Obě novinky vyšly v pražském nakladatelství ARSCI a edičně je připravil Petr Lachmann. První z nich má název V dokonalé oddanosti Váš a zahrnuje korespondenci Josefa Čapka z let 1908–1939, tvořenou 339 dopisy; jejich 89 adresátů je seřazeno abecedně. Každý z nich je vždy nejprve krátce představen, pak následuje text dopisu nebo dopisů, informace, kde je tato korespondence uložena či už otištěna, a vše uzavírají vysvětlivky. Místy se k Josefu Čapkovi přidávají další pisatelé (nejčastěji Karel Čapek). Celý soubor je završen ediční poznámkou, jež má zároveň charakter doslovu (předmluva zde chybí), a jmenným rejstříkem. Některé stránky jsou ilustrovány různými kresbami nebo reprodukcemi dokumentů a výtvarných děl.
Řada dopisů je adresována Jarmile Pospíšilové, Čapkově pozdější manželce (velká část jejich korespondence vyšla už roku 1980 v objemné publikaci nazvané Dvojí osud). Čapek tu obsáhle přibližuje hlavně jejich vztah v letech před svatbou, ale hodně píše i o sobě: o své četbě a tvorbě, o krizových stavech (“Já sám nyní prožívám jakýsi neutrální čas…“), ale i o zdravotních problémech. Zajímavé je svědectví o příjezdu T. G. Masaryka do Prahy v prosinci 1918 a také psaní určené Jarmilině matce s žádostí o přijetí do rodiny.
O pobytu v Anglii Čapek napsal: „Je to děsné. Zítra poznám Chestertona a snad i Wellse. Dnes jsem byl ve Wembley. (…) Nejraději bych utek, ale je to děsně zajímavé.“
Karlu Čapkovi je adresován jen jeden dopis, napsaný z Oravského Podzámku, kde autor Stínu kapradiny často trávil prázdniny (o tom psal i jiným adresátům). Víc dopisů a pohlednic Josef Čapek adresoval sestře Heleně Čapkové. Vyjadřoval se v nich k jejím knížkám Malé děvče (1920) a O živé lásce (1924), v roce 1923 oznamoval narození dcery Aleny. Dále informoval o svém pobytu v Rudolfově u Jindřichova Hradce, o své výstavě v Brně roku 1924 nebo o Karlově sňatku s Olgou Scheinpflugovou v roce 1935. Poslední položku – pohlednici ze Želiva u Humpolce – datoval necelé dva týdny před svým zatčením gestapem.
Korespondenci s příbuznými doplňují dopisy určené rodičům, švagrovi Josefu Palivcovi a Helenině dceři Evě.
Od Fischla po Urzidila
Další velkou část otištěné korespondence tvoří dopisy spisovatelům. Budeme-li se držet abecedního pořadí, pak tu můžeme číst listy adresované například Viktoru Fischlovi, Otokaru Fischerovi, Františku Halasovi, Josefu Horovi, Františku Langerovi, J. S. Macharovi či Oldřichu Mikuláškovi, jakož i Vítězslavu Nezvalovi, Bohuslavu Reynkovi, J. V. Rosůlkovi, Fráňovi Šrámkovi nebo Johannesi Urzidilovi. A mohli bychom dodat ještě několik autorů dnes už málo známých, jako jsou Stanislav Hanuš, Rudolf Fuchs, Hanuš Jelínek či Otomar Schäfer.
Josef Čapek: V dokonalé oddanosti Váš; Karel Čapek: Dopisy a vzkazy
|
Tematika dopisů poslaných těmto adresátům je samozřejmě velmi rozmanitá. Lze z ní vybrat jen něco, a tak třeba z listů určených Rudolfu Fuchsovi získáme informace o jeho překladech českých děl do němčiny (mimo jiné Bezručových Slezských písní) a o Čapkově spolupráci s expresionistickým časopisem Die Aktion. Dopis adresovaný Františku Halasovi je manifestací Čapkovy hravosti, v listu zaslaném Josefu Horovi je řeč o Čapkově souboru satirických kreseb Diktátorské boty, k němuž Hora napsal předmluvu. Dopisy určené Otokaru Fischerovi, Hanuši Jelínkovi nebo J. S. Macharovi se týkají Čapkovy redaktorské a publicistické činnosti. Oldřichu Mikuláškovi Čapek poslal reflexi jeho poezie, zatímco Vítězslavu Nezvalovi poděkoval za malou monografii, kterou o něm Nezval vydal v roce 1937.
Adresáty řady dalších dopisů jsou malíři, grafikové, architekti a historikové výtvarného umění. Při četbě těchto listů získáme mnoho informací o jednotlivých výtvarnících a vzájemných vztazích, o dobových výstavách, spolcích (Skupina výtvarných umělců, Mánes) a periodikách, jež Čapek redigoval (Umělecký měsíčník, Volné směry).
Polemiky a kritiky
S Ferdišem Dušou Čapek polemizoval o pojetí výtvarné kritiky, Janu Konůpkovi a Láďovi Novákovi psal ve spojitosti s jejich kresbami pro časopis Nebojsa, Emilu Pacovskému zase adresoval sérii listů týkající se spolupráce s časopisem Veraikon. Informačně cenné jsou dopisy, které Čapek posílal architektu a výtvarníkovi Vlastislavu Hofmanovi v letech 1910–1923 z Paříže, Bílovic nad Svitavou a z Prahy. Podobně je možno hodnotit listy adresované architektovi Josefu Chocholovi, čelnému představiteli českého kubismu, za první světové války. Zde ukázka z roku 1917: „Karel se stal redaktorem v Národních listech, které se teď velmi obnovily; má tam pěkný měsíční plat a krom jiného také umělecký referát po Mádlovi, kterého definitivně odložili do starého železa. Jako noví redaktoři jsou tam také Viktor Dyk, Karel Toman a dr. Rutte. Já teď zas trochu referuji do Národa. Hofman se drží Kmene a Lípy, kterou rediguje Růžena Svobodová.“
Pokud jde o kritiky, teoretiky a historiky výtvarného umění, Čapek korespondoval s Vincencem Kramářem, Antonínem Matějčkem, Václavem M. Nebeským či s Kamilem Novotným. Nejobsáhlejší je jeho korespondence s Matějčkem, s nímž redigoval Volné směry, ale nakonec došlo k ostré názorové výměně a rozchodu. Další adresáti Čapkových dopisů tvoří velmi rozmanité společenství. Jsou v něm hudební skladatelé Leoš Janáček, Josef Suk a Ladislav Vycpálek, novináři Arnošt Heinrich, František Šelepa a Ivan Herben, Baťův architekt František Lydie Gahura, lékař Ladislav Syllaba, bibliofilové Josef Glivický a Josef Portman a mnozí jiní, dnes už vesměs neznámí lidé.
„Jeho dílo obohatí i dnes.“ Desítky lidí si na Vyšehradě připomněly úmrtí Karla Čapka |
Jakkoli i z Čapkovy korespondence s nimi se lze též dozvědět lecjaké zajímavé detaily, přínos této komunikace je mnohem menší než u výše zmíněných listů.
To ovšem neplatí o dopisech, které Josef Čapek psal různým institucím. Adresoval je nakladatelstvím Aventinum, Družstevní práce a Sfinx, nakladatelům B. M. Klikovi, Václavu Petrovi, Karlu Tvrdému a Vlastimilu Vokolkovi, tiskařům Františku Obzinovi, Karlu Krylovi a Ferdinandu Scottimu. Adresáty byly i redakce periodik Pestrý týden, Světozor nebo Život, ale i Živnostenská banka či obecné školy. Souhrn těchto listů dotváří obraz nejen Čapkovy mnohostranné tvorby, ale také osobního života a charakteru.
Vyšla též korespondence jeho bratra Karla Čapka. Z ní už bylo vydáno několik souborů: po dvousvazkové edici Korespondence (I, II, 1993) vyšla kniha Přijatá korespondence (2000), k níž přibyl svazek Vám oddaný… (2007). Mimoto byly již dříve publikovány dopisy, jež Čapek adresoval S. K. Neumannovi, T. G. Masarykovi, Olze Scheinpflugové, Věře Hrůzové či Fráňovi Šrámkovi. Tuto řadu rozšířila kniha Dopisy a vzkazy, která má stejnou strukturu jako předchozí publikace a též stejného editora. Petr Lachmann do ní zařadil 186 Čapkových dopisů, jejichž adresáty bylo 85 osob, a nadto šestadvacet listů jiných lidí.
Dopisy sourozencům a Olze
Bratru Josefovi Karel Čapek adresoval dva listy poslané roku 1924 z Anglie, ve kterých ho informoval o svém zdejším pobytu, z nějž vzešly známé Anglické listy (1924). Na půdě PEN klubu i mimo ni se setkával se spisovateli Johnem Galsworthym, G. B. Shawem či A. A. Milnem, ale i s rumunskou královnou. Měl tu nabitý program: téměř každý večer byl v divadle, byl zván na různé návštěvy nebo žádán o interview, a tak si 2. června 1924 posteskl: „Je to děsné. Zítra poznám Chestertona a snad i Wellse. Mr. Squire pozve Belloca. Dnes jsem byl na výstavě ve Wembley. (…) Nejraději bych utek, ale je to děsně zajímavé.“
Sestře Heleně poslal dopis 19. ledna 1905 z Hradce Králové, kde studoval na gymnáziu, z nějž však byl kvůli členství v tajném spolku nucen odejít; jak známo, další dva roky pokračoval ve studiu v Brně. V souboru následují tři pozdravy z roku 1936 ze Špindlerova Mlýna a z Norska, jakož i list poslaný v roce 1923 z Florencie rodině Josefa Čapka. Pisatel si v něm stěžuje na trable se zuby a též píše o záměru udělat ze svých zápisků „jakous takous knížečku“, jíž pak byly Italské listy (1923). Pokud jde o Olgu Scheinpflugovou, svazek Listy Olze (1971) doplňuje jen nedatovaná část dopisu reflektující psaní hry R.U.R.
Jeden z nejslavnějších malířů české moderny Josef Čapek nemá ani hrob |
Značnou část publikace zaujímají dopisy adresované spisovatelům. Čapek s nimi často komunikoval kvůli příspěvkům do periodik, v nichž působil jako redaktor: jde hlavně o Národní listy a Lidové noviny. Takto se obracel například na Otokara Březinu, J. S. Machara, Jana Bartoše nebo na Viktora Fischla. Stanislavu Hanušovi psal ve spojitosti s Almanachem na rok 1914, Ignáta Herrmanna žádal o příspěvek do souboru Nůše pohádek, zatímco dopisy adresované Hanuši Jelínkovi se týkaly jeho spolupráce s časopisem Lumír. V listech určených Jiřímu Wolkerovi a Františku Sokolu Tůmovi se vyjadřoval k jejich hrám Hrob a Staříček Holuša, kdežto na K. J. Beneše apeloval, aby ho nepřihlašoval za člena Umělecké besedy (označil se za „člověka povahy velmi nespolkové“). Někdy šlo jen o pozdravy či přání: v tomto případě byli adresáty František Langer, Fráňa Šrámek, Miroslav Rutte, Richard Weiner nebo Vítězslav Nezval.
Novináři, malíři, skladatelé…
Do galerie Čapkových adresátů dále patří novináři, výtvarní umělci a hudební skladatelé. Například K. Z. Klímovi, Vojtěchu Mixovi a Františku Šelepovi psal o příspěvcích v Národních listech a Lidových novinách, Ferdiši Dušovi o německém překladu Hordubala, Josefu Ladovi o ilustracích Nůše pohádek a Adolfu Hoffmeisterovi o akci Demokracie dětem, zatímco Vlastislavu Hofmanovi poslal několik pozdravů z Berlína a Paříže. S Aloisem Hábou korespondoval o jeho operní tvorbě, s Bohuslavem Tarabou o jeho melodramu napsaném na motivy Balady o Juraji Čupovi a Leoši Janáčkovi pogratuloval k brněnské premiéře opery Věc Makropulos.
Den, kdy Britové osvobodili Bergen-Belsen. Josef Čapek se toho nedočkal |
Mezi adresáty Čapkových dopisů najdeme ještě mnoho dalších známých i méně známých osobností z jiných sfér. Lze uvést třeba T. G. Masaryka, u nějž se Čapek přimlouval za Jaroslava Durycha, jemuž hrozil kázeňský trest za články v Akordu a Rozmachu. Mimo jiné tu figurují též lékaři Edvard Babák a Ladislav Syllaba, překladatelská trojice Josefa Hrdinová, Bohumil Mathesius a Paul Selver, literární kritik Arne Novák, anglista Otakar Vočadlo nebo nakladatel Otakar Štorch-Marien. Zmínit je rovněž možno koncertní zpěvačku Marii Calmu, herce Františka Smolíka či vyslance v Paříži Štefana Osuského, jehož Čapek žádal, aby se v Paříži roku 1927 ujal sestry Heleny a její dcery.
Listy v cizích jazycích
Samostatný blok v Čapkově korespondenci tvoří dopisy v cizích jazycích. Mnohé z nich souvisejí s jeho činností v PEN klubu a se zahraničními cestami, přičemž jsou otištěny jejich originály i překlady do češtiny. Dopisy v angličtině jsou adresovány například iniciátorce vzniku PEN klubu Catharine Amy Dawson Scottové a spisovatelům Johnu Galsworthymu, H. G. Wellsovi, G. B. Shawovi, G. K. Chestertonovi a Hermonu Ouldovi. Francouzsky Čapek psal spisovatelům Pierru Albertu-Birotovi a Henrimu-Pierru Rochému, ale i švédskému slavistovi Hannesi Sköldovi a italskému básníku a zakladateli futurismu F. T. Marinettimu. Němčina je tu zastoupena pouze dopisy adresovanými pražskému básníkovi a překladateli české poezie Rudolfu Fuchsovi.
Stejně jako předchozí soubor uzavírá i svazek korespondence Karla Čapka Lachmannova ediční poznámka s částečnou funkcí doslovu a jmenný rejstřík; je také podobně ilustrován. Jakkoli obě edice zahrnují impozantní množství korespondenčních položek, existují ještě další dopisy bratří Čapků, uložené především v Památníku národního písemnictví, v Národním muzeu, případně v soukromých archivech (viz Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 63/2025). Přesto je možno oba soubory ocenit: dokreslují portréty obou Čapků, jejich životní dráhy a tvorbu, ale v přiložených informacích přibližují i adresáty jejich dopisů, jakož i roky, v nichž tyto listy vznikly.
Autor je literární historik.
