Největší kouzlo jihlavského festivalu dokumentárních filmů, letos už šestadvacátého v řadě, spočívá v otevřenosti dramaturgie. Může to znít zvláště, má-li každý rok festival své téma a vcelku pečlivě za ním v programu také jde.
Přesto je stále zásadní vytvářet si vlastní programovou konfiguraci, jet si takzvaně po vlastní koleji, hledat průniky a průchody mezi zcela odlišnými filmovými světy, a to nejen obsahově, nýbrž hlavně formálně, stylově, filmově. Taková filmová pavučina umožňuje doteky s módními, hltavě sledovanými trendy a diváckými publicistickými filmy, reagujícími na dění ve společnosti, ale i s cinefilními skvosty, znovu připomínajícími možnosti filmu jako stěžejního multimédia posledních dvou století.
