Jaderná energie stála u vzestupu i pádu Sovětského svazu jako vojenské i ekonomické supervelmoci. V roce 1949 Sověti otestovali svoji první atomovou bombu a o pět let později připojili k elektrické síti vůbec první jadernou elektrárnu na světě, to bylo v Obninsku u Moskvy. Jelikož bombu za války neměli, a tudíž ji logicky nemohli použít, rychle si uvědomili, jaký propagandistický potenciál v sobě má mírové jádro, a stavěli ho do protikladu k imperialistickému válečnému osudu Hirošimy a Nagasaki. SSSR zkrátka mohl prohlašovat, že co se týče jaderné energetiky, stojí v čele lidského pokroku a vyváží jej do celého světa.
Jenomže cena, kterou za to Sovětský svaz platil, nebyla malá. Jen tři roky po jaderné premiéře v Obninsku došlo už na konci září 1957 v utajovaném městě Ozjorsk v Čeljabinské oblasti k jaderné havárii. A ne malé: Mezinárodní agentura pro atomovou energii ji později zařadila na stupnici závažnosti jaderných katastrof hned za Černobyl a Fukušimu. Sověti tu svou nedbalostí a nedostatečnými bezpečnostními opatřeními vlastně neúmyslně vyrobili a na svém obyvatelstvu vyzkoušeli vůbec první „špinavou bombu“ na světě. Nicméně tuto katastrofu se Moskvě ještě podařilo utajit. O necelých třicet let později to už ale možné nebylo: po černobylské katastrofě odstartoval definitivní zánik „komunismu na atomový pohon“.
Mimochodem, ani československá jaderná energetika nebyla jaderných nehod ušetřena: v jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice A1 došlo v únoru 1977 při zavážení čerstvého paliva k jeho poškození a úniku radiace do prostoru elektrárny.
... a bůh stvořil Dukovany
A jak tomu bylo s atomem u nás celkově? KSČ rozhodla o zahájení výzkumu a využití jádrav únoru 1955. Stranické vedení KSČ předpokládalo, že využití jaderné energie bude mít mimořádný význam: stane se prakticky nevyčerpatelným zdrojem energie, a Československo navíc jeho přijetím významně přispěje k „mírové soutěži socialistického a kapitalistického světa“. V roli sponzora československého jádra i seniorního partnera, který předává své know-how a technologie, vystupovala samozřejmě Moskva. V roce 1970 ratifikovaly obě země smlouvu o spolupráci a výstavbě dvou jaderných elektráren. O osm let později byla stavba Dukovan zahájena.
K uvedení do provozu došlo v květnu 1985. Zdálo se, že režimu se jeho jaderný úkol podařilo splnit: Československo se zařadilo mezi nemnoho zemí světa, které zvládly technologii výroby jaderných komponentů. Tuzemská vědecká komunita i související průmyslová odvětví, které prokázaly schopnost plánovat, vyvíjet, stavět a provozovat složité celky jako jaderné elektrárny, si vysloužily uznání.
Co zbylo ze slibů o Dukovanech: Jihokorejci se stahují z Evropy a Češi zapláčou |
Prvním takovým uznáním měl být propagační film Československý jaderný program (1984) na objednávku ministerstva zahraničního obchodu, který ukazoval, že dukovanský úspěch výrazně posílil optimistické plány vyvážet elektrárny do celého světa. Jádro se stalo základním stavebním kamenem socialistického technooptimismu. Jak vysvětluje historička Michaela Kůželová, již od 50. let se jaderná energie měla stát nejen zdrojem levné elektrické energie, ale i nástrojem pro ovládnutí přírody a transformaci společnosti. Budování jaderných elektráren se jevilo jako logické, pokrokové a také šetrné k životnímu prostředí. Samozřejmě, hlasy, jež by k jádru byly kritické, se do veřejného prostoru vůbec neměly šanci dostat, prosadily se jenom v disentu a exilu. Kůželová si to vysvětluje nejen cenzurou, ale i tím, že projaderný diskurz po celé období opanovali stejní autoři a jejich argumenty se vzájemně podobaly.
A vůbec – jak chcete kritizovat něco, o čem píší vzletné básně? A že jich vůbec nebylo málo. Dukovanskou jadernou „poezii a prózu“ shrnul sborník reportáží, novel a básní Sklizeň světla (1983), v němž režim a jeho umělci Dukovany a jejich výstavbu prezentovali jako trvalý monument socialistické moderny, který transformuje společnost, ekonomiku a průmysl a lidi pracující u a na ní.
Nicméně Ludvík Štěpán v článku Spisovatelé a atom ve stranickém týdeníku Tvorba kriticky připustil, že Dukovany vlastně tvůrce ani diváky vůbec nezajímají. Vycházel přitom z kritické výtky ředitele Energoinvestu Josefa Lakosila, podle něhož se na stavbu vodního díla Dalešice (1970–1978) „spisovatelé, malíři, filmaři a vůbec lidé od kumštu jen hrnuli“, ale o Dukovany jako by „ztratili zájem“.
Podobně i filmový publicista Robert Kolář z týdeníku Záběr ve své reportáži o natáčení hraného filmu z prostředí Dukovan uznal, že na filmy s „výrobní tematikou“ nejširší divácká obec prostě nekouká. Ludvík Štěpán z toho vinil mediální přesycení. Každodenní televizní vstupy a reportáže o termínech, závazcích a normách už běžného diváka musely otravovat: „Zas ty Dukovany?“
V básni Třetí důvod si Josef Suchý přizval na pomoc Immanuela Kanta a jeho dvojí úžas nad hvězdným nebem a mravním zákonem a objevil „jaderný důvod k úžasu“.
Podobně byli z novinářů unaveni i dělníci na stavbě, podle nichž každá přítomnost novinářů „smrděla průšvihem“. Jednomu z autorů Sklizně světla, Jiřímu Křížovi, si parta z Armabetonu postěžovala, jak jsou oficiální reportáže jen samá idyla a vedoucí pracovník. „Jsme jako na výstavě,“ stěžovali si dělníci. „Máme z těch ošlajfkovaných, smrtelně vážných masek většinou pěknou legraci. Jenom pózují a plácají nás po ramenou.“
Klíč k oživení zájmu o Dukovany se proto hledal u mladých lidí. Podle Rudolfa Ungera z Tribuny byly Dukovany „podnikem mladých“, s věkovým průměrem zaměstnanců 32 let. A sympaticky uvolněná a lehce přidrzlá reportáž v mezích zákona pod názvem Dukovany (1982) pak vynesla novináři Romanu Lipčíkovi z Mladého světa na jedné straně stížnost od osob popsaných v reportáži, na druhou stranu získala 2. místo v novinářské soutěži Českého svazu novinářů O cenu Václava Sinkuleho.
Život za atom
Dukovany svou svébytnou estetikou připomínaly současníkům katedrály, které podobně dominují krajině své doby. S obrazem elektrárny jako svatyně operovalo i „psychologicko-výrobní“ filmové drama s příznačným názvem Atomová katedrála. U příležitosti uvedení Dukovan do provozu je podle románu Běh znaveného koně (1983) natočil režisér Jaroslav Balík, jenž podle svých slov nechtěl stvořit dokument o stavbě, ale o lidech, kteří tu pracují a žijí. Film věnoval všem, kdo „z bahna, nadšení, betonu, železa, obětavé práce i vysilujících nerváků budují stavby podobné té z našeho filmu“.
Je to skutečně pozoruhodný snímek. Hlavní hrdina, přepracovaný inženýr, je ve filmu neprávem propuštěn z vedení stavby atomové elektrárny, nevzdá se ale a projektu zůstane věrný. Obětuje mu svá nejlepší léta, soukromí, rodinné vztahy a nakonec i život. Jak podotkl filmový publicista Rudolf Schimera, v Atomové katedrále je poctivá fyzická práce projevem vnitřní pevnosti a morálky, naopak kriticky je prezentována pouhá snaha se prací obohatit. Jak na film ale reagovali diváci? Tolik nadšení nebyli. Dnes má tento snímek na filmové databázi ČSFD.cz slaboučkých 25 %.
Ale pojďme dál. Třeba k příběhu mladého hodináře, který po návratu z vojny změní své povolání a začne pracovat na stavbě přehrady jako řidič tatry, aby zde našel smysl života. Ten film se jmenuje Kdo hledá zlaté dno (1974), natočil ho Jiří Menzel a s Dukovany v jistém smyslu souvisí. Odehrával se totiž během stavby vodního díla Dalešice, jež mělo zajistit technologickou vodu pro budoucí Dukovany. Nicméně civilnější, realističtější a umělecky cennější svědectví o Dukovanech, Dukovany – vroucí kotel (1987), však natočila pohledem kuchařek závodní jídelny Dukovany-Skryje režisérka Drahomíra Vihanová.
Jaderné jezulátko
Specifickou (a bizarní) dukovanskou kategorii však představovala jaderná poezie. Básník, novinář a publicista Jindřich Uher v básni Dukovany (Tribuna, 23. ledna 1985) využil metafory adventního svítání a betlémské hvězdy, která se „rozžíhá vždy, když se někdo narodí“, a Dukovany přirovnal k „jadernému jezulátku, dřímajícímu za horama, od něhož čekáme vykoupení energií“.
V básni Z trávy té loučky básníka Josefa Suchého fascinovaly na obzoru se tyčící dukovanské věže jako „vázy směle vykroužených boků“, v nichž se zvedne „maličká noc v orkán lví síly“. V jiné své básni, Třetí důvod, si Suchý zase přizval na pomoc Immanuela Kanta a jeho dvojí úžas nad „hvězdným nebem a mravním zákonem“ a spolu s ním objevil i třetí, „jaderný důvod k úžasu“.
Ivo Odehnalovi v básni Jak se rodí hnízdo světla Dukovany nejvíce připomínaly „elektronické bludiště rádiového přístroje“, kde budou „lékaři jaderné energii uranu přistřihávat křidélka“. A konečně v básni Setkání epoch Odehnal zase dokazoval, že k výrobě tepla je třeba „dát horku chomout chladicích věží“, což podle něj byla „dialektika žízně“!
