Planeta obdržela poetické „jméno“ K2-18b a strhla na sebe pozornost tím, že se pohybuje v obyvatelné zóně. Tedy v tak příhodné vzdálenosti od hvězdy, aby na povrchu mohla být kapalná voda. K2-18b se vůbec nepodobá Zemi. Je téměř devětkrát hmotnější a průměr má 2,3krát větší.
Okolo hvězdy obíhá ve vzdálenosti sedmkrát menší než Země okolo Slunce, ale protože červený trpaslík má menší zářivý výkon, vychází teplota na planetě asi 11 °C. Hodnota je to vypočtená, nikoli změřená, planetu dosud nikdo neviděl ani nevyfotil. Stále mluvíme o zkoumání světla hvězdy. Ovšem světla, které prošlo atmosférou planety, jež ve spektru zanechala „otisky prstů“.
Zákryt Slunce aneb není zatmění jako zatmění |
Možnost existence kapalné vody ještě neznamená, že na K2-18b voda je. Avšak v roce 2019 byla spektrální analýzou opravdu detekována a spustil se kolotoč spekulací a hypotéz. Nejvíce vzrušující je představa planety pokryté oceánem a obklopené vodíkovou atmosférou. Už jsme pro takový svět vymysleli nový pojem – hyceán (hydrogen plus oceán). A kolotoč nabírá obrátky. Webbův teleskop v roce 2023 detekoval metan a oxid uhličitý, a letos dokonce organické látky dimetylsulfid a dimetyldisulfid. To jsou molekuly obsahující uhlík, vodík a síru.
Na Zemi je známe jako nevábně zapáchající plyny, které produkují živé organismy – typicky řasy. Také se uvolňují při vaření kukuřice, zelí nebo červené řepy. Netvrdím, že K2-18b-ňané s oblibou konzumují vařenou zeleninu, ale jisté je, že uvedené sloučeniny jsou považovány za biomarkery – tedy látky, které by mohly ukazovat na přítomnost života.
Vesmír se rozpíná, to víme dávno. Ale jak moc a jak rychle? |
Ale teď je namístě přistřihnout fantazii křídla a připomenout, že ještě počátkem dvacátého století panovala široká shoda na tom, že čím je planeta vzdálenější od Slunce, tím vyspělejší je na ní život. Populárně-naučné publikace zdobily perokresby pralesů na Venuši, jež byly plné života na úrovni pozemských druhohor. Koncem čtyřicátých let sovětský akademik Gavril Tichov objevil analýzou světla odraženého od tmavých skvrn na Marsu modré kanadské jedle. Metoda reflexní spektroskopie, kterou použil, byla správná – dnes s její pomocí zkoumáme marsovské horniny. Tehdy ale bylo přání otcem úplně scestné hypotézy. Chyby se stávají a ve vědě spojené s hledáním mimozemského života se tohle stává nepříjemně často.
Usmíváme-li se sto let starým, z dnešního pohledu naivním názorům s vědomím, že jsou základem současného poznání, je to v pořádku. O K2-18b ještě určitě uslyšíme, možná časem dostane i jméno. A třeba se za sto let lidé nebudou nad našimi snahami najít život jen usmívat.
Autor je astronom
