To mne vždycky fascinovalo: když bylo malému Josefu Fantovi deset let, došlo k prusko-rakouské válce a vzniklo Rakousko-Uhersko. Na císařském trůně tehdy seděl František Josef I. Pak – to už jako mladý architekt – navrhl kandelábry před Národním divadlem, které projektoval jeho profesor Josef Zítek. Poté byl kolem roku 1900 svědkem nástupu nového stylu – secese, přičemž právě on se stal na počátku století jejím čelným představitelem.
Za první republiky postavil budovu ministerstva průmyslu na vltavském nábřeží a působil jako profesor pražské techniky. Když mu bylo třiaosmdesát, začala druhá světová válka. Před smrtí ještě stihl převzít ocenění od komunistického prezidenta Antonína Zápotockého. Dožil se téměř stovky.
Josef Fanta.
Kdysi mi vyprávěl jeden starý pán, jak se díval někdy na prahu padesátých let s přáteli z Letné na budovu Národního divadla a stařec s dlouhými bílými vlasy a vousem, vyhřívající se na lavičce v parku, náhle ožil a třesoucím se hlasem jim sdělil, že se na té stavbě podílel. Byl to pro ně tehdy hlas z pravěku…
Monumentální dílo
Fantovo celoživotní dílo je vskutku impozantní. V neorenesančním stylu projektoval Bondyho palác v ulici Na Poříčí (později bohužel poničený nástavbou), navrhoval také Hlávkovy domy ve Vodičkově ulici a pomáhal s freskovou výzdobou Wiehlova domu na Václavském náměstí ve stylu české renesance. Pak ovšem přešel k secesi a v tomto stylu projektoval hlavní pražské nádraží, ikonickou stavbu nové éry, dům pěveckého sdružení Hlahol na Masarykově nábřeží včetně veškerého vnitřního zařízení nebo krásnou vilu a také městský hřbitov v Poděbradech.
Jeho dílem je též památník bitvy tří císařů u Slavkova, pohádkový areál Fričovy hvězdárny v Ondřejově či Hlávkovy koleje v Jenštejnské ulici na pražském Novém Městě. Posledním Fantovým dílem je impozantní kolos na nábřeží Na Františku s mohutnou kupolí a krásným spirálním schodištěm uvnitř, který byl mladší generací architektů vysmíván jako „poslední secesní budova v Praze“, ale dnes je oceňovanou stavbou té doby.
Kolos na vltavském nábřeží. Jak to bylo s kontroverzním sídlem ministerstva? |
Fanta navrhoval také pomníky a věnoval se rekonstrukcím zejména barokních, ale i středověkých památek. Byl také autorem četných výstavních instalací, třeba expozice českých zemí na slavné světové výstavě v Paříži v roce 1900 (spolu s Janem Koulou). Věnoval se rovněž projektům interiérů, nábytku, uměleckoprůmyslových předmětů nebo kalichů a monstrancí pro sakrální stavby.
Ani to ale ještě není všechno. Fanta byl rovněž autorem diadému pro lebku svatého Václava, která je součástí svatovítského pokladu. A až půjdete Vejvodovou uličkou na Starém Městě, prohlédněte si známý starobylý pražský hostinec U Vejvodů, který rekonstruoval a postavil také dům ve dvorním traktu...
Umění v detailu
Fanta se zabýval sebemenšími detaily, byl autorem dekorace svých staveb, dokonce vytvořil svérázné secesní písmo, z něhož pak sestavoval různé nápisy, zdobící jím navržené budovy. Projektoval i hrobky, jako je ta průmyslníka Bondyho na Novém židovském hřbitově na Žižkově a další, včetně vlastní, na Olšanech.
Zatím stále stojí, ale na jak dlouho? Cenné pražské moderní stavby, jejichž dny jsou zřejmě sečteny |
Byl to prostě všestranný umělec, který by si jistě zasloužil monografii. Jeho pozůstalost se mimochodem zachovala ve sbírkách Národního technického muzea, včetně výkresů v měřítku 1 : 1 různých štukových dekorací, sgrafit, návrhů na freskovou výzdobu nebo mozaiky. Ty naštěstí zůstaly nedotčeny ničivou povodní, jež v roce 2002 zasáhla objekt barokní Invalidovny, byly totiž výjimečně uloženy v prvním patře.
Josef Fanta se narodil v roce 1856 v Sudoměřicích na Táborsku, studoval na pražské technice, kde pak asistoval Josefu Zítkovi. Na školu se po letech vrátil jako kantor a vychoval tam řadu žáků. Ti už projektovali ve zcela jiném stylu, většinou byli představiteli avantgardních směrů konstruktivismu a funkcionalismu, ale na svého profesora vzpomínali rádi. Josef Fanta zemřel v roce 1954.
Jeho odkaz je ostatně stále živý, což si člověk uvědomí třeba při prohlídce zrekonstruovaných prostor hlavního pražského nádraží, jen je škoda, že tato jeho nejznámější stavba je od města odříznuta tou nešťastnou magistrálou. Snadno se pak stane to, co se stalo i jednomu zahraničnímu badateli, expertovi na secesní styl: když tu před časem byl, odjížděl z Prahy vlakem. Ptal jsem se ho později, co říká Fantově budově hlavního nádraží. Jenže on ji vůbec neviděl – prošel z Vrchlického sadů novou odbavovací halou přímo k vlakům a netušil, jaký poklad se nachází nad jeho hlavou…
27. června 2024 |
