V anketě meziválečných Lidových novin se několik let hledaly nejzajímavější knihy, později knihy nejúspěšnější, nejoblíbenější nebo nejhodnotnější. Redakce z čtenářských hlasů sestavovala různé žebříčky, v nichž figurovaly nejenom novinky básnické a prozaické, nýbrž i díla vědecká, životopisná, historická, publicistická či překlady. A v pomyslné anketě sestavené z knih vydaných v roce 1924 by čtenář měl opravdu z čeho vybírat.
Už jenom ta plejáda aktivních spisovatelů: skvělé tvůrce bychom našli hned v několika generacích. Jednak šlo o starší realisty; dále pak o příslušníky tzv. anarchistické generace, o něco mladší autory náležející ke generaci čapkovské, současně se o slovo hlásila generace nezvalovská.
Kniha roku LN: Co mají společného Kundera, Gottwald, Čapek a Stalin? |
K dosavadním literárním periodikům přibyly časopisy Kritika, Pásmo a Černá země, začal vycházet týdeník Přítomnost, jakož i List paní a dívek. Státní cenou za literaturu byli poctěni František Xaver Šalda za drama Dítě, Karel Matěj Čapek-Chod za román Vilém Rozkoč a Karel Čapek za Krakatit (v tomto roce Čapek zároveň začal do svého malostranského bytu zvát první pátečníky). Nové knihy přicházely na svět zásluhou nakladatelství Melantrich, Aventinum, Družstevní práce, Odeon, Sfinx, Symposion nebo Čin a nakladatelů J. R. Vilímka, Františka Borového, Václava Petra, Ladislava Kuncíře či Rudolfa Škeříka.
Knihy poezie
Přehled nejlepších básnických sbírek roku 1924, to je přímo učebnicový výběr do čítanek:
1. Vítězslav Nezval: Pantomima
2. Konstantin Biebl: Věrný hlas
3. Jiří Wolker: Dílo I (Básně)
4. Bohuslav Reynek: Smutek země
5. Petr Křička: Hoch s lukem
6. František Branislav: Bílý kruh
7. Antonín Matěj Píša: Hvězdy ve vlnách
8. Jan Čarek: Chudá rodina z Heřmaně
9. Adolf Veselý: Dům naděje
10. Bartoš Vlček: Milenci
Druhá sbírka Vítězslava Nezvala Pantomima je základní sbírkou poetismu. Má různorodý charakter: Nezval do ní vedle známé Abecedy, skladby Podivuhodný kouzelník či Depeše na kolečkách zařadil také programovou stať Papoušek na motocyklu, představující jeden z manifestů uvedeného směru. K poetismu se hlásil též Konstantin Biebl, avšak až pozdějšími sbírkami, zejména svazkem S lodí jež dováží čaj a kávu (1927). Ve sbírce Věrný hlas převažují válečné a proletářské motivy, které jsou příznačné rovněž pro básně Jiřího Wolkera (zvláště pro Těžkou hodinu, 1921), shrnuté v prvním svazku jeho spisů.
Poezie Bohuslava Reynka má zcela jiný ráz. Reflektuje jeho křesťanskou spiritualitu i prostor jeho rodného Petrkova na Vysočině, což platí nejenom o Smutku země, nýbrž i o prvotině Žízně (1921) nebo o souborech básní v próze Rybí šupiny (1922) a Had na sněhu (1924).
S Českomoravskou vrchovinou je spjat také básník a překladatel Petr Křička, bratr hudebního skladatele Jaroslava Křičky. Je to patrné v jeho debutu Šípkový keř (1916), ale ve sbírce Hoch s lukem mají převahu motivy války či smrti. Básnická prvotina Františka Branislava Bílý kruh prozrazuje autorovo silné sociální cítění; lze říci, že má wolkerovské ladění.
K Jiřímu Wolkerovi měl blízko i A. M. Píša, známý hlavně jako literární a divadelní kritik, který vydal i několik básnických sbírek ovlivněných vitalismem a proletářskou poezií. Hvězdy ve vlnách už ovšem obsahují spíše básně s tematikou osudovosti. Jan Čarek ve své druhé sbírce Chudá rodina z Heřmaně (debutoval roku 1920 Vojnou) vytvořil obrazy rodné vesnice Heřmaně u Písku, zachycující rolnické a řemeslnické práce, rodinné svazky i dopady války. Dnes už málo známý, ale mnohostranný autor Adolf Veselý psal také poezii, což dokazuje sbírka Dům naděje: obsahuje „verše předříjnové a další“, reflektující válečná i poválečná léta. Podobná mnohostrannost charakterizuje i Bartoše Vlčka, který kromě skladby Milenci v roce 1924 vydal i prozaický soubor Nevděčné lásky a hru Učeň.
Knihy prózy
Pokud v nás pohled na žebříček knih „v řeči vázané“ evokoval školní klasiku, desítka proazických titulů už představuje tehdejší tuzemský literární Parnas.
1. Vladislav Vančura: Pekař Jan Marhoul
2. Karel Čapek: Krakatit
3. Josef Kopta: Třetí rota
4. Fráňa Šrámek: Žasnoucí voják
5. Anna Maria Tilschová: Dědicové
6. Karel Sezima: Dravý živel
7. K. M. Čapek-Chod: Humoreska
8. Jaroslav Kratochvíl: Vesnice
9. Jan Vrba: Vysoký sníh
10. J. Š. Baar: Osmačtyřicátníci
Vladislav Vančura knižně debutoval v roce 1923 prozaickým souborem nazvaným Amazonský proud, v dalším roce vydal svazek tří povídek Dlouhý, Široký, Bystrozraký a především svůj první román Pekař Jan Marhoul. Tragický příběh pekaře Marhoula a dalších postav uchvacuje už svým začátkem (“Prostor noci je tichý, nikde se neozývá hlas a mrazem a tmou fičí vesmír…“); Vančura však teprve tímto románem výrazně vstoupil do povědomí kritiky i čtenářů. Karel Čapek měl v roce 1924 vydaných knih už více: byly to povídky, dramata či překlady. Hrou R.U.R. (1921) ve své tvorbě zahájil fantaskní linii, jejíž součástí se po románu Továrna na Absolutno (1922) stal i další román Krakatit, varující před zneužitím technických vynálezů.
Co volá Hamlet, bodaje dýkou do závěsu? Otestujte si znalosti ohledně Knihy roku |
Josef Kopta patří mezi přední autory legionářské literatury. Celou anabázi legií v Rusku ztvárnil v románové trilogii: po Třetí rotě následovaly Třetí rota na magistrále (1927) a Třetí rota doma (1934), byť dnes je známější dvakrát zfilmovaný Hlídač č. 47 (1926). Dobu první světové války zachytil také Fráňa Šrámek v povídkovém souboru Žasnoucí voják, který vytěžil ze svých zážitků na frontách v Haliči, Itálii a Rumunsku. Válečná léta zobrazila i Anna Maria Tilschová, a to v románu Haldy (1927), románem Dědicové však navázala na svá předchozí díla o rozpadu měšťanských rodin.
Karel Sezima je obecně znám hlavně jako kritik, publikující nejčastěji v Lumíru. V jeho rozsáhlé tvorbě ovšem mají své místo též romány, k nimž náleží i Dravý živel, zachycující milostná dobrodružství hlavní hrdinky Vandy. Karel Matěj Čapek-Chod už měl v roce 1924 na svém kontě romány Kašpar Lén mstitel (1908), Turbina (1916), Antonín Vondrejc (1917–1918) nebo Jindrové (1921), ale mezi jeho prozaickými díly nezapadla ani pozdní novela Humoreska, jež byla roku 1939 zfilmována.
Jaroslav Kratochvíl se řadí částečně do legionářské literatury zásluhou dvoudílných Pramenů (1934), v povídkovém svazku Vesnice však podal kritický obraz českého venkova před první světovou válkou. Poslední dva autory spojuje Chodsko, a dokonce příbuzenství. Jan Vrba proslul zejména knihami o přírodě, což lze doložit Vysokým sněhem i souvisejícími díly Dražinovská hora (1923) a Borovice (1925). Vrbův bratranec Jindřich Šimon Baar v těchto letech dovršil svoji chodskou trilogii, do níž vedle Osmačtyřicátníků náleží romány Paní komisarka (1923) a Lůsy (1925).
Knihy různých žánrů
1. Karel Čapek: Anglické listy
2. Ferdinand Peroutka: Jací jsme
3. Karel Poláček: Mariáš a jiné živnosti
4. Josef Čapek: Umělý člověk
5. Jiří Mahen: Hercegovina
6. Jaroslav Durych: Okamžiky z válečných let
7. Zdeněk Nejedlý: Bedřich Smetana
8. J. Š. Kubín: Dárek od pohádky
9. Arnošt Dvořák: Bílá hora
10. Jaroslav Hilbert: Druhý břeh
Karel Čapek v roce 1924 zmnožil počet svých děl nejenom Krakatitem, nýbrž i Anglickými listy, vytěženými z dvouměsíční cesty po Anglii a Skotsku. Jednotlivé kapitoly publikoval nejprve v Lidových novinách a doprovázel je svými kresbami. Tímto cestopisem navázal na Italské listy (1923), později k nim přidal Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska (1932) a Cestu na sever (1936).
Čapkův blízký přítel Ferdinand Peroutka, od roku 1924 řídící časopis Přítomnost, roku 1922 vydal publicistický svazek Z deníku žurnalistova a o dva roky později knihu Jací jsme. Jak sám uvedl, pojal ji jako „polemiku s několika oblíbenými představami o české národní povaze“, i když v ní především popsal, „jací nejsme“. Za dílo, v němž povahu českého národa doopravdy charakterizoval, pokládal až své Budování státu (1933–1936).
Rovněž Karel Poláček přišel s první knížkou, nazvanou Povídky pana Kočkodana, v roce 1922. V následujícím fejetonistickém souboru Mariáš a jiné živnosti humorně pojednal například o stavu holičském, malířském, hasičském či redaktorském nebo o šachistech, rodácích a hraní mariáše. Humorný ráz má též „ilustrovaný fejeton“ Josefa Čapka Umělý člověk. Čapek ho pojal jako parodickou reakci na futuristické manifesty: vytvořil v něm představu nového člověka, který se v mnohém bude podobat strojům. Svůj text ilustroval čtyřmi desítkami úsměvných kreseb.
Ale pojďme dál. Jiří Mahen v roce 1924 čtenářům nabídl – po řadě dřívějších básnických, prozaických a dramatických děl – Knihu o českém charakteru a Knížku o čtení praktickém. Cestopis Hercegovina vytěžil ze svého putování po této zemi, které podnikl v létě 1923. Přiblížil v něm historii i soudobou podobu Hercegoviny, její města, přírodu či zdejší lid. A také Jaroslav Durych byl roku 1924 autorem již mnoha básnických sbírek, próz i her. V útlé knížce Okamžiky z válečných let, k níž v řečeném roce přidal ještě prózy Smích věrnosti a Hadí květy, jakož i hry Lotr na pravici a Svatý Václav, zaznamenal své vzpomínky na pět válečných roků, které zčásti prožil na haličské a italské frontě.
Jméno Zdeňka Nejedlého má dnes spíše negativní konotace, ale jeho sedmidílná monografie Bedřich Smetana, z níž v roce 1924 vyšel první díl, má svou cenu, byť není dokončena. Josef Štefan Kubín není tak známý jako Nejedlý, byl však pozoruhodnou osobností: dožil se sto jednoho roku a v jeho velmi rozsáhlém díle mají významné postavení pohádky. Knížka Dárek od pohádky se řadí do skupiny autorových knih, které bezprostředně navazují na folklorní vyprávění.
A před sto lety vycházela i dramata. Jedním z nich byla historická hra Arnošta Dvořáka Bílá hora, „tragédie národa o deseti scénách“: je věnována Edvardu Benešovi a vystupuje v ní mnoho skutečných postav včetně J. A. Komenského. Naopak „hra o třech dějstvích“ Jaroslava Hilberta Druhý břeh se odehrává v „soudobé Praze“ a je polemikou se zastánci socialistických idejí.
Knihy v pozadí
Je nasnadě, že v roce 1924 vyšla ještě řada dalších knih, na něž se v naší fiktivní anketě nedostalo. Karel Václav Rais na konci své spisovatelské dráhy vydal prózu pro mládež Poslední léto a přepracovanou verzi románu O ztraceném ševci. Manžel Růženy Svobodové František Xaver Svoboda rozšířil své dílo románem Tři dvory, Viktor Dyk rovněž románem Prsty Habakukovy, zatímco Jakub Deml Česnem, svazkem textů věnovaných rodnému kraji. Jestliže Deml byl solitérem české literatury, lze to říci též o Josefu Váchalovi, který napsal, vysázel a v sedmnácti výtiscích vydal svůj Krvavý román, na jehož motivy Jaroslav Brabec roku 1993 natočil stejnojmenný film.
Mnozí literární kritikové včetně Františka Xavera Šaldy psali také prózu; je to i případ Miroslava Rutteho, autora knížky Batávie. Kritikou se zabýval rovněž Čestmír Jeřábek, který byl ovšem hlavně prozaik: součástí jeho rané tvorby je povídkový soubor Předzvěsti. Kriticky činný byl též Josef Knap, autor prozaického svazku Píseň na samotě. A z novinek roku 1924 je možno zmínit i prozaickou prvotinu Josefa Sekery Sváté listy.
Knižní nabídku tohoto roku samozřejmě obohacovaly také spisovatelky. Gabriela Preissová vydala Povídky zimní zahrady, kdežto Anna Lauermannová, publikující pod pseudonymem Felix Téver, román nazvaný V hradbách. Stranou nestály ani autorky lidové četby: Vlasta Pittnerová své čtenářské obci adresovala prózy Jak se žilo, Na Bukovance a Barbora harfenice, Vlasta Javořická zájemcům nabídla romány Na Veveřím gruntě, Trnitou cestou ke štěstí, Bez lásky a Vrak rodiny Tomanovy. Často v nich šlo o různé podoby lásky, což byla i doména autorek triviálních, leč oblíbených próz. Psala je například Maryša Šárecká, která v roce 1924 vydala Osiřelou, o tři roky dříve Žebráka lásky a roku 1925 Tichou lásku. Omnia vincit amor aneb Všechno přemáhá láska!
Autor působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
