Ivan Klíma mi byl blízký od prvních článků, které jsem od něho četl v Literárních novinách. Věděl jsem, že strávil tři a půl roku v Terezíně, jehož čekatelem, naštěstí neúspěšným, jsem byl po celou dobu protektorátu. S velkým pochopením a nadšením jsem přijal Ivanovu knižní prvotinu – sbírku povídek Bezvadný den z roku 1960. Vyprávěla kromě jiných příběhů také o osamocených lidech a těžkých okamžicích, ve kterých uvázli navzdory dobově obecnému pocitu povinného štěstí. V roce 1964 jsme se oba uvedli jako dramatici. Ivan na Vinohradech jako autor groteskního dramatu Zámek, já jako satirik ve Večerním Brně kabaretní hrou Král-Vávra.
Humoru by nerozuměli
V té době jsme se osobně poznali a v rozhovoru mezi čtyřma očima se shodli v přesvědčení, že komunistická vláda nepřipustí obrodu systému, který ničí osobní i společenskou svobodu, tím méně dovolí jeho změnu. Byl přitom členem strany, jak se jimi stávali mnozí lidé z rodin pronásledovaných nacisty, ale dostával se s ní do téměř každodenních sporů. Jako jeden ze čtyř hlavních řečníků odbojného spisovatelského sjezdu z roku 1967 se provinil ostrým pohledem na cenzuru a závěrem, že její existence v soudobém světě není udržitelná. V témže roce ho za to ze strany vyloučili.
Nedohledná nebesa svobody. Spisovatel a disident Ivan Klíma psal po čapkovsku angažovaně |
V roce 1974 k nám do našeho domu zavítal s Ludvíkem Vaculíkem, aby mě jako zakázaného zapojili do tvorby a výměny fejetonů, rozepisovaných na psacím stroji a rozesílaných na adresy aktivních účastníků. Z původních osmi – kromě nás tří se podíleli Václav Havel, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Juraj Špitzer a Jan Trefulka – se iniciativa přenesla na mnoho dalších autorů, rozběhla se po celé republice a vynesla mi první výslech na policii.
Naše domácnost, poznamenaná mými nezvládnutými prožitky zákazu, se poprvé rozezněla Ivanovými veselými dialogy s Ludvíkem. Jejich návštěvy se opakovaly. Oba žertovali i na vlastní účet, mimo jiné vtiskli podstatný rys většině fejetonů, a proto je odmítl tisknout šéf zábavné rubriky věhlasného německého deníku, se kterým to vyjednal Pavel Kohout. Jsme prý utiskovaní, a tak od nás zahraniční čtenář očekává tón vážný, až tragický. Humoru by Němci nerozuměli.
Uklidnění a nadhled
Společenství zakázaných spisovatelů se po podpisu Charty 77 ustavilo v podobě pravidelných takzvaných kvartálů. Scházeli jsme se nejprve čtvrtletně, ale když jsme na zatčení a uvěznění Václava Havla místo obvyklého protestního prohlášení reagovali založením strojopisně šířeného a poté rozepisovaného měsíčníku Obsah, zhoustly naše redakční schůzky na nejmíň deset za rok. Kromě Ivana a Ludvíka přijížděli Miroslav Červenka, Jana Červenková, Milan Jungmann, Petr Kabeš, manželé Iva a Zdeněk Kotrlí, kteří v Brně přispěli organizačně coby hostitelé, stejně jako na Slovensku Miroslav Kusý a Milan Šimečka, dále Jiří Kratochvil, Eda Kriseová, Karel Pecka, Lenka Procházková, Zdeněk Rotrekl, Zdeněk Urbánek, několikrát se objevili Dominik Tatarka a Miroslav Zikmund.
Zahajovací slovo pronášel Milan Šimečka. Popisoval dobré vyhlídky na zlepšení společenské situace. Můj koreferát obvykle vyjadřoval pochybnosti. Diskutovali jsme o politice, ale taky pili víno a jedli, co kdo uvařil, upekl a přivezl. Po výměnách názorů představoval Ivan uklidnění a nadhled. Třebaže ho režimní činitelé označili natrvalo za nepřítele, prohlašoval, že se snese s každým. Jednou týdně navečer chodíval například na mariáš k Jaroslavu Dietlovi, jehož scénář k Nemocnici na kraji města jsme většinou kritizovali jako výkon sice řemeslně profesionální, ale konformní. Ivan se nehádal. Dietl byl při mariáši vtipný a příjemný, nikoho nezarmoutil a přijímal disidenty vedle spisovatelů problémových a vedle vyložených prominentů, kteří se chovali přátelsky a hlavně skvěle hráli. Chodit s Dietlem na tenis bylo prima. Ivan se s ním nikdy nenudil.
Velké dílo
V Edici Petlice i v jiných samizdatových oficínách Ivan uveřejnil díla, která byla v přímém rozporu s požadavky normalizačních let. Jako syn z právnické rodiny jsem obdivoval jeho hru Porota: stačil ji vydat v roce 1968 jako divadelní scénář v DILIA. Vyprávěla o přelíčení, při kterém chybí obžalovaný, protože byl již předtím popraven. Soud je porotní, znamená to, že děj formálně nemíří do současnosti, protože porotní soudy u nás skončily za první republiky. Jenže závěrečnou svobodnou a pravdivou promluvu svědka zneužije a znehodnotí zločinné prostředí, do něhož je příběh situován.
Zemřel Ivan Klíma. Spisovateli a dramatikovi bylo 94 let |
Ivanův román Soudce z milosti (1986) předložil všestranný záběr do konfliktu soudce s mocí, která po něm žádá rozsudek, o jehož oprávněnosti není přesvědčen. Děj postihl soudcovo rodinné zázemí s jeho rozpory, nahlédl do protektorátní minulosti a zážitků z Terezína a skončil tím, že případ soudci odeberou a obžalovaného odsoudí k smrti soudcův šéf. Takové rukopisy a divadelní texty se mohly objevit na veřejnosti teprve po Listopadu.
Neméně mě však vzrušovala Ivanova dramatizace Kafkovy Ameriky, kterou vytvořil společně s Pavlem Kohoutem, anebo trojice povídek Milenci na jednu noc a příběh nazvaný Milostné léto; krátce řečeno prozaická tvorba, která se zabývá intimními zážitky člověka, a i když nezapírá, že se většinou odehrávají zde a nyní, kotví ve sféře, která přesahuje aktuálně politická omezení. Nade vše mám rád jednu z povídek z knihy Moje první lásky, kde Ivan použil zápletku z Terezína. Je při vší hořkosti veselá, neboť se zakládá na nedorozumění: vypravěč se domníval, že se stal objektem dívčí náklonnosti, ale její motiv byl zcela jiný, ryze věcný.
Nezapomenutelné hodiny
Ivan byl velmi brzy politicky hluboce orientovaný, ale člověkem politiky se nikdy nestal. K politice se po převratu vyslovoval, ale zůstal věrný psacímu stolu. Už jsme se tak často nevídali, ale tím častěji jsem vzpomínal, jak jsem za ním jezdil ve zlých časech, kdy každá cesta do Prahy byla spojená s rizikem, že mě seberou. U Klímů v Hodkovičkách bylo dobře. Vládlo tam naprosté bezpečí. Zmocnil se mě pocit, že se mi nic zlého nemůže stát. Zasloužil se o to Ivan se svou ženou Helenou. Na hodiny, které jsem u nich strávil, nemohu dodnes zapomenout. Ten pocit se už nikdy a nikde nedostavil.
To, že se mi společenství zakázaných spisovatelů stalo posilou a pomáhalo mi držet se zpříma, bylo vedle Ludvíka Vaculíka převážně dílem Ivanovým. Odešel v sobotu 4. října ráno, a když jsem se to před polednem dozvěděl, přepadl mě nevýslovný smutek. Zároveň jsem si připomněl, že jsem mu zůstal dlužen poděkování, a tak jsem napsal tyto řádky.
