V každém případě je velmi hluboko, protože poloha skvrn je víceméně stacionární, zatímco desky zemské kůry se přes ně přesouvají.
Na povrchu planety se to projevuje řetězcem sopek; typickou ukázkou jsou Havajské ostrovy. Jak již v roce 1838 upozornil americký přírodovědec James Dwight Dana, směrem od aktivních vulkánů (Kilauea) jsou k severozápadu sopky vyhaslé a stále starší, což později potvrdilo jejich radiometrické datování.
Pojem hotspot však v češtině a ve vědě zdomácněl k vyjádření řady dalších jevů a není překvapivé, že jde primárně o místa, kde se něco děje; přinejmenším je tam dostupné wi-fi připojení. Když jsem před několika týdny hledal houby v lese na kopci Sokol na Liberecku, bylo tam pusto a prázdno.
Jak rozlišit holubinky od jiných hub? Uvařte si holubinkové škvarky |
Tedy s výjimkou několika málo hotspotů, na kterých v desítkách plodnic vyrůstaly lakovka ametystová a muchomůrka citronová. Těžko soudit, proč byl souběžný výskyt obou druhů takto nápadně izolovaný a proč se týkal jen lakovky a muchomůrky, a ne hub, kvůli kterým jsem na Sokol přijel a marně je několik hodin hledal.
V ekologii se pojem hotspot běžně používá pro místo zvýšené druhové rozmanitosti. To je fenomén, na který lze narazit i při mykologickém průzkumu. V národní přírodní památce Hadce u Želivky jsem si během letitých návštěv potvrdil, že pavučince, kterými je lokalita proslulá, sice rostou roztroušeně po celém území, avšak existuje několik málo míst, kde lze spolehlivě najít mnoho druhů najednou. Neblahým důsledkem toho je, že mykologové přednostně navštěvují takto profláknuté hotspoty a zajímavé houby rostoucí jinde mohou úspěšně unikat jejich pozornosti.
Lošáky a kořenatky
Z hlediska výskytu většiny druhů lošáků je značná část naší země učiněnou pouští, a tak lze místa, kde se sešly vhodné podmínky pro jejich růst, opět přirovnat k hotspotům.
Na nejpozoruhodnějších z nich lošáky doprovázejí kořenatky: to jsou nejedlé houby velikosti špičky nebo i trochu větší, nápadné vřetenovitým, hluboce kořenujícím třeněm anebo i výraznou vůní po marcipánu či ředkvi. Roste jich u nás šest druhů: špičatá, olivová, rohonohá, štíhlá, Kristinina a Jennyina. Jen málokdo měl to štěstí vidět naživo všechny: mně do počtu stále schází nalézt tu nejvzácnější z nich – kořenatku štíhlou.
Největší a nejhojnější je kořenatka špičatá. Když na ni někde narazím, vždycky pečlivě prozkoumám okolí, protože pokud už se někde kterákoli kořenatka vyskytne, je velká pravděpodobnost, že jde o hotspot, na kterém spolu s ní rostou i její příbuzné. Při mizivém počtu lokalit kořenatek u nás je tato jejich vlastnost více než sympatická.
