Klíčovou součástí obrozeneckých snah v devatenáctém století bylo to, aby vzdělané vrstvy mluvily česky. Řečeno jinými slovy, aby čeština ze společenského suterénu pronikla i do vyšších pater, včetně vědeckého diskurzu.
Ostatně obecně odjakživa platí, že známkou emancipace každého jazyka je to, zda dokáže ve svých výrazech nahradit jazyk dominantní – takto se proti latině definovaly vernakulární jazyky, takto se proti francouzštině vymezovala němčina prvních německých romantiků.
Jako širóni. Kde se vzaly bedekry, kalašnikovy, odkud pochází robinsonáda, švejkování a donquijotština? |
Dlouho bylo součástí českého akademického prostředí, zejména toho humanitního, kultivování českého jazyka. Výstupům publikovaným v českém jazyce, ať už šlo o výsledky původní badatelské činnosti, práce popularizační, anebo překlady, se dostávalo náležité pozornosti a vážnosti. To už dnes vůbec neplatí. Cokoli, co je v češtině, je v akademickém prostředí bráno jako druhořadé. Popularizace je sprosté slovo.
Samozřejmě, v technických, lékařských a jiných oborech je používání angličtiny zcela pochopitelné. Je to globální, technická angličtina, čistě komunikační prostředek, prostý jakékoli stylistické vytříbenosti – právě s takovým jazykem dokážou skvěle pracovat strojové překladače.
V humanitních a společenských vědách toto však význam nemá. Vlastně to znamená zahodit celou tradici devatenáctého století, kdy se naši předkové snažili kultivovat náš jazyk a doložit, že se dokáže plně vyrovnat němčině.
Reálné dopady
Přesto se české humanitní a společenské vědy rozhodly uznávat jako legitimní výstup jen to, co je psané v angličtině – dodejme, že velmi často špatné angličtině –, publikované v obskurních akademických žurnálech, které nikdo nečte. Texty publikované v těch nejlepších českých časopisech, překlady, knihy vydané česky skoro žádnou váhu nemají.
Tato praxe má své reálné dopady. Dříve na českých vysokých školách působila řada skvělých překladatelů. Dnes jeden po druhém odcházejí, případně jsou degradováni, a to jen proto, že překládají a nemají za sebou „vědecké“ výstupy.
Slyšíte hlasy, anebo myslíte v obrazech? Myšlení se může u lidí značně lišit |
Tím druhým dopadem je to, že české vysoké školy v humanitních a společenských vědách produkují absolventy, kteří jsou schopni psát anglicky (často velice dobře), ale jejich znalost mateřského jazyka je zoufalá: nedokážou napsat kloudný článek, přeložit knihu, ba ani pořádně česky přednášet.
Je třeba říct, že humanitní a společenské vědy si tohle zavinily samy. A to tím, že bez odporu převzaly model hodnocení přírodních a technických věd. Dopad to nebude mít jen na ně, ale na celou českou kulturu a vzdělanost. Na rovině vzdělání to povede k čím dál menší relevanci těch oborů lidské činnosti, na rovině praktické k úpadku řeči, jejíž vzkříšení z mrtvých stálo nemalé úsilí.
