Málokde na světě bývá tak ošklivo, nehostinně. Ohňová země čili Tierra del Fuego, nejjižnější výspa Jižní Ameriky, je souostrovím na samém konci světa. Sestává z hlavního ostrova Isla Grande a menších ostrovů, kde žili indiáni nemnoha kmenů: patagonských Kawésqarů (Alakalufů neboli „Pojídačů měkkýšů“), vyloženě ohňozemských Manek’enknů (Haušů) a etnik Selk’nam (též Ona) a Yámana, jimž etnografové říkali Yahgan, počeštěle Jahgan.
Nejranější cestovatelé, kteří k nim zavítali, se shodovali, že šlo o nebývale prosté komunity o menších tlupách; Evropané je považovali za ubožáky. Prvním, kdo ke členitým břehům zavítal, byl roku 1520 Fernao Magalhaes se svojí expedicí.
Ta dala tomuto místu i jméno – Tierra del Fuego –, neboť z lodi bylo vidět hořící ohně na břehu. Účastníka této cesty kolem světa, italského dobrodruha a kronikáře Antonia Pigafettu, zaujali patagonští indiáni (patrně Tehuelčové) svojí výškou a opakovaně se podivoval jejich vyzdobení, neboť každý z obrů „byl jinak pomalován“.
Sám Magalhaes je nazval Patagonci (“velké nohy“). Odívali se do kůží guanak, menších lam. Mívali prosté stany z jejich kožek, jedli syrové maso – a to prý i nestažených krys. „Zemře-li někdo, obestoupí ho deset nebo dvanáct pomalovaných mužů a zvesela kolem mrtvoly křepčí. Objeví-li se někdo větší než oni, oslavují ho. Pomalovávají se po způsobu svého démona, který se jim zjevuje. Nejvyššího nazývají Setebos,“ zapsal si Pigafetta před půlmiléniem.
Některé z jižních indiánů, nejspíše Alakalufů, možná i Yahganů, viděla Cookova posádka pár století nato. Její vědec Johann Georg Forster z nich ovšem nebyl nijak unesen, když k lodi roku 1774 připluli v kanoích z kůry: „Jejich oděv se skládal z jediného kusu – z ubohé malé staré kůže z tuleně. Jinak byli zcela nazí bez ohledu na to, co žádá slušnost.
Olivová kůže měla měděný lesk, u někoho z nich zdůrazněný nanesenými pruhy rudého nebo bílého okru. Zřejmě tedy pojmy o okrase a ozdobě jsou u člověka hlouběji zakořeněny než pojem poctivosti a stydlivosti,“ mínil přírodovědec, dle nějž měly ženy na krku šňůrky s mušlemi a někteří další „jakousi čepici z několika dlouhých husích per, která trčela do výšky jako čepce“.
Prostí a pomalovaní otužilci
Cookův Forster, jenž v knižní Cestě kolem světa (1777) podal báječnou etnografickou zprávu především z Oceánie, své dojmy z Ohňozemců shrnul: „Ubozí obyvatelé skalnaté, neúrodné země živili se syrovým, poloshnilým tulením masem, jež odporně zapáchalo. Nejraději měli hnusný tulení tuk. Tato strava působila nesnesitelný zápach hniloby, který se vypařoval z celého jejich těla a přecházel na všechno, čeho se dotkli. Byl nám tak odporný, že jsme u nich nemohli delší dobu vydržet...“ A do ztracené Tierra del Fuego se léta nikdo nehrnul.
Obyvatelé Ohňové, avšak chladné země to neměli lehké. Žili v nehostinném kraji, na jehož podmínky se museli adaptovat. Stali se nomády: lovci, rybáři a sběrači. Lovili nutrie, lachtany a vydry, sbírali mušle, korýše i řasy. Do mrazivé vody se pro ně potápěli; měli svá křehká plavidla z kůry sešité lýkem. Chovali psy. Znali luk a šípy. Též prak.
Vyráběli rovněž jednoduché harpuny. Byli vynikajícími stopaři a jejich zrak byl prý fenomenální – viděli dál než dalekohledy, jak dokládají dobové zprávy! Chodili vesměs nazí, mívali jen různé přehozy a pláště z kožešin spíchnutých šlachou k sobě. Každopádně jejich materiální kultura nebyla bohatá, řečeno velmi eufemisticky.
Stonožky vytetované lovcům hlav. Lidé Filipín se tetují nejméně tisíc let, dokládají mimojiné mumie |
Někde si totiž nestavěli ani jednoduché příbytky, ale schovávali se jen za větrné zástěny (selk’namsky káwi). Když je roku 1832 navštívil Charles Darwin, připodobňoval je „prostotou“ i nehierarchickým sociálním zřízením k Austrálcům.
Otce evoluční teorie zaujalo, tak jako jeho předchůdce, malování Ohňozemců i jejich odolnost vůči zimě (nanesené barvy s tukem, ákel, je snad i mírně zahřívaly): „Jejich jediným oblekem je plášť z guanačí kůže, obrácený srstí ven; nosí jej přehozený přes ramena, takže jejich tělo bývá stejně často obnaženo jako přikryto (...) Stařec měl přes obličej dva široké příčné pruhy: jeden, namalovaný jasně červenou barvou, táhl se přes horní ret od ucha k uchu; druhý, bílý jako křída, byl rovnoběžně nad prvním, takže byla pomalována i víčka. Dva jiní mužové byli ozdobeni pruhy černého pudru. Skupina se podobala ďáblům, kteří se objevují na divadelní scéně.“
Darwin anebo kolegové z lodi Beagle tam asi do dvou zkumavek nasbírali i barvicí hlinky (pigmenty v bílé a červené verzi), jež odvezli do Londýna, kde dlí v Britském muzeu – dávnými původci totiž byli „C. Darwin & J. S. Henslow“, geolog a Darwinův přítel.
Malováním – spíše tedy maskováním – prosluli Selk’namové a Yámanové (Yahgan). První si zdobili tváře, trup, genitálie a údy třemi základními barvami včetně červené, a to dle obsáhlé studie (2016) ze třinácti typů vzorů i pro různé příležitosti: ozdobu, lov, soutěžní zápolení, boj, narození dítěte, zásnuby, svatbu, truchlení nebo iniciaci.
Peršany, jež dobyly svět. Hrají svoji vlastní ligu, za některé vysázíte i tisíce dolarů |
Druzí jmenovaní se barvili už jen bílými a černými tečkami i linkami přes obličej a tělo, ovšem vyráběli si i kónické masky z kůry, které se v několika exemplářích dodnes dochovaly (ve Smithsonian National Museum of the American Indian v USA). Světu yahganských duchů vládlo božstvo Watauineiwa – v překladu něco jako Staříček. Tito indiáni z nejjižnější obývané části světa měli rovněž své šamany, kteří léčili, věštili a přivolávali lovnou zvěř. I barvy na těle a ve tvářích měly leckdy kouzelné funkce: měly odpuzovat nemoci či špatné počasí včetně větru.
Duchové i síly v maskách
Asi nejlépe zmapovaný je však duchovní a rituální svět Selk’namů. Má na tom lví podíl i rakouský etnograf a misionář Martin Gusinde, rodák z Vratislavi. Ten roku 1911 zamířil do Chile, odkud v letech 1918 až 1924 podnikal terénní výzkumy po Ohňové zemi.
Mezi již notně zdecimovanými domorodci navštěvoval iniciační rituály, pořídil dokonce i fonografické nahrávky písní a sbíral nativní mýty. Jeden z nich, od Selk’namů, vypráví o vzniku světa, o archaickém boji mezi muži a ženami ohledně vůdčího postavení ve společnosti. Paní Luna, řečená Krreh, kdysi pravila ženám, že si postaví hain, velikou chýši, kam chlapy nepustí a bude tam se ženami předstírat, že se setkávají s duchy, přičemž budou řvát a hlučet.
Gusinde dále slyšel, že „stařena Xalpen vycházela ven v hrozivé masce ryby a vymáhala na mužích jejich úlovky. Strašila je, aby je přiměla zůstat doma a hlídat děti. Činila tak na přání Krreh, paní Luny. Krren (Slunce) byl však chytrý muž. Udělal do stěny hainu díru, a když ženy vešly dovnitř, pozoroval je. Viděl, jak si oblékají masky, a slyšel, jak jim Krreh přikazuje křičet. Pochopil, že uvnitř duchové nejsou. Nakonec si ženy sundaly masky a se smíchem smývaly malování ze svých těl...“. Byly tehdy odhaleny!
Muži je z chýše vyhnali; babiznu Xalpen probodli (tak přišla na svět Smrt), Krren dal své nehodné choti Krreh tři pohlavky, načež ji zapudil do nebe, kde se dodnes, coby slunce s lunou, sobě vyhýbají. A indiáni?
Od těch dob připadly kopulovité chýše i masky mužům, ovšem netančili už každou noc, ale pouze při iniciačním obřadu hainu: „Když se z klóketen, chlapců, stávají muži, přichází sedm duchů v maskách, aby chlapce zasvětili. Až je po všem, sejmou si masky a smyjí barvy, aby mohli mladíkům sdělit tajemství: ,Jsme muži, kteří hráli duchy. Teď znáte tajemství mužů!’“
Lov živých lidí
Obřadu hainu se roku 1922 zúčastnil i Gusinde osobně, jenž pitoreskně maskované postavy vyfotil. Užívané masky byly vysoké a špičaté, podobné těm, co se zachovaly od Yahganů. Bývaly z kůže či kůry, se světlými pruhy, ale i s fleky.
Různé zdroje uvádějí různá jména sil: třeba zlého podzemního ducha Sh’ord (byl pokryt peřím), ducha lišejníků a mechu Hach’i (měl rohy), ženského ducha mraků a mlhovin H’alpin (v bílém s dlouhou hlavou), sesterského ducha toků a jezer Tan’u (v rudém s dlouhou hlavou) anebo ducha lesů K’mantu (v kůře a mechu), jak uváděl Samuel K. Lothrop v díle The Indians of Tierra del Fuego (1928). Dle něj se obřady Yahganů, Haušů i Alakalufů lišily od těch selk’namských v detailech, takže mohly mít společný původ anebo docházelo k mezikulturním výpůjčkám a obohacení.
To vůbec nezajímalo příchozí. Ovčí farmy a korporace spolu se zlatokopy platili odměny za zabité „divochy“, kteří jim kazili byznys. „To brzy vedlo i ke vzniku lovců hlav, již se rekrutovali z ovčáků a kopáčů a kteří od rančerů dostávali jednu libru šterlinků za každou hlavu indiána – muže, ženy i dítěte. Indiáni, pěší a s luky, měli proti jezdcům s puškami na planinách jen malou šanci,“ připomínal Lothrop zvěrstva.
Posvátné graffiti ze živoucích stěn. Austrálci zdobí skály „rentgenovými“ malbami zvířat i lidí už tisíce let |
Za pouhé dvě dekády od roku 1880 klesla populace Selk’namů kvůli genocidě i nemocem ze 4000 osob na pár stovek – roku 1930 jich žilo už jen sto. Poslední selk’namsky mluvící indiánka zemřela v roce 1974, yámanština vymřela s poslední nositelkou v roce 2013. Akulturovaní míšenci se snaží tradice připomínat, ale úžasně pomalovaní Ohňozemci ožívají už jen na známkách, v popkultuře a bodyartu.
Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově. Vydal knihu Dějiny lidí (2022).
