Máloco vlastně může překvapit méně než samotná existence prezidentského úřadu. Jako by vyjadřoval odvěkou lidskou touhu po vedení a „zbožňování“ (tedy snahu vyrobit si z pouhého smrtelníka boha) zároveň. Zdá se tak, že lidé bez institutu prvého muže, který po způsobu starých králů proroste svým fyzickým tělem do podoby oficiální „hlavy státu“, dost dobře nemohou být.
Tato nauka o dvou tělech krále (a někdy i vládnoucí královny) – fyzickém, které pomíjí, a mystickém, které trvá a pokračuje v následnících, totiž skutečně neobchází ani pojetí současného prezidentského úřadu. I zde je jeho nositel obtížen v nemalé míře úkoly výrazně symbolické, ba přímo rituální povahy. Proslovy při slavnostních příležitostech upamatovávajících na totemické příběhy daného národa a státu, kladení věnců k hrobům jeho hrdinů či vyznamenávání nových adeptů tohoto stavu.
