Jemná pěstounka nám dala pěstí. I třetí kniha Jany Guljuškiny je o jejím ruském manželovi, Rusku a útlaku

Prázdninové literární sucho bylo rázně uťato. Přecházíme přímo k literárnímu dusnu, které zajišťuje novinka Jany Guljuškiny. Julie Lakatošová vás totiž vyvede z omylu, pokud si myslíte, že literatura je něco příjemně apartního. A stejně tak vás vyvede z omylu, pokud si myslíte, že literatura znamená v případě nudy si sáhnout pro nějaký dramatický příběh do minulosti. Tady jde o naši přítomnost, před níž nikam neutečeme a musíme hrát. Hrát, jak dokážeme, nikoli hrát si, jak budeme chtít.

Zprudka si tak můžeme říct, že Julie Lakatošová nás nenechává na pochybách o tom, že Evropa je přejedená, zhýčkaná, zbabělá a především v těžkém úpadku. Pro někoho může být důkazem kupříkladu fakt, že sice bojujeme za ekologii, nicméně vždycky doufáme, že toho, co se týká bezprostředně našeho života, se to netkne, jelikož by nás to přece protivně omezovalo. Pro jiného o tom budou svědčit drahé, byrokratické a málo akceschopné instituce Evropské unie. A pro další bude zas příznakem úpadku Evropy sobecký, pohodlný život singles, který pomalu, ale jistě vede k vymření, a tak je logicky kontinent doplňován příchodem lidí z jiných koutů světa: tak to v historii přece bylo vždycky.

Román mladé české autorky (nejen) o tom, jak je pro cizince těžké žít v putinském Rusku: člověk roste tím, že pochybuje

Evropa je zkrátka plná lidí, jež děsí představa, že by přišli o svůj gauč a televizní ovladač, respektive těch, kteří si již brzy chtějí pořídit gauč i televizi opět zánovní. Mezitím navštěvují spoustu zemí, přičemž řadu z nich stěžovavě označují za „strašně drahý“, aniž by je to ovšem od dalšího cestování jakkoli odradilo. Většina z nich nic neprodukuje (kromě rozesmátých selfíček), jen projídají dědictví, které jim spadlo do klína. Ostatně proč ne, když sami potomky nemají.

Pokračování autobiografické roviny

Jana Guljuškina (1984) vstoupila do české literatury teprve před čtyřmi lety, a to naprosto mimo jakékoli komunity. Žádné vytváření strategických paktů, aby pak kumpáni spustili nepřiměřený humbuk, když člověk vydává knihu – s očekáváním, že toto neupřímné halekání bude pochopitelně reciproční. Taky na to dosud prózy Jany Guljuškiny patrně doplácejí, neboť nezískaly žádné literární ocenění. Na usmívání se na ty, kdo by mohli pomoct, však tato autorka nemá čas – a asi ani chuť.

Odvaha nepatří v českém literárním prostředí ke zrovna běžnému artiklu, proto jsou vyzdvihovány neškodné texty, jako jsou Letnice Miroslava Hlauča či Mariborská hypnóza Dory Kaprálové, i když nutno rozlišovat: v prvním případě se jedná o dílo usnažené, v druhém brouzdavě suverénní. To Julie Lakatošová má k „vyvětranosti“ těchto próz velmi daleko, neustále útočí na naši pohodlnost.

Julie Lakatošová je třetí knihou Jany Guljuškiny. A pokračuje se v ní v autobiografické linii. V Jolce (2022) jsme se dozvěděli, že vypravěčka studovala rusistiku, rovněž v Rusku, kde si našla manžela. Po snaze usadit se v Česku se vrátili do Ruska, neb manželovi se v cizí zemi nedařilo najít práci. Ovšem v Rusku potom zas zaměstnavatel pořád jen sliboval a neplatil a taky začalo přituhovat, a tak mladá rodina opět putovala do Česka. Manžel práci tentokrát už našel a žena porodila druhého syna. V Paní S. (2023) jsme dále četli o tom, jak se do jejich domu nastěhovaly před válkou prchající ukrajinské ženy, což přineslo značně třaskavou směs: být pod jednou střechou s Rusem.

Rusko se nikdy nezmění. Paní S. je aktuální a palčivou knihou o naší současnosti

Jana Guljuškina je tak další spisovatelkou v české tradici, jež svými texty vytváří jakési pásmo, které píše její život, respektive svědčí o jejím životě. Můžeme tu letmo vytyčit tuto tradici jmény jako Jakub Deml, Ludvík Vaculík a Tereza Boučková. Samozřejmě lze nad Julií Lakatošovou dumat, jak by vypadal text Jany Guljuškiny, kdyby v něm popisovala najednou to, co je ve všech třech knihách, ale tak to nefunguje. Při tomto způsobu tvorby se obecně nekalkuluje: nespekuluje se o tom, co patrně bude následovat, případně co raději zamlčet. Protože tím hlavním je nutnost to ze sebe teď dostat, odhazovat postupně životní zátěž, vypovědět se: dost možná i doslova dát svému bývalému já výpověď, aby se mohlo jít dál.

Dali světu Dostojevského

Autorka Julie Lakatošové též zapadá do dnešní vlny tvůrců, kteří píšou o tom, co se děje na východ od nás: na Ukrajině a v Rusku. Na Ukrajinu jezdí spousta lidí, avšak na vlastní kůži zažité Rusko, o tom čteme většinou jen v překladových knihách. Ovšem letos již vyšlo Co myslíš, co vidí Aleny Machoninové, takže Jana Guljuškina není jediná, kdo má přímou zkušenost s Putinovým režimem. Je logické, nicméně i tak fascinující, jak se zájem dobrovolně – přirozeně – stočil opět východním směrem. To by asi po sametové revoluci tipoval málokdo.

Je to však dáno tím faktem, že na východ od nás se něco děje. Je o čem vyprávět. A především: je čeho se bát, protože by to mohlo ohrozit náš blahobyt. Víme přece, jak nekulturně se dokázali sovětští vojáci chovat. Stačí zmínit, že byli schopní ustájit koně ve vile Tugendhat. Nebo kvůli zahřátí zapálit klavír. Opět: ukazuje to naši změkčilost, či spíše to, čím vším si museli během druhé světové války lidé v sovětské uniformě projít?

V Julii Lakatošové najdeme poznámku, která se k tomu nepřímo vztahuje: „Ale sakra, ne, přece není možné pořád omlouvat Rusko tím, jaká hluboká umělecká díla tam vznikají. No jo, oni tam žijou jako prasata, ale dali světu Dostojevského!“

Jak si člověk ze střední Evropy představuje Rusko? Debut Jany Guljuškiny je povedeným vstupem do české literatury

Julii Lakatošovou vydalo nakladatelství Odeon a je to bezesporu dosud nejlepší z „pozdních sběrů“ tohoto nakladatelství, čímž máme na mysli české prozaiky, kteří jsou již zavedení a publikovali předtím jinde. Zatímco Markéta Pilátová a Stanislav Beran už nepůsobí nejčerstvěji, nadějně, u Jany Guljuškiny je to jinak. Mohlo by se zdát, že se jedná o důsledek skutečnosti, že velké nakladatelství – Odeon patří pod koncern Euromedia – dokáže přeplatit menší nakladatelství, ale tak to bohužel není.

První dvě knihy Jany Guljuškiny přineslo pražské nakladatelství Dybbuk, které se však nově rozhodlo, že se už nadále české beletrii věnovat nechce. Můžeme to připočíst k většímu odlivu tuzemských polistopadových nakladatelů. Mnozí odtáhli svou generaci a končí – kvůli vlastnímu věku i situaci na knižním trhu.

Ta přestala být příznivá, a tak se zařídili podle hesla „čím méně toho vydáme, tím méně proděláme“. U velkých nakladatelství je to jinak, ta si ještě tuto taktiku nepřipouštějí a chtějí ovládnout co největší kus knižního trhu, jako by nechtěla vidět, že dobudou pouze spálenou zemi.

Každopádně v dohledné době se takové značky jako Odeon či jiné, spadající třeba pod kolos Albatros, aspoň stanou možností, kam budou moct přeskočit čeští literáti, kteří dosud vydávali například v Torstu, Druhém městě, Fra či Dybbuku. Jiní malí nakladatelé své značky prodali právě velkým koncernům, požírajícím zavedené značky. Tak snad snaha dominovat na českém knižním trhu sekundárně aspoň čemusi poslouží a vyjdou díky tomu ještě nějaké pozoruhodné tituly zdejších tvůrců, než majitelům dojde, že tudy cesta ke stoupajícímu zisku skutečně nevede.

Všechno nejhorší z Ruska

Pokud jsme v souvislosti se způsobem tvorby Jany Guljuškiny zmínili jméno Terezy Boučkové, pak nutno dodat, že v jejích knihách – především v dosavadním vrcholu Rok kohouta (2008) – se dočteme též o tom, jak ztroskotalo přijetí dvou romských kluků do rodiny.Julie Lakatošová, jak napovídá už název, má ve svém středu pro změnu romskou holčičku, kterou si česko-ruský pár přibere ke dvěma synům.

Julie Lakatošová Jana Guljuškina Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2026 176 stran .

Vypravěčku Julie Lakatošové ale nejde tak snadno odbýt s tím, že to je její problém, když si to chce dělat složité. Ne, po celou dobu, co třetí prózu Jany Guljuškiny čteme, prst míří na nás v důsledku toho, že nejsme pospolití – stavíme čím dál vyšší ploty –, a přitom bychom klidně mohli taky být. Nejsme ochotní se uskromnit, i když by nás neubylo, zatímco těm druhým by to ohromně pomohlo.

Tento román je cop spletený z několika tematických proudů. Jeden zachycuje „anabázi“ ruského manžela, jenž se snaží získat náhradu za propadlé doklady. Do toho po telefonu hovoří s matkou, od níž se dozvídá, že mnozí synové ze sousedství se do vesnice vracejí v zinkových rakvích, což má zvrhle za následek štědrou státní odměnu pro rodiny pozůstalých. Cítí se provinile, že není doma v rakvi, a zároveň je to úleva. Ovšem stejně tak cize se cítí tady, jelikož ho všichni hned onálepkují jako Rusa a tím to končí. Navíc jeho kolegové v práci nevnímají svět tak tragicky, v kanceláři se normálně chechtají, zatímco on smutní kvůli tomu, co se děje v jeho rodné zemi.

Dalším pásmem jsou dopisy, které budoucí náhradní matka píše Julii, jež kvůli úředním úkonům a průtahům zůstává první měsíce života v ústavu, přitom víme, že to jsou pro vývoj dítěte ty nejpodstatnější týdny, kdy je nutné vnímat mateřské dotyky a péči.

Taky je tu vlákno mladšího syna, jež se nese na vlně prosté dětské žárlivosti či vzteku, že něco musí. Nevyznívá to přímo falešně, ale ani věrohodně: spíše tak, jak si přemýšlení syna představuje jeho matka, v dobrém i ve zlém. Musíme si uvědomit, že se reakce odehrávají na intuitivní rovině, dítě si to často ani neuvědomuje a jistě by nedokázalo takto precizně formulovat. Je zde tematizováno třeba věčné nestíhání začátku tenisového tréninku a naštvanost asociálního trenéra, což brzy vyvrcholí v to, že synové postupně tréninkový dril opustí, aby mohli v klidu na gauči bříšky prstů šimrat obrazovky mobilu. Vše nás stahuje k myšlenkám o evropském úpadku.

Hlavní ranou mezi čtenářovy oči tu je poslední linka. Ta přináší příběhy, respektive rozhovory s Rusy a Ruskami, kteří se starají, starali, chtěli postarat o odložené děti, přitom sledujeme řadu krutých detailů. Je zde domácí násilí, nelidské věznění, nevyhovující bydlení, prostě všechno nejhorší, co si v souvislosti s Ruskem dokážeme představit. Jsou to skutečné rozhovory? Dělala je Jana Guljuškina, nebo jde o pouhé překlady? Či byly vymyšleny? Avšak romány nebereme do ruky proto, abychom pátrali, jak to bylo doopravdy, nýbrž abychom je na sebe nechali působit.

Kdy přijde last minute

Julie Lakatošová je tak možná příběhově poněkud roztřepené dílo, nicméně nepostrádá silné vyznění. Jana Guljuškina nás svou třetí prózou profackuje, abychom si znovu připomněli, že žijeme v podivném světě, kde mohou vedle sebe existovat zeměovládaná zvrhlým, násilnickým režimem a země, kde si obyvatelé mezi prodlužováním vlasů a návštěvou psychoanalytika pro pocit vlastní důležitosti zademonstrují za Palestinu, načež odjíždějí na letos již třetí dovolenou. Přičemž tento způsob života je obdobně zvrhlý, zvlášť když nedaleko leží země ovládaná oním zvrhlým, násilnickým režimem.

Jana Guljuškina nepatří k tvůrcům, kteří by chtěli útočit na čtenáře, tlačili ho do kouta, daleko spíše její vypravěčka vyjadřuje pochybnosti ohledně vlastních kroků. Navzdory tomu Julie Lakatošová obstarává velmi nepříjemné procitnutí. Ale koneckonců, vždyť to nemusíme číst, můžeme dělat, že nic takového nevyšlo. Anebo si novinku Jany Guljuškiny přečteme, chvíli o ní budeme mudrovat a potom se zas mrkneme, kam bychom ještě mohli odletět na last minute. Zatímco na ukrajinsko-ruské frontě nikdo neví, kdy jeho last minute přijde.