Narodil se 30. července 1914 v polském městě Pabianice nedaleko Lodže jako nejmladší ze čtyř dětí Adama Gaubice a jeho manželky Vladislavy, rozené Koninské. Dva roky školní docházky absolvoval dle svých slov ještě v Polsku, než se rodina přesunula na Frýdlantsko v severních Čechách, konkrétně do Jindřichovic pod Smrkem. V roce 1929 tam dokončil poslední ročník obecné školy a v následujících třech letech se učil pasířem v Jablonci nad Nisou. V „Paříži severu“, jak se tehdy světovému centru výroby bižuterie přezdívalo, v uvedené profesi pracoval.
Smrt na prahu vlasti. Stanislav Kobrle pykal v jednom z lágrů „souostroví Gulag“ |
Dne 8. dubna 1936 byl při hlavním odvodu uznán schopným služby v československé branné moci a k 1. říjnu téhož roku službu nastoupil u 5. eskadrony Dragounského pluku 8 „Knížete Václava Svatého“ v Bohdanči. Do konce března 1937 prošel s dobrým výsledkem základním výcvikem koňmo i pěším. Poté byl u své eskadrony přidělen do funkce vodiče nosného koně. Koncem června obdržel odznak pro střelce z pušky. Mezi říjnem a prosincem konal službu podkoního v kursu aspirantů pěchoty a jezdectva. Během května a poté června až září 1938 působil jako figurant u topografického kursu Vojenského zeměpisného ústavu. Prvního říjnového dne měl být přeložen do zálohy, ale v důsledku mobilizace došlo k jeho propuštění až o několik dní později. Nadřízení jej hodnotili jako veselého, bystrého, pracovitého a dobrého jezdce, pěšáka i střelce.
Edmund Gaubic se vrátil zpět na Jablonecko, které se po uzavření Mnichovské dohody stalo součástí Říšské župy Sudety, a získal zaměstnání pomocného dělníka v textilní továrně v Mšenu nad Nisou. Na podzim 1939 začal pracovat v rýnovické muniční továrně, kde setrval další dva roky. V polovině ledna 1942 byl odveden do německé branné moci a nastoupil k Infanterie Ersatz Bataillonu 514 v Drážďanech. V Saské Kamenici pak do dubna konal pěší výcvik, než odjel s jednotkou na východní frontu. Již v červenci utrpěl v bojích zranění a po vyléčení se vrátil zpět do Německa. Od dubna 1943 byl odeslán k francouzskému Le Mans, kde zpočátku opět prošel pěším výcvikem, než jej přemístili k vozatajstvu. Od dubna 1944 sloužil v okolí Cherbourg-en-Cotentin, tedy v oblasti Normandie, která se zanedlouho stala dějištěm jedné z nejdůležitějších vojenských operací celé války. Po spojenecké invazi bojoval nejdříve u Le Mans a následně s jednotkou ustupoval ve směru Chartres, Paříž a Mety. Tam byl přemístěn k motorizovanému zásobovacímu útvaru a odeslán do Nancy.
V říjnu 1944, během ústupu z města, využil situace a zběhl. V dříve opatřených civilních šatech se ukryl na farmě a vyčkal deset dní, než se vydal zpět do Nancy, kde byl zajištěn francouzskou policií. Ta jej předala americkým jednotkám a dále putoval do zajateckého tábora v Compiègne. Události nabraly rychlý spád a již 6. listopadu odplul z přístavu Cherbourg do Southamptonu ve Velké Británii. V zajatí se přihlásil do československé zahraniční armády a 15. února 1945 byl zařazen do Československé samostatné obrněné brigády. Po základním výcviku nastoupil do kursu kulometníka, v němž dosahoval dobrých výsledků. Dokončil ho v polovině dubna, načež byl odeslán zpět do Francie, kde se v rámci motopraporu podílel na obléhání přístavního města Dunkerque.
Nezvěstný – pravděpodobně mrtvý. Hrdina z Wintonova transportu padl nad Normandií |
Po návratu do osvobozeného Československa byl Edmund Gaubic již v srpnu 1945 demobilizován. Za svou odbojovou činnost získal Československou pamětní medaili armády v zahraničí se štítkem Francie. Znovu se usadil v Jablonci nad Nisou jako brusič kovu. V roce 1948 stanul kvůli své službě v německé armádě jako obžalovaný před Mimořádným lidovým soudem v Liberci. Vzhledem k jeho aktivní účasti v protinacistickém odboji a výše uvedenému vyznamenání soud od potrestání upustil. Zároveň byl v témže roce držen ve vyšetřovací vazbě pro podezření z přípravy útěku za hranice a označen jako politicky nespolehlivý. V 50. letech jej sledovala Státní bezpečnost.
Vojín Edmund Gaubic zemřel 6. listopadu 1985 v Maršovicích na Jablonecku.
Seriál Kalendář hrdinů vzniká ve spolupráci s VHÚ Praha
