Kopírovaly první známé hranice přírodní terén?
Ve starověku, kdy bylo osídlení řídké a hlavně venkovské, hranice prakticky neexistovaly. Přesto jedna z prvních starověkých říší – Egypt – hranice měla a byly jasně zřetelné. Jednalo o hranice obdělávatelné půdy, tedy údolí a delta řeky Nil. Skutečnou hranicí však byla poušť. V Mezopotámii zas existovala tzv. Médská zeď, jež oddělovala Asýrii od Babylonie, ale první skutečné hranice/hradby zavedly řecké městské státy jako Mykény a Atény.
Hranice v dnešním geopolitickém slova smyslu představovaly až obranné linie Římské říše. Využívaly přírodních překážek, zejména Dunaje; opevnění se budovala mezi Dunajem a Rýnem (germánská hranice – Limes Germanicus), Rýnem a Severním mořem a na okrajích expanze jako Hadriánův val ve Skotsku nebo Trajánův val severně od delty Dunaje. Tyto hranice měly funkci zejména obrannou – „frontier“, již si v češtině spojujeme s „frontou“ jako bojovou linií – a dnes slouží především ke kontrole přeshraničního pohybu. Významnější roli však mají hranice vlivu geopolitického (síla armád a zahraniční politiky) a ekonomického (síla a toky kapitálu).
Národovci přistěhovalectvím především straší, ale nekontrolovaný vývoj může vést k tomu, že stát původním obyvatelům najednou nepatří. Dokonalým případem je Kosovo, jež bylo původně slovanské.
