Od toho skandálu, kdy jsme se dozvěděli, že šedou eminencí stockholmské poroty byl sexuální nechuta, se zdá, že Nobelova cena za literaturu dělá vše pro to, aby tuto skvrnu zakryla. A často to je na úkor samotné literatury.
Pokud bychom ale od předělu v roce 2018 hledali laureáta, u nějž nemohlo být oceněno nic jiného než samotná tvorba, pak jistě půjde o toho loňského, o norského dramatika a prozaika Jona Fosseho (1959). Totéž by se chtělo říct o Peteru Handkeovi – mimochodem o literátovi, jehož Jon Fosse obdivuje –, ovšem rakouský prozaik a dramatik je zakryt škraloupem ohledně své podpory Srbska za jugoslávské války.
Vše je zkrátka v pohybu. Nejenže literatura z knih valem mizí, ale i u spisovatelů – vzhledem k jejich nahlížení a oceňování – hraje čím dál větší roli cokoli jiného než jejich dílo. Jakého jsou pohlaví a orientace, jakou mají barvu pleti a další okolnosti.
A tak zatímco v roce 2013, kdy se držitelkou Nobelovy ceny stala kanadská prozaička Alice Munroová (1931–2024), byla tato žena skvělou povídkářkou, která léta psala o obyčejném životě a jejíž texty nebyly nijak módní, pouze vynikající, krátce po smrti je ihned přeměněna ve zrůdu, jež nechala druhého manžela, aby sexuálně obtěžoval dceru z manželství prvního…
Čelem k životu
V tomhle směru je Jon Fosse nudným laureátem – je to bílý heterosexuál, který dosud nemá žádný takový skandál a jehož literární tvorba není vůbec progresivní. Navíc v českém prostoru už je norský literát léta znám, takže když vidíme, že nyní byla publikována další jeho kniha, útlá novela To je Ales (2003), a přečteme si, že se opět jedná o něj a o ni a o fjord a o loď, máme dojem, že už to nemusíme číst, protože Jona Fosseho přece známe, máme ho dobře přečteného, a nemůže nás tedy ničím zaskočit.
Volíme Knihu roku LN. Zapojte se do hlasování, vyhrajte poukazy na nákup knih |
Ještě bychom došli k tomu, že jeho stručnosti začíná být více, než je dobré u někoho, kdo dostal Nobelovu cenu za literaturu.
Jenže kdo se nakonec přece jen nechá zviklat a novelu To je Ales si přečte, nahlédne, že udělal dobře. Protože archaičnost Jona Fosseho spočívá především v tom, že při vnímání jeho knih jde výhradně o literaturu. Žádné berličky nejsou nutné a autor ani nechce, aby překážely.
Nejde o archetypální podobenství, ale o konkrétní příběh, jenž promlouvá přímo ke čtenářovu srdci. Nejen svou krásou, nýbrž i prostotou. Tím, že umí odstranit z lidského života to nepodstatné a naopak to podstatné vyloupnout a zaměřit silným světlem. Vynikne to kupříkladu ve srovnání s jiným současným Norem, nedávno velmi oslavovaným Karlem Ovem Knausgardem a jeho opusem Můj boj (2009–2011), biblí pseudožánru zvaného autofikce.
Základní čas je v To je Ales přesně vymezen. Jsme v roce 2002, i když to podstatné se stalo před lety. Přesné časové určení je zde zdůrazněno proto, že v novele nenajdeme nic moderního. Ani žádný hluk, ani žádný lesk, ani hejty, ani lajky, ani heteronormativu, ani smajlíky, ani gender, ani hostku, natož SMS, GPS, ADHD či LGBT+. Je to text, který nechává materiální i rétorické bariéry stranou a jde k jádru života. Novela je tak výsledkem odvahy vše zbytečné odvrhnout.
S Jonem Fossem jsme se poprvé mohli setkat v antologii norských povídek Krajina s pobřežím (2005) a už tady zanechal dvěma kratičkými prózami nezapomenutelný dojem. Jinak se dá říct, že náš nobelista píše rodinné ságy, ovšem nikoli lineárně, chronologicky a zdlouhavě, ale v prudkých vertikálních výbojích.
Franz Kafka býval jen tvář na hrnečku, říká ředitel Pražského literárního domu |
Nejdříve jsme se z jeho prozaických počinů seznámili s dvojrománem Melancholie (1999), pojednávajícím o životě malíře Larse Herterviga (1830–1902), o jeho studiích v Německu a propadu do psychické nemoci. Nejprve vypráví do nemoci se propadající Lars, později uvězněný v léčebně. V závěru prvního svazku čteme o spisovateli Vidmem, jenž ví, že musí začít psát román o Larsovi. Druhý svazek se pak věnuje Larsově sestře Oline, a to v roce 1902.
V Bergenu je to jiné
Zatímco za Melancholii byl Jon Fosse na Literární cenu Severské rady navržen, ale ještě ji nezískal, s trilogií Mámení (2007), Sny Olavovy (2012) a Na sklonku dne (2014) už se mu to povedlo. Je tu opět ona a on, je tu fjord a loďka. Chtějí být spolu, nicméně okolnosti jim nepřejí. Proto ujedou do Bergenu, kde se situace mladých milenců nezlepší, naopak vše náhle, až příliš brzy skončí. V poslední části vzpomíná stará Ales na svou matku, jež kdysi odjela se svým milým do Bergenu, kde se její život zadrhl, její štěstí, spíše naděje na něj trvala jen krátce.
Takové ságy píše Jon Fosse. A vypadá to, že spojující šňůry jsou v jeho díle všude – jeho prababička byla příbuznou Larse Herterviga a Ales z posledního dílu trilogie je dost možná ta z titulu nyní přeložené novely. Ales je zde však až na samotném konci dlouhé jehly, jež napichuje rodinnou historii.
Osud má tvé jméno
Jde zkrátka o to, že člověk žije na místě, kde se narodil a kde žili jeho předkové, a tak je doslova prorostlý rodinnou historií. Jména se opakují a jako by předurčovala osud. Ona se dívá z okna, on odjíždí na loďce. Protože už nejsme v žádném starověku, ale v nedávné, moderní minulosti, jde se pouze projet. A už se nevrátí. Teprve později se dozvídáme, že on měl jméno po svém prastrýci, jenž dostal k sedmým narozeninám lodičku, a jak si s ní hrál, tak se utopil. Byl tím, že dostal jméno po utopeném předkovi, předurčen i jeho osud?
V útlé novele na otevřené moře paměti vyplouvají fragmenty vzpomínek, jež nejsou minulostí, ale určujícím aspektem přítomnosti. Protože nic jiného než minulost není přítomno: budoucnost neexistuje. A nikdo jiný než mrtví taky nepřichází. Přičemž ona před tímto stavem – samotou – nikam neutíká. Je smířena s tím, že tady je doma, tak kam by chodila, co by měnila?
Součástí vzpomínek je vybavování si rozhovorů, které jsou úsečné a věcné. Zvláštním příznakem bývá to, že mluvčí si bezprostředně uvědomí nemístnost vlastní lapidárnosti – mohla by být vnímána jako nevstřícnost –, a tak ještě než stihne druhý zareagovat, cosi rychle dodá.
Pokud by se tak mohlo zdát, že číst To je Ales je pro ty, kdo Jona Fosseho už znají, nadbytečné, není tomu tak. Protože je to literatura v pravém slova smyslu. A co to znamená, rovněž není od věci si znovu ozřejmit. Navíc přečtením novely vzniká žízeň na další vrcholné dílo tohoto samorosta. V letech 2019–2021 publikoval sedm dílů románu Septalogie.
