Začněme třeba momenty, kdy se „hluk a vřava“ předvolebního klání přelily i do slavnostního dne. Už v roce 1801 odstupující John Adams po vyhrocených volbách uraženě vynechal inauguraci svého nástupce Thomase Jeffersona, inauguraci Joea Bidena zase zkalil pokus o zmaření certifikace jeho vítězství a útok Trumpových příznivců na Kapitol 6. ledna 2021. Během Nixonovy inaugurace v roce 1969 několik stovek lidí pálilo vlajky a házelo kameny na policii na protest proti válce ve Vietnamu, jeho druhou inauguraci o čtyři roky později bojkotovali členové Kongresu. V lednu 2017 zas protestovali Trumpovi odpůrci proti jeho zvolení a očekávané protiimigrační politice.
Výsosti... pardon, pane prezidente
Inaugurace je akt oficiálního a slavnostního uvedení do důležité funkce. Své kořeny má v monarchických korunovacích, které coby symbolický rituál stvrzovaly stávající společenský a politický režim a před bohem spojovaly panovníka s jeho lidem.
Prezidenti si k přísaze vybírali bible, které pro ně měly zvláštní význam. George H. W. Bush v roce 1989 přísahal na dvě: rodinnou i Washingtonovu inaugurační bibli.
Toto smluvní pouto stvrzovaly korunovační obřady jako třeba slavnostní vjezd do města, dělostřelecké salvy a zvonění, mše a předání regálií. Po oficiálních fázích intronizace následovaly zcela profánní, lidu prostému blízké oslavy, bankety, plesy, koncerty, divadla, fontány s vínem či ohňostroje.
Úřad amerického prezidenta se sice zrodil z protibritské a protimonarchické revoluce, byla mu ale svěřena veškerá výkonná, takřka královská moc. Však také se ještě krátce před první volbou diskutovalo, zda prezidenta titulovat Jeho Vznešenost či Jeho Výsost.