Hercům a herečkám by se mělo v první řadě zakázat zpívat a pak také v rámci propagace filmů, v nichž účinkují, o nich hovořit. V lepším případě dávají k dobru historky z natáčení, v horším suplují autora námětu, scenáristu či režiséra a opakují naučené PR fráze o psychologii postav či historickém pozadí filmu.
Lupita Nyong’o, představitelka Heleny Trojské ve filmu Odyssea, který právě vstupuje i do českých kin, údajně o Homérově eposu před natáčením nic nevěděla a dovzdělala se až v rámci přípravy na roli. To by ještě bylo v pořádku. Ptát se jí ale v tomto kontextu na to, co by řekla Homérovi o nedostatečném prostoru, jenž údajně věnoval svým ženským postavám, jak to udělali zahraniční novináři, však jen zbytečně degraduje jinak zajímavé a důležité téma.
Vědkyně nedokáže přijmout premisu, že čest je důležitější než život. V okamžicích, kdy hrdinové čelí katastrofě, se jí jeví pouze jako egoisté v zajetí posedlosti svým vlastním obrazem.
Lupita Nyong’o je v tom navíc nevinně, protože se z pochopitelných marketingových důvodů ocitla v roli, která jí nepřísluší. Na jejím místě by totiž měla sedět jiná žena.
