Šestnáctiletá Němka Franziska Schwarzová byla hluchá. V roce 1935 jí byla úředně nařízena sterilizace. Po neúspěšném odvolání sice podstoupila bolestivý zákrok, jenže v roce 1938 nečekaně otěhotněla a ošetřující gynekolog s ohledem na předchozí verdikt o sterilizaci nařídil přerušení těhotenství.
Aby nebyl jejímu utrpení konec, musela Franziska v roce 1941 ještě podstoupit novou sterilizaci, protože jí nacistický režim bez potvrzení o sterilizaci nechtěl umožnit, aby se provdala za otce jejího nuceně potraceného dítěte. Franziska se stala jednou z mnoha obětí „zákona o obraně proti dědičně zatíženému potomstvu“ z roku 1933.
Jak uvádí historik Henry Friedlander v knize The Origins of Nazi Genocide (1995), zákon o „… prevenci potomstva s dědičnými chorobami“ byl jedním ze základních kamenů eugenické a rasové legislativy rodícího se nacistického režimu. „Hitlerův řez“ (Hitlerschnitt), jak se vynucené sterilizaci lidově říkalo, mířil především na osoby trpící dědičnou chorobou, pokud lékaři prokázali, že potomci této osoby by mohli trpět „… vážným dědičným tělesným nebo duševním poškozením“, jako byly vrozená slabomyslnost, schizofrenie, epilepsie či slepota a hluchota, těžká tělesná deformace nebo těžký alkoholismus.
