Hůl. Ta obyčejná hůl, klacek k opírání i prostá zbraň, byla zřejmě matkou mnoha statusových předmětů: panovnického žezla, biskupské berly, kouzelnické hůlky, maršálské hole a rovněž dirigentské taktovky. A třeba ponožky, které nás především hřejí a bez nichž bychom do současných sychravých listopadových dní sotva už vyšli, bývaly onehdy ve středověku atributem duchovních osob, které tím symbolicky vyjadřovaly svoji mravní čistotu. Svébytný vývoj podob i významů mají ovšem také zvony, toalety, vidličky, různé druhy sýrů, anebo dokonce relikvie svatých.
„Člověk není jediný živočich, který vyrábí a používá nástroje. Ale je asi jediný, kdo vytváří nástroje tak mocné, že jimi dokáže zničit celou planetu. A pravděpodobně jediný, kdo kolem nich buduje rozbujelé symbolické systémy. Což třeba z hlediska biologů může působit až výstředně složitě. Biolog Jiří Sádlo v nadsázce líčí lidskou kulturu a civilizaci jako výstřelky primáta, který poněkud zdivočel, začal se příliš rozpínat a ,udělal si hodně složitou etologii zahrnující koloraturní (velice techniky náročný) zpěv, sádrokarton, sociální demokracii a obložené chlebíčky’,“ píše literární teoretik i kulturolog Jan Lukavec v úvodu své letošní knihy Záchod, džíny, hostie: O kulturních dějinách věcí posvátných i zdánlivě obyčejných (Pulchra 2025).
A obratem cituje přeslavnou větu kulturního antropologa Clifforda Geertze, legendu symbolické či interpretativní antropologie, že „člověk je tvor chycený v síti významů, které si sám upředl“. Dané pasáže jako by ilustrovaly, na jakém poli se Lukavec pohybuje: od věd přírodních až po ony humanitní a společenské – s běžnými přesahy k uměnovědě.
Čtenář metající krmi hrstmi
Aby také ne. Autor již asi deseti knih, z nichž se tentokrát blížeji zaměříme jenom na čtyři, vystudoval český jazyk a literaturu plus (dnes již neexistující) kulturologii na Filozofické fakultě UK. Jeden z nejpilnějších českých knižních recenzentů a redaktorů internetového magazínu iLiteratura.cz pracuje v Národní knihovně ČR; je tudíž profesí knihovníkem, jenž si – jak je vidět – hrozně moc čte.
A čte prakticky „všecko“. Romány, literaturu faktu, memoáry, historii i populárně-naučné monografie od historie po zoologii. V recenzi na jeho nejnovější knížku o dějinách věcí a čilou publikační činnost Jakub Šofar v letním Reflexu uvedl, že člověka napadá, zda je snad Lukavec „nějaké vícečlenné čtenářské družstvo“.
Autor vytahuje ze své borgesovské knihovny svazek za svazkem, metá citace, nápady i všemožné asociace z dřívější četby, až se člověk až zastydí, co všechno nečetl.
Někdy se to tak opravdu jeví. Třeba v klíčové kapitole z předmětné nové knihy připomene historii džín: původně pracovních kalhot „čpících kravami a koňmi“, „nasáklými olejem i potem“, na něž jednou vzpomene jistý novinář ze čtyřicátých let coby na „symbol proletářské revoluce“, jinde zase najdeme souvislosti s Elvisem Presleym, Marilyn Monroe i s manažerem Stevem Jobsem. A k tomu Lukavec přidá citát historika Michela Pastoureaua o popularitě džín v nesvobodném světě (typu východního bloku), aby nádavkem dostala slovo autorka české knihy o závoji a džínách v islámském světě, kde je prý ženy nosí i skrytě. Pod čádorem.
Zneklidňující svět
Tam, kde metodologický purista zřejmě omdlévá, neboť vedle sebe defilují postřehy vyčtené prakticky odkudkoli – z cestopisů, dějin odívání, tisku, krásné literatury či rozhovorů –, tam se čtenář nenudí. Lukavec vytahuje ze své borgesovské knihovny svazek za svazkem, metá citace, své postřehy, nápady i všemožné asociace z dřívější četby, kterou se lačně nakrmil, takže se člověk až zastydí, co nevěděl, co neznal a co vše nečetl.
To platí v pasážích o dějinách toalet (věděli jste, že poznatků o WC je transkulturně tolik, že by mohla existovat třeba i toaletologie, a že si dle jisté studie na privátním posezení čítalo noviny 29 procent kadících, zatímco dvě další procenta si luští křížovku?) nebo o bubnech, zvonech, velocipedech, ale i ostatcích svatých, lidských relikviích čili zvláštních „věcech“ sui generis.
Není proto divu, že ve druhé, výkladové části knihy, jež se nad věcmi esejisticky zamýšlí, defiluje rovněž vstupní kapitola tázající se, zda je člověku ještě dnes něco svaté... Vyjadřují se k tomu postupně „čtenářsky vytěžení“ religionista Mircea Eliade, ale i literární vědec Vladimír Macura.
Pro Lukavcovo psaní je charakteristické, dá se říci, asociativní myšlení. Ke všemu něco četl, něco si vypsal, něco si poznamenal. Asociace mu samy naskakují; stačí je zařadit na vhodné místo, byť odboček může být pro leckoho až příliš a někdy klouzajících po povrchu hlubších sdělení. Už před patnácti lety vyšla kniha Zneklidňující svět zrcadel (Malvern 2010), která je sevřenější, prakticky skoro obsahově vyčerpává téma zrcadel v dějinách lidských kultur od raných odrazů jedince v tůni přes dávné mýty, kouzla a věštění až třeba po zpětná zrcátka v autech, taštičky dam, kosmické dalekohledy i komplexní symbolické významy odrazů.
Když se nastavují zrcadla
„Zrcadlo v knize pojímám jako symbol, který je ,zakotven v hlubině kulturní tradice’ a do kterého lidé v různých obdobích projektovali rozličné významy. Nejstarší významové vrstvy však nikdy nebyly zcela překryty, vždy znovu se v nových obměnách dostávaly na povrch. Kniha se tedy zabývá nejen starými mýty a rituály spjatými se zrcadly, ale také uměleckými díly či zvyklostmi současnými.
Jak ukazuje citát Lucia Apuleia, už od nepaměti bylo zrcadlo podezíráno, že člověka svádí k povrchnosti a že za jeho používání by se měl člověk skoro stydět, zároveň je ale i něčím, co stále vyvolává, vzbuzuje a pak i zklamává lidské sny. Však také výrazy miror a speculor měly v latině význam divit se, obdivovat, slídit, vyzvídat i spekulovat – to ukazuje, s jak odlišnými aktivitami označení pro zrcadlo (anglicky mirror, latinsky speculum) etymologicky souvisí,“ upozorňuje Jan Lukavec, obratem pokračující v odkazech na Leibnize, Platóna, mořeplavce Pigafettu, Dostojevského i Carrollovu Alenku.
Jednou z nejlepších pasáží dějin zrcadel je i jakoby barthesovská část o světě bez zrcadel: tedy o místech za mřížemi a v nacistických koncentračních táborech.
Pestrá monografie, nastavující nám „pomyslné zrcadlo“, jak by pravilo letité klišé, má 619 poznámek pod čarou, rozdávajících načtené obžerství jako ze švédského stolu. V autorské výbavě je čitelná kulturologická stopa: tedy mezioborovost a Lukavcovo povědomí o teoriích kulturálních studií, filozofie, sociologie, uměnověd a ovšem také kulturní antropologie, jež usiluje o holistický princip – náhled na týž jev či téma z mnoha rozličných úhlů. A tak jednou z nejlepších pasáží dějin zrcadel je i jakoby barthesovská část po způsobu Mytologií (1957) o světě bez zrcadel: tedy o místech za mřížemi a v nacistických koncentračních táborech, kde zlidšťující zrcadlo toužil získat pro svoji přítelkyni Markétu i hrdina Lustigova románu.
Exotická místa
Podobně koncipované (a široce rozkročené) jsou i dvě další Lukavcovy knihy. Otázky, kde a kdy se vlastně rodil bájný „Orient“ a jak vnímali naši předkové takový exotický import, jako bývaly bonsaje, sporé břišní tanečnice či jako byli dervíšové anebo opravdoví indiáni a černoši (vystupující mimo jiné v různých dobových koloniálních show), si kladl v knize Od českého Tokia k exotické Praze (Malvern 2013).
A opět využil pestré zdroje: odborné, historické, ale i čistě literární: „Tato kniha dále zkoumá, jak se čeští cestovatelé hlavně v 19. a na počátku 20. století znovu a znovu vydávali do ,pohádkových’ měst pomyslného Orientu a co pod tímto pojmem vlastně rozuměli. A jaký obraz ,exotických měst’ si dopředu vykonstruovali, jak posléze tato představa obstála při konfrontaci s realitou a jak se české vnímání oněch oblastí (na základě v češtině dostupných cestopisů i dalších textů včetně fiktivních) vyvíjelo dále až do současnosti,“ uvozoval Lukavec knihu – ihned s typickým odkazem na literáta, zde Karla Čapka, jenž líčil, jak „člověk jedoucí ve vlaku závidí lidem, kteří žijí za okny, jež míjí“, kdežto oni zase závidí jemu. Takto si Lukavec literárně „vyjel“ (tehdy s 979 odkazy na vyčtené!) do Pekingu, Dillí, Káhiry, Jeruzaléma, ale i bližšího Istanbulu, Užhorodu anebo Sarajeva.
Cesta do fantazijní zoo
Pozoruhodnou výpravu jsme s ním mohli absolvovat i do říše zvířat. O tom, jaké jsou kulturní dějiny vybraných živočichů – třeba proměňující se vnímání a obrazy lišek, koček, koní, medvědů, ale i netopýrů, pojednává Imaginární zoologie (Pulchra 2019). A zase a znovu: před námi tu vyvstávají jako skládačka postřehy mytologů, folkloristů, etnologů, religionistů a nevyhnutelně také zoologů, přírodovědců, s nimiž nazíráme eposy, romány, ale též filmy.
I ve své nejnovější knize, kterou letos dozdobily AI ilustrace, si tentýž autor všímá soužití lidí se zvířaty, jejich umu a s odkazy na biology Petra Pokorného, Jaroslava Petra, primatoložku Marinu Vančatovou nebo zooložku Jitku Uhlíkovou píše třeba i o změnách v éře antropocénu. Sečteno a podtrženo: Jan Lukavec, narozený roku 1977, je jistě jedním z nejsečtělejších lidí své generace. A nám ostatním se vyplatí koukat mu tak trochu přes rameno, co vše právě čte.
Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově. Vydal knihu Dějiny skalpování (2025).
