Dějiny amerického globálního vlivu začínají v roce 1898 španělsko-americkou válkou, která odstartovala zásadní transformaci Spojených států z izolované mocnosti v imperiálního hráče.
Původně začala jako „humanitární intervence“ na podporu kubánského boje za nezávislost, nakonec si ale Američané poprvé zkusili, jaké to je, být zámořským kolonizátorem. Vítězství v této „skvělé malé válce“ zajistilo USA kontrolu nad Filipínami, Portorikem a Guamem a potvrdilo jejich dominanci v Karibiku i části tichomořského regionu.
Nejvlivnější námořní stratég své doby Alfred Thayer Mahan tuto expanzi odůvodňoval s tím, že národní velikost závisí na námořní moci, kontrole obchodních cest a držení strategických základen.
Tradice, nebo její popření?
Někteří historici tuto válku označovali za odchylku od tradičních amerických hodnot, jiní v ní naopak viděli přirozené vyvrcholení expanzivních tendencí, které do té doby poháněly osidlování kontinentu. Národ zrozený z revoluce proti koloniální nadvládě začal sám vládnout podrobeným národům bez jejich souhlasu a proti jejich vůli.
Deklarace nezávislosti? Akt velezrady vůči mírnému a dobráckému králi Jiřímu III. |
Začaly se ale také objevovat zárodky budoucího antiamerikanismu, který vnímal americkou roli nikoliv jako osvobození, nýbrž jako formu nového imperialismu, což potvrdilo třeba domácí povstání po anexi Filipín. V rámci Antiimperialistické ligy (American Anti-Imperialist League, 1898–1920) pak vlivné osobnosti jako spisovatel Mark Twain nebo filozof William James varovaly, že budování impéria zrazuje zakládající principy republiky.
Se zámořskou expanzí ožila víra v americkou výjimečnost (American exceptionalism) a přesvědčení, že USA mají Bohem určené poslání šířit civilizaci a demokracii. S ním se prolínaly dobově populární a obecně akceptované teorie sociálního darwinismu a to, jak lidé tehdy vnímali tzv. přirozené vztahy mezi jednotlivými rasami a tuto hierarchii aplikovali i na vztahy mezi tzv. národy vyvolenými a národy, jež označovali za „neschopné pokroku“.
Zahraniční expanzi poháněl také nevídaný ekonomický růst, těžící z kombinace technologických změn a bohatých přírodních zdrojů. Mezi koncem občanské války (1861–1865) a první světovou válkou (1914–1918) se americký HDP znásobil více než sedmkrát. Američané začali věřit a také artikulovat koncept americké civilizace jako pokrokovější a racionálnější verze staré Evropy.
V tom je mohla utvrdit i první světová válka, jež vytáhla Američany z ulity jejich provinčnosti a především změnila roli země v globálním finančním systému, jenž se přesunul z Londýna na Wall Street. Zároveň se prezident Woodrow Wilson pokusil tento nový vliv využít k vytvoření nového světového řádu, založeného na liberálním internacionalismu, kolektivní bezpečnosti a sebeurčení národů. Jeho vize však narazila na odpor doma i v zahraničí a americký Kongres vstup do Společnosti národů odmítl.
I v reakci na zvýšenou poválečnou imigraci sílila během 20. a 30. let rétorika America First, která spojovala nacionalismus s rasovými a imigračními restrikcemi. Spojené státy se sice politicky stáhly do relativního izolacionismu, paralelně ale expandovaly se svojí globální měkkou silou (soft power) masové a populární kultury a spotřebního zboží.
Hollywoodské filmy, jazz, technologie a produkty začaly transformovat každodenní život doma, v Evropě i v dalších částech světa. Z toho pramenící obdiv ale opět vyvažovaly obavy z amerikanizace a zvláště evropské elity vnímaly americkou masovou kulturu téměř jako vulgární a nízkou a obávaly se, že může ohrozit tradiční hodnoty.
Národ zrozený z revoluce proti koloniální nadvládě začal sám od roku 1898 vládnout podrobeným národům bez jejich souhlasu a proti jejich vůli.
Zlom v chápání americké role přišel až s novou, druhou světovou válkou. V únoru 1941 Henry Luce publikoval v časopise Life esej, v němž přišel se slavnou definicí „amerického století“. Vyzval Američany, aby přijali roli „dominantní mocnosti světa“ a využili ji k šíření svobody, spravedlnosti, prosperity a volného podnikání. V konkrétním kontextu to znamenalo, aby se zapojili do již probíhající války. Alternativní vizi „století obyčejného člověka“ (The Century of the Common Man) nabídl v již probíhající válce v roce 1942 viceprezident Henry Wallace. Volal po tom, aby se po jejím konci posílilo postavení obyčejných občanů.
Poválečný mír měl všem lidem zaručit svobodu projevu, náboženského vyznání, svobodu od nouze a strachu. Wallace výslovně odmítl imperialismus a korporátní chamtivost, místo americké dominance kladl důraz na sociální spravedlnost a antikolonialismus a doufal, že vyspělé národy jako Spojené státy pomohou rozvíjejícím se národům nastartovat růst a prosperitu bez vojenského nebo ekonomického imperialismu.
Vítězství ve druhé světové válce zdánlivě naplnilo spíše Luceovu než Wallacovu vizi. USA v roce 1945 stály na vrcholu své moci. Vlastnily monopol na atomové zbraně a disponovaly polovinou světové průmyslové produkce. Jejich válkou nezasažená ekonomika s šesti procenty světové populace produkovala padesát procent světového zboží. Zrodila se liberální supervelmoc, která skrze instituce jako OSN, Měnový fond a Světová banka začala řídit globální kapitalistickou infrastrukturu. Amerikanizace světa se zdála být přirozeným a žádoucím výsledkem historického vývoje.
Například pro západní Evropu, ohroženou sovětským tlakem, se podle historika Geira Lundestada USA se svou vojenskou silou a ekonomickou pomocí staly „impériem na pozvání“. Součástí tohoto civilizačního exportu, založeného mimo jiné i na organizaci společnosti, vědy a průmyslu, bylo „spotřebitelské občanství“. Masová spotřeba se v 50. letech stala téměř občanskou povinností a symbolem převahy nad komunistickým modelem a způsob, jakým lidé utráceli své peníze a vybírali si zboží, byl vnímán jako projev svobodné vůle a demokracie.
Je Amerika ještě jasnou volbou? Co platilo pro obrozence, TGM, trampy i emigranty, už neplatí |
Studená válka však tento Pax Americana brzy zpochybnila. Globální soupeření se Sovětským svazem vytvořilo černo-bílé vidění světa a USA se chtěly prezentovat jako legitimní vůdce demokracie. V praxi jejich zahraniční politika ale nezřídka upřednostňovala geopolitické zájmy a stabilitu před demokratickými ideály. Výsledkem byla v rámci strategie zadržování komunismu podpora autoritářských režimů v Latinské Americe, Asii a Africe a z toho v 60. a 70. letech plynoucí krize americké role.
Válka ve Vietnamu, kterou mnozí vnímali jako tragické nepochopení antikoloniálního nacionalismu, hluboce rozdělila americkou společnost a podryla morální autoritu USA ve světě a také odhalila limity americké vojenské síly.
Segregovaná velmoc
Vnitřní zápas o občanská práva zároveň znovu a ještě ostřeji nasvítil paradox země, která hlásá svobodu pro svět, ale udržuje rasovou segregaci doma. Právě v tomto období se antiamerikanismus – samozřejmě i se škodolibou a nemalou podporou sovětského bloku – proměnil v globální hnutí, jež USA spojovalo s materialismem, militarismem a kulturním imperialismem. Současně začala erodovat i americká ekonomická dominance.
V této době se objevují první teorie o úpadku USA a například historik a politolog Paul Kennedy poukazoval na to, že náklady na vojenské závazky v zahraničí podkopávaly ekonomickou základnu země, a varoval před „imperiálním přepětím“ a následným úpadkem. V důsledku toho se utopickou vizi globální hegemonie snažili realisté jako Henry Kissinger nahradit konceptem prvenství (primacy), jenž jim v rámci zahraniční politiky při volbě cílů a prostředků nabízel větší flexibilitu.
USA ale prokázaly schopnost regenerace. Během Reaganovy éry v 80. letech agresivní politikou přispěly ke zhroucení sovětského bloku a k rozpadu Sovětského svazu, což vyvolalo v USA euforii a vlnu triumfalismu. Francis Fukuyama vše pak shrnul do teze o „konci dějin“, tedy o definitivním vítězství liberální demokracie a tržního kapitalismu. Američané dokázali – nebo o tom alespoň byli přesvědčeni – obnovit svůj vnější obraz „zářícího města na kopci“ (shining city on a hill), jejž si prezident Reagan s oblibou půjčoval z Ježíšova Kázání na hoře (“Jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.“).
Takové město představovalo ideální Ameriku, zemi svobody, naděje, nekonečných možností a prosperity a jako jedinečný experiment a morální maják mělo vést a dávat naději zbytku světa. Do amerického kontextu tuto metaforu ale poprvé vnesl již puritánský kazatel John Winthrop v 17. století, jenž vyzval osadníky, aby vybudovali novou společnost, která bude vzorem pro zbytek křesťanského světa. Opět se tak potvrdil postřeh historika Davida Reynoldse, podle nějž USA jsou sice vnímány jako symbol modernity, americká politická debata je ale hluboce zaměřena do minulosti a neustále se vrací k politicko-náboženským konceptům z 18., respektive 17. století.
Muž, na kterého americká historie zapomněla. A přitom USA vtiskl svou tvář |
V 90. letech 20. století se globalizace stala v mnoha ohledech eufemismem pro amerikanizaci. Americké standardy v oblasti práva, technologií a obchodu se staly organizačními principy globalizace, díky nimž USA modelovaly svět k obrazu svému. Tento unipolární okamžik od pádu berlínské zdi v roce 1989 do invaze do Iráku v roce 2003, kdy USA neměly na světové scéně žádného srovnatelného soupeře, ale netrval dlouho.
Útoky z 11. září 2001 ukončily americký pocit nezranitelnosti, zahájily éru nákladných a vyčerpávajících válek v Afghánistánu a Iráku a opět mimo jiné ukázaly limity vojenské síly při snaze transformovat či kontrolovat cizí společnosti. Nový antiamerikanismus se stal nástrojem globální postideologické politiky, jejž využívaly jak vládní režimy, tak rozzlobená veřejnost po celém světě. Americkou schopnost ovlivňovat světové dění stále víc narušovaly nové formy nestability a odporu proti globalizaci. Globální finanční krize roku 2008 podkopala americký ekonomický model a urychlila difuzi moci směrem k asijsko-pacifické oblasti.
Čína a Rusko začaly otevřeně zpochybňovat americké prvenství, zatímco uvnitř USA rostla nespokojenost s deindustrializačními dopady neoliberalismu a globalizace. USA se transformovaly z impéria produkce v impérium spotřeby, hluboce zadlužené u svého hlavního geopolitického rivala – Číny.
Konec amerického století
Volební vítězství Donalda Trumpa v roce 2016, zdá se, otevřeně odhalilo přinejmenším vážnou krizi americké role ve světě. Jeho politika America First opustila koncept americké výjimečnosti jako morální mise a nahradila jej transakčním přístupem k mezinárodním vztahům.
Spojené státy se v této éře začaly jevit jako „normální země“, která se ale zároveň potýká s hlubokou vnitřní polarizací, cynismem vůči politickým institucím a erozí sdílené veřejné kultury. Klasické americké století, jak jej v roce 1941 definoval Henry Luce, skončilo. Svět se transformoval do multipolární mozaiky, kde Spojené státy sice zatím zůstávají „prvními mezi rovnými“, ale čelí rostoucí konkurenci a vlastní vnitřní krizi.
Americká civilizace však nezmizela; spíše se rozptýlila do globálních technologických, finančních a kulturních sítí. USA mají podle politologa Josepha Nyeho stále relativní demografickou výhodu a silnou soft power, která jim umožňuje v multipolárním světě zůstat klíčovým hráčem. Navzdory nové vlně „deklinologie“ a „doomologie“ si udržují pozici technologického lídra, zejména v oblasti umělé inteligence, kyberprostoru a vesmírného výzkumu.
Paradoxy americké svobody. Jak se s ní rýmují otroci a utlačovaní indiáni? |
S těmito obory v zádech budují novou infrastrukturu moci, s jejíž pomocí se snaží udržet pozici dominantní velmoci. Současně ale americká společnost prochází hlubokou vnitřní polarizací, která ochromuje schopnost efektivně vést svět a někdy i sebe samu.
Zatímco Čína, zdá se, alespoň navenek vypadá jako obří verze historických států 20. století, USA obdobnou soudržnost postrádají. Nepředstavují podle ekonoma Adama Toozeho jednotného a koherentního mocenského aktéra s jasným programem, ale spíše zkorumpované a deprivované Gotham City, jemuž dominují nové elity, respektive technologičtí broligarchové s obrovskými egy a vlivem, kteří vytlačují stát jako hlavního hybatele inovací a zároveň úspěšně unikají jeho regulaci a kontrole.
