Ještě čtvrt století po krachu komunistického režimu se někteří literární kritici vážně trápili tím, že Česku chybí „velký román“, který by vyjadřoval něco jako ducha doby. Jako by doba a literatura nešly od sebe odtrhnout, jako by psaní nebylo jen nutně situované, ale bylo dokonce pouhým banálním zapisováním subjektivně prožívaného, přesto nějak vzorového tady a teď pro příští generace, dějepisectvím svého druhu.
Už tehdy byl „Zeitgeist“, duch doby, naplněn podivnou směsicí dějinného zklamání z toho, jak to všechno špatně dopadlo, jak se něco bytostně či osudově nepovedlo: svět se rozpadl na tisíce malých kousků, svoboda se ztratila v nepotismu, korupci, sebeklamu reklamy na štěstí a ve všudypřítomném tlaku peněz. Do toho všeho vpadl enviromentální žal, projevující se úzkostným strachem z toho, jaké pohromy na sebe lidstvo svou bezohlednou činností seslalo a jak obtížně se s touto můrou dá žít.
