Slovanské pohanství trpí akutním nedostatkem ženských postav. Když dnes přijde na přetřes „slovanská mytologie“, vytanou na mysli především samí mužští bohové. Hromovládce Perun s bleskem v ruce, zvířecký Veles v podsvětí, Svantovit se čtyřmi tvářemi, Dažbog jako slunce na nebeské dráze. V této galerii je nápadné jedno prázdné místo: bohyně. Jakékoli.
Jako by dávné slovanské náboženství bylo pouze tradicí zasmušilých vousáčů, slunečních válečníků a hromovládných patriarchů, zatímco ženský prvek se z něj kamsi vytratil. Otázka ovšem je, zda se vytratil opravdu – anebo zda nám jej pouze nedochovaly prameny. Ty ostatně ve středověku psali výhradně muži, nadto křesťané, kteří chutě líčili pohanství jako temný tyglík plný démonů, model a hříchů.
Bůh slunce a padělky. Co si spojujeme se slovanskými bohy a jaký vliv mají falza obrozenců? |
Právě to nám skýtá první potíž v hledání slovanských bohyň. O starém slovanském náboženství nemáme žádné souvisle dochované mýty, žádný autentický soupis bohů a bohyň s výkladem jejich kompetencí. Máme jen několik letopisných zmínek, pár pozdějších kázání proti pohanským zvykům a pak o dost pozdější lidovou kulturu, v níž se cosi dávného patrně odráží. Ale ať je původ zvyků jakýkoli, jsou nevratně vrostlé do – i vyrostlé z – bytostně křesťanské lidové kultury.
