Když vyřezávali plody z lůna matek, když hromadně znásilňovali ženy před jejich partnery, když vypichovali oči vojákům, usekávali dětem nohy a ruce před jejich rodiči, když popadli babičky, maminky a batolata, připoutali je na motocykly a plačící je vezli do tunelů, co si mysleli, že židovský stát udělá?
Mysleli si, že Izrael, který vstal z popela holocaustu, se prostě sbalí, půjde domů, olízne si rány a s fňukáním poběží do OSN prosit o milost? Prosím, světe, nech nás existovat? Teď vidí a cítí, jak se jim země chvěje pod nohama.
Toto je pasáž z editorialu, který na webu Virtual Jerusalem vyšel loni 7. listopadu, měsíc po útoku Hamásu na jih Izraele a týden po zahájení izraelské pozemní operace proti Hamásu v Pásmu Gazy. Zní to drsně, nediplomaticky a zcela jinak, než jak píší média hlavního proudu, že. Však také Virtual Jerusalem je web soukromý, notabene v americké doméně, a kloní se k pravicovému pohledu na Izrael a svět. Krajně pravicovému, řekli by progresivisté.
Proč tu ukázku teď připomínat? Je ochutnávkou postojů a emocí, jež v té či oné míře ovládly izraelskou společnost – jasnou většinu, nejen pravici či krajní pravici – právě před rokem. Po 7. říjnu 2023, kdy několikatisícové komando Hamásu a dalších palestinských skupin proniklo do venkovských oblastí na jihu Izraele a tam, ve vesnicích a kibucech, provádělo věci, které vykolejily i společnost trénovanou na teror. Vykolejení přetrvává dodnes, přikrmované válkou v Pásmu Gazy i raketovým ostřelováním Hizballáhem z Libanonu.
Sedmkrát uspěl, poosmé už ne
To vše, co bylo popsáno v úvodním odstavci, se skutečně stalo, byť ne v každém napadeném místě či vesnici. Ale všechna napadená místa či vesnice žily po dlouhé hodiny – tak dlouho trvalo, než jim zaskočená armáda přišla na pomoc – v přesvědčení, že je to konec. A pro asi 1200 zavražděných to také konec byl. I pro nemalou část z asi 250 unesených. Navíc konec mnohdy velmi krutý a mučivý.
Teprve postupně vycházely najevo konkrétní detaily. Až během následujících měsíců lékaři a forenzní specialisté – též ze zahraničí, škoda jen, že to nebylo pod egidou OSN, aby ta zpráva měla „globální razítko“ – prozkoumali ostatky zavražděných a umučených (včetně upálených zaživa). Vznikl z toho i filmový dokument, ale právě pro drsné záběry nebyl uvolněn pro běžnou distribuci.
Rychleji kolovaly příběhy heroismu. Třeba četař Aner Šapiro byl 7. října na dovolené z vojny v kibucu Re’im. Úkryt s desítkami lidí dokázal bránit tím, že sebral čerstvě dopadlý granát útočníků a vyhodil ho ven. Sedmkrát se mu to podařilo, poosmé už ne. Nebo Inbal Liebermanová (24). Po vojně se stala koordinátorkou bezpečnosti kibucu Nir Am. Když 7. října slyšela nezvyklé zvuky, rozdala dvanácti podřízeným mužům zbraně a rozestavila je do pozic. Zadržovali útok přes tři hodiny, zabili 25 hamásovců a kibuc Nir Am byl jednou z dvou napadených obcí, které neutrpěly ztráty na životech. Dnes graffiti s jejím portrétem zdobí stěnu na předměstí Tel Avivu.
Graffiti v Tel Avivu. Čtyřiadvacetiletá Inbal Liebermanová úspěšně velela obraně kibucu Nir Am. FOTO WIKIMEDIA
Ty věci je užitečné připomínat i po roce, kdy mediální svět ovládají spíš výrazy jako příměří, zabíjení, ba genocida v Gaze či „řešení v podobě dvou států“. A nejde jen o „ideologickou masírku“, jak se teď s oblibou říká.
V Pásmu Gazy bylo za rok od zahájení izraelské pozemní operace zabito 40 tisíc Palestinců. Jsou to dvě procenta tamní populace, což vede OSN k závěru, že jde o jednu z nejkrvavějších válek 21. století. Těžko najít jinou, kde na území bojů zahynula dvě procenta populace. Lze to srovnat s civilními oběťmi při dobývání iráckého Mosulu z rukou Islámského státu v letech 2016–2017, ale toto srovnání se nepoužívá. Snad proto, že narušuje postavení Palestinců v roli výhradní oběti.
Ta čísla jsou přebírána od úřadů v Gaze vedených Hamásem. A ty řadí mezi „civilní oběti“ všechny zabité – od členů Hamásu přes jiné radikály či teroristy až po skutečné civilisty. Ale i když vezmeme za bernou minci to, co říká Izrael, tedy že asi 15 tisíc zabitých byli bojovníci Hamásu, zbývá příliš civilních obětí. Dokonce i kdybychom připustili, že Hamás čísla hodně nafukuje, vydělili bychom je dvěma a od toho odečetli zabité teroristy, jak je počítá Izrael, civilních obětí zůstává stále hodně.
Samostatná pomsta Palestinců. K útoku v Tel Avivu se přihlásil Hamás |
Však to také jen málokdo bagatelizuje. Rozdíl v debatě – myšleno hlavně v debatě na Západě – je dán něčím jiným. Jednu stranu názorové barikády ztělesnila po 7. říjnu šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová: prohlásila, že EU ztrojnásobí pomoc Palestincům (v době, kdy nebylo pod kontrolou, kolik z pomoci pro Gazu končí u Hamásu). A že podporuje právo Izraele na obranu, ale „při plném respektování mezinárodního humanitárního práva“. V podmínkách, kdy struktury Hamásu byly zcela prorostlé s civilními strukturami Gazy, kdy tunely Hamásu měly vstupy z nemocnic, škol či soukromých bytů, to Izrael vnímal tak, jako by řekla, že právo na obranu nemá.
Izrael ztělesňuje druhou stranu této barikády. Boje a jejich oběti (tedy svou obranu) vnímá jako válku se vším, co válka přináší. Už kdysi to vyjádřil politolog Steven Plaut. Pokud platí, že agresorem je ten, kdo při obraně zabije víc nepřátel než ten, kdo ho napadl, byly by USA za druhé světové války agresorem. Vždyť američtí vojáci přece zabili víc Němců a Japonců (včetně civilistů) než Němci a Japonci Američanů. Tudíž prioritou je zneškodnění hrozby, až pak může následovat starost o civilisty.
Izrael totiž nevnímá 7. říjen 2023 jako akt teroristický, ale jako akt válečný. Tak jako USA vnímaly útok al-Káidy na New York a Washington unesenými letadly 11. září 2001 (3000 mrtvých). Vezměme si na pomoc čísla.
Izraelka chránila devítiměsíčního syna vlastním tělem. Teroristé ji zastřelili |
Stát Izrael za 76 let své existence zažil řadu válek. Nejvíce lidí ztratil hned v té první, zvané válka za nezávislost či válka izraelsko-arabská (6373 padlých Izraelců). Na druhém místě je říjen 1973 a válka jomkipurská (2656). Až na šestém místě je ikonická šestidenní válka (796 padlých v červnu 1967). Před ni se na třetí místo dostala opotřebovávací válka v letech 1967–1970 s Egyptem (1551 padlých). A hned za ní už je pogrom spáchaný Hamásem 7. října (1200 mrtvých; kdybychom připočetli ještě neuzavřenou bilanci padlých z ofenzivy v Gaze a oběti raket Hizballáhu, asi už by to bylo třetí místo). Z tohoto stručného přehledu plyne, že největší hrozbu a nejvíc obětí nemusí přinášet války mediálně a historicky slavné (šestidenní), ale ty zdánlivě okrajové (opotřebovávací, útok Hamásu z Gazy).
Vyřešil by to někdo jiný lépe?
Čísla lze nahlédnout i jinak. Izrael každé jaro na Den vzpomínky (předvečer Dne nezávislosti) zveřejňuje kumulativní počty padlých ve válkách a útocích teroristů. Na jaře 2023 úhrnný počet dosáhl 28 468 obětí. Zdá se to jako velmi vysoké číslo, ale když si uvědomíme, že od nezávislosti tehdy uplynulo 27 393 dnů, vycházelo to na jednoho mrtvého na den. Což může být cena pro jedny vysoká, pro jiné přijatelná. Ale počet 1200 zabitých za jeden den se z toho zcela vymkl.
Pak je tu další argument. Teroristické útoky prakticky nelze znázornit na mapě. Probodne-li terorista někoho nožem, použije-li výbušnou vestu v autobusu, najede-li do davu autem, jsou to jen body. Ale útok Hamásu, jak ho shrnuje třeba Wikipedie, obsahuje i mapu znázorňující jeho nejzazší postup od 7. do 9. října. Prostě tak, jako když válečné filmy či dokumenty ukazují postup fronty.
Hamás popřel, že ukončil jednání, viní Netanjahua ze snahy mařit mírové úsilí |
Proto měl v úvodu citovaný odstavec takový emoční říz. Proto podobně reagovali i činitelé státu, a to bez ohledu na názorový tábor. Premiér Benjamin Netanjahu prohlásil: „Občané Izraele, jsme ve válce. V žádné operaci, žádném dalším kole bojů, ve válce!“ Nebo jak řekl jeho názorový oponent prezident Jicchak Herzog: „Od holocaustu nebylo za jeden den zavražděno tolik Židů. Od holocaustu jsme nebyli svědky pohledu na to, že jsou židovské ženy a děti, prarodiče, ba i přeživší holocaustu cpáni do aut a odvlékáni.“
Tento obecný postoj platí stále, byť se izraelská společnost pře o strategii boje v Pásmu Gazy, o vztah k ještě žijícím uneseným rukojmím, prostě o priority postupu. Ale nepře se o priority cíle: zneškodnit hrozbu útoků (ať už pozemních, jaký předvedl Hamás, či „jen“ raketových, jaké z pouhé solidarity s Hamásem už rok předvádí z Libanonu Hizballáh). Nedopustit, aby si Hamás v Gaze uchoval v té či oné podobě moc. Umožnit, respektive vynutit, aby se mohly vrátit do svých domovů desítky tisíc evakuovaných Izraelců z jihu (po útoku Hamásu) i ze severu (po ostřelování Hizballáhem).
Západní progresivistické elity a média stály za Izraelem v prvních měsících po napadení. Ale nejpozději od letošního února, když izraelská armáda postupovala Pásmem Gazy a přibývaly počty zabitých Palestinců, se nálada začala měnit. A protože by vypadalo poněkud zaujatě a hloupě, kdyby Západ hodil přes palubu celý Izrael, obětního kozla našel snadno v neoblíbené postavě Benjamina Netanjahua. „Bibi“, jak se mu říká, je totiž dost snadný terč: charakterově to věru není Mirek Dušín.
Kriticky o něm mluví nejen jeho bývalí političtí spojenci (“podrazák“), ale dokonce i členové jeho vlastní strany Likud. Má mocenský instinkt, který mu velí spojit se s kýmkoli, jen aby zůstal v čele vlády. Udělat cokoli, aby kličkoval před trestním stíháním (za korupci a další obvinění). Zapomíná se ale při tom, že má instinkt i na hrozící nebezpečí. Že ze světových osobností si nejvíce cení Winstona Churchilla a Theodora Herzla coby lidí, kteří vycítili nebezpečí dříve než jiní.
Nevíme, kde mnohá rukojmí jsou, asi je zabily izraelské útoky, tvrdí Hamás |
Netanjahu je ve většině médií hlavního proudu prezentován jako hlavní překážka řešení války i celého problému. Jako ten, kdo je i proti příměří, natož proti míru. Jako ten, kdo kašle na rukojmí, jen aby naplnil svou fanatickou touhu zlikvidovat Hamás. Přitom prý každý ví, že zlikvidovat Hamás je nemožné, neboť je natolik provázán nejen s infrastrukturou Gazy, ale i s jejím obyvatelstvem, že tam nelze narýsovat přesnou dělicí čáru. Že kdyby stál v čele Izraele jiný politik, řekněme liberálnědemokratický, vše by se vyřešilo poměrně rychle.
Stačí se podívat na titulky i v českých médiích. Izraelem otřásá bouře. „Netanjahu zpečetil osud rukojmích Hamásu“ (výpůjčka z izraelského Ha’arecu, který považuje Netanjahua za ztělesněného ďábla). Netanjahu čeká na Trumpa a jen prodlužuje válečnou agonii. Nebo: Sto metrů, které brání míru v Gaze. Myslí se tím tzv. filadelfský koridor podél hranice Gazy s Egyptem. Netanjahu z něj odmítá stáhnout izraelské vojáky (v rámci chystané dohody o příměří), neboť je – jako řada jiných – přesvědčen, že právě tudy vede hlavní přepravní kanál výzbroje pro Hamás. A právě proto nechce nechat kontrolu na nikom jiném. Možná to je překážka pro jednu dohodu o příměří, o „výměně vězňů“, jak zní ošklivý eufemismus (jsou snad civilisté unesení z Izraele v téže kategorii jako v Izraeli odsouzení palestinští teroristé?). Ale je to překážka pro stabilní a mírové uspořádání, je-li to skutečně cílem?
Kolik lze zaplatit za rukojmí
Netanjahu na sebe právem přitahuje domácí kritiku a loňské masové demonstrace proti jeho soudní reformě to doložily. Ale představa, že se to týká i vztahu k bezpečnosti, k Hamásu či Hizballáhu, k obavám z eskalace, je iluzí. Ukázalo se to v létě. Když měl Netanjahu projev k americkému Kongresu, vypůjčil si argument svého oblíbence Churchilla: „Dejte nám nástroje a my dokončíme práci,“ řekl britský premiér Američanům na začátku druhé světové války. „Dejte nám nástroje rychleji a my rychleji dokončíme práci,“ řekl jim Netanjahu. Obavy z eskalace, z útoků na Hizballáh nerozptýlil, zato sklidil podporu lídra opozice.
Ja’ir Lapid na web Times of Israel napsal: „Podle jakého morálního kodexu by měl Izrael akceptovat raketovou palbu od teroristických organizací? Toto pojetí je pobuřující. Ztotožňuje legitimní obranu státu, který dodržuje zákony, s nezákonnými akcemi darebáků.“
Postoj západního světa (Ameriky i Evropy) je ale nápadně dvojaký. Zvlášť ve srovnání se vztahem k válce na Ukrajině. I tam přece hrozí eskalace, dokonce jaderná, jak vyhrožuje Moskva, jež sama upravuje svoji jadernou doktrínu. Na Západě z toho obavy jistě jsou, ale platí, že vůči napadené Ukrajině se to neříká nahlas, neboť by to působilo jako podraz vůči ní.
Izrael dočasně otevře jeden z hraničních přechodů do Gazy, pustí jím pomoc |
Když v září nastoupil do Prahy nový ukrajinský velvyslanec Vasyl Zvaryč, na otázku k válce v rozhovoru pro MF DNES řekl: „To je otázka pro pana Putina. Záleží na něm, jak dlouho ji vydrží vést. To on začal tuto brutální válku a měl by ji co nejrychleji ukončit. Úkolem nás jakožto svobodného světa je tlačit na něj, aby se stáhl z našeho území a začal se chovat podle mezinárodního práva. Do té doby se Ukrajinci budou dál bránit.“ Cosi velmi podobného řekl v létě Netanjahu americkému Kongresu: „Válka v Gaze by mohla skončit zítra, pokud se Hamás vzdá, odzbrojí a vrátí všechna rukojmí. Ale pokud to neudělá, Izrael bude bojovat, dokud nezničíme vojenské kapacity Hamásu, jeho vládu v Gaze a nepřivedeme domů všechna naše rukojmí.“ A před týdnem to prakticky zopakoval na Valném shromáždění OSN.
Čím to, že Izrael za tyto argumenty přitahuje cejch „překážky na cestě k míru“, ale řekne-li totéž někdo o Ukrajině a jejích lídrech, dostane nálepku kolaborant či svině? To jsou věci k zamyšlení.
Zamýšlení je ale vzácnější než fandění či odsudky. Což platí i po roce pro osud rukojmích. Je to velmi emoční a vyhrocená věc, zvláště pro jejich blízké. I proto se v Izraeli demonstruje proti vládě, která neučinila z osvobození rukojmích hlavní prioritu. Jen málokdo připomíná, jak se ocitl v roli hlavního strůjce masakru 7. října Jahjá Sinvár. V roce 2011 – za vlády Benjamina Netanjahua! – byl v rámci „výměny vězňů“ propuštěn z vězení v Izraeli, kde si kroutil doživotí za vraždy.
Výměnou za návrat Hamásem uneseného desátníka Gilada Šalita bylo tehdy propuštěno 1027 odsouzených vězňů. Bylo by nesmyslné chtít teď po Šalitovi, aby řekl něco ve smyslu: „Kdyby mě tehdy nechali umřít, mohlo to ušetřit 7. říjen.“ To ne, místo Sinvára by se našel jiný, byť třeba méně výkonný. Ale v komentáři v The New York Times se nad tím zamýšlí Brett Stephens. Podle něj je společnost ochotná vynaložit hodně úsilí na vykoupení rukojmích, ale musí být hranice toho, co si může dovolit zaplatit. „Cenou za život či svobodu jednoho rukojmího nemůže být život či svoboda druhého, ač toho prvního známe jménem, kdežto toho druhého ještě ne. To by měl být morální základ.“
Proto Stephens chápe Bibiho váhání s rychlou „výměnou vězňů“, rychlým přistoupením na podmínky příměří či se stažením z filadelfského koridoru: „Netanjahu má pravdu,“ shrnuje to. „Je důležité, aby to uznali jeho obvyklí kritici včetně mě.“ Taková věta se dnes nevidí často.
Když se řekne Nova Katif
Když už jsme u kritiků a kritiky, témat je dost. Vraťme se k úvodnímu odstavci. Ta ukázka (z webu Virtual Jerusalem) emočního rozpoložení po 7. říjnu totiž pokračuje na adresu útočníků takto: Teď mají před očima novou nakbu (arabský výraz pro katastrofu, označuje se tak vznik Státu Izrael), kterou sami vytvořili. To, co Hamás udělal na svátek Simchat Tora, nebyla válka. Byl to masakr. A masakry vedou k vyhnání.
Je to ilustrace zhrubnutí společnosti, které nezačalo 7. října, ale útok Hamásu mu dal výrazný impulz. Vyhnání dvou milionů Gazanů je nesmysl už proto, že by to nešlo technicky a žádný stát by je nepřijal. To by se nedalo provést jako s polskými nebo československými Němci, kteří byli odsunuti do zón Německa okupovaných vítězi druhé světové války. Ale už ta úvaha, ač na soukromém webu, o něčem svědčí. I když ji nelze spojovat s vládou, lze ji spojovat s atmosférou, kterou šíří koaliční strany Náboženský sionismus a Židovská síla. A toto je i problém premiéra.
Izraeli nevadí návrat 150 tisíc Palestinců na sever Gazy, Hamás nemá 40 rukojmích |
Otevřete-li si web Novakatif.com, čtete: „Vítejte v destinaci Nova Katif. Představte si maják lásky a míru, květin a sklizně, tance a modlitby na písku Gazy. Připojte se k hnutí, abyste zajistili, že Židé napříč politickým a náboženským spektrem znovu osídlí Pásmo Gazy.“ Pro vysvětlení: Katif (česky sklizeň) byla židovská osada v Pásmu v letech 1967–2005 (až do stažení, které prosadil Ariel Šaron). A Nova byl název hudebního festivalu, který 7. října přepadli hamásovci (260 mrtvých). Nova Katif tak evokuje něco jako „tohle už se v obnovené osadě opakovat nebude“.
Premiér Netanjahu a jeho ministr zahraničí Katz se na mezinárodních fórech zapřísahají, že Izrael nechce Gazu okupovat. Lze jim věřit, neboť proti jsou důvody technické (viz výše), diplomatické (rozbilo by to normalizaci vztahů s arabskými státy, teď se Saúdskou Arábií) i strategické (posílil by vliv Íránu, ještě více by oslabil vliv USA). Ale zmíněné společenské posuny a výkřiky zbytečně přiživují pochybnosti.
