Je to paradox, který se vzpírá obrazu, jaký o sobě Japonsko pěstuje. V samém srdci Tokia – jednoho z nejbezpečnějších měst na světě – se každou noc schází až sto dětí, které nemají kam jít. Sejdou se v zadních uličkách zábavní čtvrti Kabukičó, kousek od velkého kina Tóhó. Právě odtud mají své jméno: Tójoko vzniklo spojením slova „joko“, tedy „vedle“, s názvem kina. Doslova jde o „děti vedle kina Tóhó“, volněji řečeno o nezletilé na útěku.
Často to jsou dívky, žákyně druhého stupně a středoškolačky, některým ještě nebylo dvanáct. Na rozdíl od starších generací rebelující mládeže – třeba motorkářských gangů bósózoku – nevyhledávají konflikt se systémem. Hledají azyl, místo, kde je nikdo nebude soudit. Téměř každá z nich před něčím utíká: před domácím násilím, šikanou, zneužíváním nebo před rodiči, kteří po nich žádají výkon, jejž nedokážou podat.
Ulice je pro mnohé první místo v životě, kde jim okolí toleruje depresi i sebepoškozování. Není to přitom bezdomovectví – mnozí domov mají, jen pro ně není bezpečný.
