Ostravský bard, který se vymykal. Patnáct let od smrti Jana Balabána, velkého talentu porevoluční literatury

  16:00
Na počátku tohoto století působil v tuzemském literárním světě jako zjevení. Spisovatel Jan Balabán byl jednou z nejvýraznějších tváří období, které kromě něj výrazné tváře postrádalo. Však také „kniha (prvního) desetiletí“ našeho nese jeho podpis.
Spisovatel Jan Balabán, rok 2006

Spisovatel Jan Balabán, rok 2006 | foto: MF DNES

Autor, který v polistopadové domácí literatuře získal nepřeberná odborná ocenění: Magnesii Literu za knihu roku v roce 2005 a 2011, ve stejném roce přitom svazek Možná že odcházíme porotci ocenili jako knihu desetiletí. Jeho prózy se pravidelně umisťovaly na čelných příčkách Knihy roku Lidových novin a ještě v závěru loňského roku v anketě Respektu hledající nejvýznamnější českou knihu posledního čtvrtstoletí obsadil již zmíněný povídkový soubor s přehledem první místo. V uplynulých dnech tomu bylo již patnáct let od doby, kdy z našeho světa odešel Jan Balabán.

Spisovatel Jan Němec ve své knize Možnosti milostného románu trefně ilustruje, jak bylo Balabánovo předčasné úmrtí ve věku nedožitých 50 let neuvěřitelné a šokující pro jeho blízké i širší veřejnost: „Možná už to víš – zemřel Jan Balabán. A když jsem si tu zprávu přečetl podruhé: Možná už to víš – zemřel Jan Balabán. A také potřetí to stejné.“

Toto počáteční neuvěření dále Němec rozvíjí motivem pohřbu – sám autor tohoto článku si dovolí rovněž osobní vzpomínku. Poslední rozloučení v tzv. Červeném kostele v ostravském Husově sadu na jaře 2010 totiž svědčilo o tom, jaké místo měl Balabán nejen v české literární obci, ale i společenském a veřejném životě, jakým způsobem jeho pronikavé psaní nacházelo odezvu u čtenářské veřejnosti, ale také o tom, jak charismatická a uznávaná byla jeho (ne vždy nekomplikovaná) osobnost.

Možná nejsme sami. Rozhovor s Janem Balabánem z roku 2004

V kontrastu k onomu velkému, snad až rozsáhlému obřadu je místo Balabánova posledního odpočinku. Pokud by laskavý čtenář chtěl vzdát spisovateli hold, je potřeba navštívit malou obec Sněžné na Vysočině, nedaleko Nového Města na Moravě. Autor je zde pochován v boční části tamního hřbitova, který se rozprostírá na samém okraji městyse; jako by tato perifernost přímo souvisela s tématy jeho rozličných děl a tvorbou jako takovou.

Stačí si projít dobové nekrology, hesla ve slovnících, studie i další články o severomoravském spisovateli, které vyzdvihují umění zamířit pozornost k okraji společnosti, okraji státu, okraji života. Tato tematika se objevuje takřka ve všech nejslavnějších povídkách, novelách i románech, z nichž kromě Možná že odcházíme vynikají prózy Jsme tady, Kudy šel anděl nebo již posmrtně vydaný, těžký, bolestný a tápající román Zeptej se táty.

Méně známou část Balabánovy tvorby ovšem představuje jeho publicistika či esejistika, pohybující se na rozhraní každodenní názorové žurnalistiky a uměleckého, estetického zpracování a stylu. Ta vznikala kontinuálně během tří desetiletí, a přestože je z principu žánru roztroušená v řadě existujících i zaniklých periodik (Lidové noviny, MF DNES, Týden, Respekt, Landek, Host, Obrácená strana měsíce a mnohé další), je svým celkovým rozsahem monumentální.

Společně s výtvarnými kritikami, několika přepisy rozhovorů a jednou divadelní hrou mají dva svazky autorova souborného díla (Publicistika a hry 1 a Publicistika a hry 2; dále komplet obsahuje ještě výbory Povídky a Romány a novely) přes tisíc hutných stran. Je proto oceněníhodné, že se péčí editora Petra Hrušky a dalších spolupracovníků podařilo jednotlivé články či rozhovory propojit do přístupného a přehledného kompletu. Pojďme připomenout, jaké oblasti prozaik a esejista reflektoval, i to, jak nahlížet jeho myšlenky s již větším odstupem.

Méně známou část Balabánovy tvorby představují publicistika či esejistika. Rozsahem jsou monumentální, zabírají dva svazky autorova souborného díla, přes tisíc stran.

Těžištěm Balabánovy publicistické tvorby je bezpochyby uvažování o soudobé společnosti, jejích proměnách – a též pozici jedince v ní, která se jeví být často existenciálně i existenčně problematická. Některé ze starších esejí, glos nebo komentářů směřují k vyrovnávání se s minulostí generace, která se do vrcholného produktivního věku dostává na přelomu dvou epoch, mezi osmdesátými a devadesátými léty. Autobiografická (nyní by mnozí literární badatelé řekli autofikční) látka je prostředkem k širšímu pochopení změn; kupříkladu o vztazích Balabán nekompromisně v jednom z rozhovorů konstatuje: „Jsme generací, kterou zachvátila epidemie rodinných krachů.“

Ostrava, láska a nenávist

Přestože křesťan i odpůrce totalitního komunistického bezčasí, glosuje rovněž politické změny, které však nevedou automaticky k nápravě charakterů a automatickému nastolení ideálu: „Jako by se prostým faktem pádu režimu všichni najednou měli stát dobrými, když pravda a láska musí zvítězit.“ Vysoce aktuální se pak jeví jeho esejistické ohledávání hodnot, vztahu člověka a velkých dějin, jakkoli je původně opět vztaženo k normalizační zkušenosti: „Jak se asi myslí v situaci, kdy se například zbrojení říká boj za mír, okupaci internacionální pomoc, partě flákačů brigáda socialistické práce?“ Ponechme tuto citaci, vztaženo k současnému světu, na individuální interpretaci.

Důsledky „divokých“ devadesátek, dnes tak diskutovaných i díky popularitě řady souvisejících seriálů a podcastů, komentuje Balabán opakovaně jako vychýlení kyvadla od jednoho extrému do opačného. Návratným motivem je mimo jiné prostor sociálně vyloučených lokalit, kvetoucího obchodu s chudobou či prekarizace. Jistě zde lze hledat souvislost s osobní pamětí a dřívějším prostředím regionu Ostravska. Takto například připomíná – dnes již postindustriální a turisty vyhledávanou – čtvrť Vítkovice: „Může snad ta stará paní za to, že tam zestárla a někdo dopustil, aby se poklidná čtvrť změnila v ghetto?“ I přímý a jasný jazyk, v němž slovo ghetto neustupuje politicky korektnějším pojmenováním, byl pro autorův styl příznačný a typický, obdobně jako příležitostné, realistický efekt posilující užití vulgarismů a jadrných výrazů.

Jan Balabán: Smrt zpozorní život

Ostravě, Balabánovu domovu, se konkrétněji věnuje celá suma publicistiky a prózy; byla jeho celoživotním tématem a notně ambivalentním zdrojem inspirace. Jeho texty jsou bezprostředním (a vlastně jedním z posledních) svědectvím zachycujícím paměť města a regionu před přeměnou industriálního místa v moderní metropoli. Zaniklá nebo zanikající syrová atmosféra je přitahující: „Vypadá to trochu jako železárny v Hamiltonu, ale přece je to úplně jiné, tady v tom všem cítil lidi. Tuhle špínu znal, byla jeho, až v cizině pocítil, jak moc. Jak se člověku může stýskat po trubkách, které překračují louky a pole, po tajemných starých továrnách (…) Po všem tom ostrém, divném a trochu sprostém, co tu od dětství prožíval.“ Vztah šumperského rodáka (kde však prožil pouze první měsíce života) k moravskoslezské metropoli patrně nejtrefněji připomíná okřídlené rčení odi et amo, nenávidím a miluji.

Přímý a jasný jazyk, v němž slova neustupují korektnějším pojmenováním, byl pro autorův styl příznačný, obdobně jako realistický efekt posilující užití vulgarismů.

Provokativně a zároveň autenticky může dále působit část textů, které vznikaly jako úvodní slova nebo komentáře k výstavám výtvarných umělců, realizacím ve veřejném prostoru a vizuálnímu umění obecně. Zde se jednalo o spisovatelův koníček, navíc organicky spjatý s osobností bratra, malíře a profesora Ostravské univerzity Daniela. Šíře záběru je přitom ohromující – technický překladatel a spisovatel v těchto textech dokazuje, jak hluboce akcentoval obraz, pohled, náhled očima. Tímto lze pochopit i jeho lyrizující pasáže v prózách, kdy mnohdy čtenář stojí spíše před krajinomalbou než před textem.

I literární (nejen vlastní) tvorba je námětem nemála komentářů a glos; sice absolvent studia bohemistiky (na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde jej mimo jiné významně ovlivnil literární historik a amerikanista profesor Josef Jařab), odmítá na literaturu nahlížet primárně objektivem literárněvědným; zdůrazňuje osobní zkušenost s paradoxy vnímání kanonických knih našeho písemnictví dvacátého století.

A tak zatímco Haškovo dílo glosuje následovně: „Josef Švejk není jen pražským Pepíkem, který přežije všechno, ale též předobrazem malého českého člověka, který souhlasí se vším ještě dříve, než to po něm chtějí, a ještě se vysměje těm, kterým na něčem záleží.“, u Kafkových próz nachází komičnost: „Vzpomínám si, jak se poprvé rozesmál, i když jen tak nesměle, skoro provinile.“. Úhrnem je skeptický k těm přístupům, které „pitvají dílo dominantně z hlediska strukturálního či obecněji toho, jak je ‚uděláno‘.“ V jednom ze svých dopisů tento postoj, chápající literární text jako celistvou, nedělitelnou výpověď, vysvětluje: „Popravdě řečeno, mě ta literatura literární vlastně vůbec nezajímá a analýza literárního díla je pro mě jen a pouze nástrojem k dosažení osobního vzkazu.“

Všechna Balabánova díla, jak prozaická, tak texty publicistické a příležitostné, spojuje tato vážnost a snaha o přesnost, poctivou a věcnou analýzu naší situace, a to ne toliko dobově ukotvené, ale všeobecně lidské. Šlo o autora, který se svými texty nepodbízel; naopak – podobný naturalistům – vyslovoval a vyobrazoval i to, čemu se mnohdy kultura i společnost vyhýbají, jako v úvaze z posledního románu Zeptej se táty: „Ono to není o tom, mít tatínka rád, rád, rád, ale umýt mu každý den dvakrát zadek a vyprat posrané prostěradlo, to je víra, a ne žvanění o lásce v kostele.“ A i přes všeobecnější známost prozaické tvorby stojí za to vracet se k autorovým glosám, sloupkům, komentářům či esejím. Jeho hlas (nejen) v současné publicistice velmi chybí.

Autor působí na FF Ostravské univerzity, badatelsky se věnuje paměťovým studiím a současné literatuře.

Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.