Počítačové polarografy dnes už nechybějí v žádné chemické laboratoři, slouží ale i v biologii, farmacii nebo v biochemii. Lékařům pomáhají sledovat některé choroby včetně rakoviny, zkoumat DNA či bílkoviny, anebo monitorovat látky v životním prostředí. Polarografie je užitečná například při kontinuálním měření obsahu kyslíku v atmosféře, měření obsahu oxidu siřičitého v kouřových plynech či zjišťování obsahu jedovatých kovů ve vodě.
Diplom Nobelovy ceny udělený Heyrovskému se stal kulturní památkou![]() |
„Když člověk na něco přijde, to je jako když najdete v písku hrudku zlata. Říkáte si, pozor to by mohlo být naleziště a ryjete v tom písku dál. A tak z toho byla nakonec polarografie,“ komentoval Heyrovský vznik své metody. Objev a její rozšíření mu přineslo uznání, čestné doktoráty univerzit či členství v akademiích věd, včetně prestižní Londýnské královské společnosti. Na Nobelovu cenu byl Heyrovský navržen už v roce 1934, dočkal se jí ale až o 25 let později.
Vědec, který pomáhal profesoru fyziky Bohumilu Kučerovi s pokusy s povrchovým napětím rtuti, učinil svůj objev začátkem 20. let. Na metodu, jak zjistit složení roztoku, přišel v únoru 1922 při pokusech s roztokem chloridu sodného. Základem polarografie je rtuťová kapilára, ponořená do elektrolyzovaného roztoku spolu s další, srovnávací elektrodou. Měří se pak závislost elektrického proudu na napětí, podle níž se určí jak látka, tak její koncentrace v roztoku.
Přednášel i v USA
Prvotní Heyrovského metoda byla zdlouhavá, každé napětí totiž bylo nutné nastavit ručně, příslušné proudy jednotlivě odečítat a výsledky bod po bodu zanášet do grafu. Už v roce 1924 ale sestrojil se svým japonským žákem Masuzo Šikatou první zařízení, které dokázalo polarografické křivky zaznamenávat automaticky, a které nazval polarograf. Analýzy roztoků tak místo hodin zabraly jen pár minut a polarograf se rozšířil z analytické chemie do řady oborů.
Heyrovský přitom nebyl „jen“ objevitelem nové metody, svůj objev dokázal i úspěšně prezentovat v zahraničí. Například v USA přednášel o polarografii na nejvýznačnějších univerzitách a jako jeden z prvních českých vědců uskutečnil v roce 1934 přednáškové turné v SSSR. Spolu s dalším vynikajícím chemikem, profesorem Emilem Votočkem, založil už v roce 1929 dodnes vycházející odborný časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications.
Heyrovský se narodil 20. prosince 1890 v Praze v rodině profesora římského práva na české univerzitě Leopolda Heyrovského. Vědecky zvídavý byl už jako dítě, kromě chemických pokusů a snímkování vyřazenou rentgenkou ho zajímaly například i zkameněliny. V dobách, kdy omylem zamořil letenskou ulici, kde bydlel, chloridem amonným, ovšem ještě netušil, že se mu fyzikální chemie stane osudem. Bavil ho také fotbal a hrál rovněž slušně na klavír.
Zájem o fyziku a chemii u Heyrovského převážil až na Akademickém gymnáziu, kde se v posledním ročníku potkal s budoucím velikánem české literatury Karlem Čapkem. Fyzikální chemie se však v Praze tehdy nevyučovala, a tak po roce na univerzitě odešel v roce 1910 do Londýna. Studoval u laureáta Nobelovy ceny Williama Ramsaye a u jeho nástupce, elektrochemika Fredericka Donnana.
Po válce Heyrovský složil zkoušky na pražské Univerzitě Karlově, kde byl v roce 1922 ve svých dvaatřiceti letech jmenován prvním mimořádným a v roce 1926 řádným profesorem fyzikální chemie. V roce 1950 byl Heyrovský jmenován ředitelem nově vzniklého Polarografického ústavu (dnešního Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR), který řídil do svých 73 let.
V manželství s Marií Kořánovou se Heyrovskému narodily dvě děti. Obě se později věnovaly přírodním vědám, dcera Jitka jako biochemička a syn Michael jako pokračovatel polarografické tradice v ústavu nesoucím později otcovo jméno. Po význačném vědci byla v roce 1982 pojmenována planetka 3069 Heyrovský a také kráter na odvrácené straně Měsíce (1985). Připomíná jej i Nadační fond Jaroslava Heyrovského, který od roku 1993 pomáhá nadaným středoškolským studentům v odborném růstu.