Když jsem jako kluk jezdíval s rodiči z „Bílé“ Opavy do „Černé“ Ostravy, byl to pro mě vždy nezapomenutelný zážitek. Nic nemohlo být kontrastnější: Opava – někdejší rezidence Slezska – připomínala líné lázeňské město plné parků a elegantní architektury. Zato Ostrava byla úplně jiná. Všude bylo plno sazí, na všem ležel černý poprašek. Tyčily se tu podivné ocelové konstrukce těžních věží, haldy s hlušinou, z komínů se valil dým, vzduch byl štiplavý a těžký, domy celé omlácené, na rozbitých chodnících se lesky olejnaté kaluže…
Byl to prostě svérázný svět industriálu jak z Verneova Ocelového města. Nemohu ale říct, že by mne to děsilo, spíš jsem byl tou atmosférou fascinován. Dnes už železné srdce republiky takovou atmosféru nemá, domy se postupně opravují a vyniká tak krása secesních průčelí a vil někdejších magnátů i cihelná architektura průmyslových staveb.
