminované krve často popisována jako typicky ženská nemoc.
Daleko širší problém
Studenou válku dnes vnímáme jako období, kdy se jadernými zbraněmi sice hodně strašilo, ale na rozdíl od Hirošimy či Nagasaki nikdy nedošlo k jejich použití. Jenže statisíce lidí podle Roberta Jacobse jadernou válku skutečně zažily: jaderné testy, jichž v období 1945 až 1991 proběhlo více než dva tisíce, na ně totiž měly podobné účinky, jaké by měly bomby na civilní obyvatele při regulérní jaderné válce.
Rizika radioaktivního spadu byla dobře známa již před prvním testem Trinity, provedeným 16. července 1945 v Novém Mexiku. Když byl spad nalezen téměř 2000 km daleko na poli na hranici států Illinois a Indiana, vybrali si Američané k testování silnějších náloží raději Marshallovy ostrovy, neboť předpokládali, že zdánlivě prázdný oceán spad snáze pohltí. I tak ale nejvíce testů, 928, provedli ve státě Nevada.
Testovací místa se nikdy nenacházela v blízkosti center moci či většinových populací, Britové ani Francouzi své atomové zbraně ani netestovali na svém území, ale u Austrálie či Kiribati, respektive v Alžírsku a Francouzské Polynésii. A pokud už státy testovaly uvnitř svých hranic, vybíraly si místa, kde žilo marginální či menšinové obyvatelstvo, s malým politickým vlivem a slabou možností se dovolat, odvolat či protestovat, například v Kazachstánu v bývalém Sovětském svazu, ve zmíněné americké Nevadě nebo třeba v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v Číně.
Jaderná elektrárna jako bomba. Kde je největší riziko současné fáze rusko-ukrajinské války? |
Zástup globálních hibakuša je ale mnohem delší. Miliony lidí byly vystaveny radiaci v důsledku jaderných havárií v Černobylu (1986), Fukušimě (2011) či méně známém sovětském Kyštymu (1957), kde v září 1957 vybuchl zasypaný jaderný odpad a bylo kontaminováno asi 23 000 kilometrů čtverečních. Vynechat nesmíme ani místa, kde se více či méně odborně skladují statisíce tun vyhořelého jaderného paliva.
Lidé také trpěli i při těžbě uranu, vdechovali z uranových rud se uvolňující radon, radiaci byly vystaveny i statisíce sovětských a amerických vojáků během jaderných testů. Radioaktivní spad se prostě nachází po celé planetě. Jak uvádí Roberts, v půdě tři kilometry od místa výbuchu v Nagasaki bylo podle studie z roku 2011 nalezeno více radioaktivních částic usazených v důsledku globálních testů jaderných zbraní než v důsledku přímého použití jaderné zbraně v roce 1945.
