Josefa Kroutvora je těžké polapit. Je neustále v pohybu, jak o tom svědčí i Driftbook. Buďto navštěvuje přátele, jezdí za kulturou, anebo putuje krajinou. Ale těžce polapitelný je též, co se týče literatury. Zaprvé je to literát, a přitom stojí mimo literaturu. Zadruhé publikuje tolik knih, že je těžké jeho tempu stačit. A to ještě člověku v paměti uvázlo, jak na konci 90. let za výlohami knihkupectví monumentálně trůnily Fernety, sedmisetstránkový špalek, který shrnoval to, co se u Josefa Kroutvora nastřádalo od 70. let.
Driftbook: Zápisky z let 1999–2024
. |
V současnosti už to bývá spíše více tenkých svazků za sebou. Nicméně obtížná polapitelnost tu sympaticky zůstává. Josef Kroutvor (1942) ovšem přece jen dává čas od času možnost nasednout do rozjetého vlaku tím, že nabídne jakési shrnutí. Jedním z nich bylo „vzpomínání a listování“ Poletování jednoho ptáčka (2019), za něž získal v roce 2022 Cenu Jaroslava Seiferta. Což je ocenění, které vzniklo již v 80. letech v exilu díky Nadaci Charty 77, z čehož vyplývá, že se zde nejedná pouze o literaturu, ale též většinou o to, aby měl autor jakýsi morální kredit, který si vydobyl za normalizace.
Takových tvůrců pochopitelně ubývá, takže je otázka, jak se bude Cena Jaroslava Seiferta vyvíjet dál. I proto, že ztratila sponzory a předává se nyní pouze každý druhý rok. Josef Kroutvor mimo jiné v Driftbooku příznačně poznamenává, že by stačilo ji udělovat jednou za deset let. Naposledy se porotě podařilo vyjít z rozhodování o dalším laureátovi se ctí, když vyvolila Pavla Kolmačku. Básník, jemuž se dosud veškerá ocenění vyhýbala, tak loni získal jak Cenu Jaroslava Seiferta, tak Státní cenu za literaturu. Navíc místo toho, aby dávno byla oceněna jeho poezie, podnětem bylo vydání románu Canto ostinato. Ale i tak šlo o dobrou volbu.
Bojácný Hrabal
Polapit Josefa Kroutvora tak lze do značné míry skrze Poletování jednoho ptáčka, kde o sobě mimo jiné říká: „Chartu jsem nepodepsal, s chartisty a disidenty jsem se ale stýkal, někteří byli i moji přátelé. Komunistickým režimem jsem pohrdal a vyhýbal se mu, jak jsem jen mohl. Patřil jsem do šedé zóny, publikoval jsem v samizdatu, ale do přímého střetu jsem se nepouštěl.“
Poletování jednoho ptáčka jsou de facto paměti. Každopádně na nich můžeme charakterizovat podstatný znak Josefa Kroutvora. Totiž že nejzajímavější není, když se učiní středem psaní – kniha začíná větou: „Narodil jsem se v Praze v roce 1942…“ To však není typická pozice Josefa Kroutvora – a ani ta nejlepší, což sám dobře ví. Nejpřitažlivější je, když je v pohybu a ze svého pohledu komentuje, co vidí, případně když s časovým odstupem promýšlí a formuluje dávno minulé: tedy na jednu stranu to, co jsme dokázali unést, a na druhou stranu, kam nás to unáší. Při tom ne vždy dochází k jednoznačnému poznání, jak vidíme v jedné poznámce z Driftbooku: „Až do sedmdesáti by člověk neměl psát paměti, je na to příliš brzy, ale po sedmdesátce je už vlastně pozdě – člověk zapomíná. Paměti je asi třeba psát v pravou chvíli.“
Jistota přítomného v minulém, tedy i v tradici, řádu a mýtu. Josef Kroutvor vyzrál lidsky i umělecky |
Je též zaznamenáníhodné, co tu Josef Kroutvor říká o pozici Bohumila Hrabala, jemuž ostatně v minulosti již věnoval knihu Setkávání s Hrabalem: „Moralizovat je chybné, kdo nepoznal kluzká a slizká chapadla normalizace, nemůže soudit. Existují ještě vyšší pravdy, ohledy, úkoly, povinnosti (…) Život i dějiny byly a jsou plné paradoxů a ukvapených, tendenčních posudků. Disidenti popsali kupy papíru, a přece ty nejkrásnější knihy napsal ,bojácný’ Hrabal.“ Dodejme, že i „bojácný“ Hrabal obdržel Cenu Jaroslava Seiferta, ovšem až v roce 1993 – a po něm rovněž Milan Kundera.
Taky si můžeme na Poletování jednoho ptáčka ověřit, že Josef Kroutvor si je dobře vědom toho, co a proč dělá. Zůstává stranou, ale zároveň je jeho psaní nepřetržitě přetržitou činností: „Psaní, rukopisné psaní, patří k mé existenci, doslova k mému tělu. Jako ten chrostík buduji schránku kolem sebe z drobných úlomků, skořápek, písku a smetí, obaluji se textem…“ V Driftbooku ke své pozici dodává: „Jsem zapisovatel epizod, písař, chvílemi literát, ale i škrabal. To všechno je ve mně. Jen jedno snad nejsem – grafoman. Vážím si slova a vážím slova.“
Psaní bez ambice
Takže teď už víme, proč je tady nyní třísetstránkový Driftbook, jejž vydalo nakladatelství Malvern. Jedná se znovu o drobné úlomky, které se však nastřádaly, neboť vznikaly v rozpětí let 1999–2024. Proto může působit znovu paradoxně, až nepatřičně, že v objemném svazku čteme: „Malá knížka o několika stránkách, brožovaná, to je můj příspěvek literatuře. Žádná doktrína, jen pár listů, které čechrá a obrací vítr.“
Josef Kroutvor tak opět stojí na kraji cesty a je zaníceným pozorovatelem. Jedním z důsledků čtení Driftbooku možná bude to, že si uvědomíme, že se toho v české kultuře příliš nestalo. Že to, že Hrabal napsal ty nejkrásnější knihy, platí již velmi dlouho a nikdo na tom nic nezměnil, nedokázal to. Nebo jde o důsledek faktu, že náš zapisovatel přece jen není žádný adjunkt, a tak bere vše nové šmahem? Má skvělý odstup a nadhled, nebo je už „úplně mimo“?
„Psát o zákonu člověka, jak říkal Lustig. Co člověk nemá dělat; co nesmí. Ale současná literatura píše hlavně o tom, co člověk může, co dělá a co vyvádí. Tomu se bohužel říká umělecká svoboda, boření mýtů a tabu. Moderní literatura je plná extravagancí, až se nedá číst.“ A tvůrce Driftbooku trousí dál: „Významnými autory jsou dnes ti, které vynesla na oběžnou dráhu literární slávy média. Ale ti mě zase tak moc nezajímají. Vyhlížím autory, kteří píší s osobním nasazením, zaujatě, básnivě, na vlastní riziko a jsou prostě dobří.“ O kus dál pro změnu: „Chybí psaní bez společenské ambice, autentický rukopis. Žijeme ve zpolitizovaném, zmanipulovaném mediálním světě, píše se počítačová literatura.“
Drze prochází zdmi a prochází jí to. Doře Kaprálové se nový román povedl |
Máme to brát jako čerstvý náhled na českou literaturu, o němž by se mělo diskutovat? Nebo nad tím můžeme klidně mávnout rukou s tím, že se jedná o námitky dezorientovaného starce? Nezůstává pouze u literatury, o výstavě Krištofa Kintery v Rudolfinu se tu dočteme: „Výstava působí jako nastavené zrcadlo, je to jistě kulturní událost, ale je to opravdu umění? Co s tím, co zůstane po výstavě, až se uklidí?“ Konečný rozsudek zní: „Umčo – to je asi nejvhodnější výraz pro současné výtvarné umění. Nabízejí se nápady, nikoli díla. Konceptualismus zničil poslední zbytky dovednosti a obsahu.“
V Driftbooku ovšem najdeme též zápis naznačující, že po osobním setkání umí Josef Kroutvor být najednou adresný a taky – nemístně – shovívavý, že dokáže zjihnout: „2. 4. 2024 samé dvojky a čtyřky, pěkné datum. Přišel pan Štifter. Čekal jsem snad Adalberta, ale přišel Jan, spisovatel Jan Štifter. Píše dobře. Sympatický mladý muž. Začali jsme si tykat.“ Tady vidíme, že zájem o Novohradské hory – a pobývání tam – rychle lidi propojí.
Žádné proklamace
Již bylo řečeno, že psaní Josefa Kroutvora je nejcennější tím, co poznamenává o druhých. Dále to, že se léta obdivně zabývá Hrabalem. A v neposlední řadě, že rub o současné literatuře má v Driftbooku důležitý líc, a to jsou právě roztroušené poznámky opět o Bohumilu Hrabalovi: „Literát by se neměl míchat do politiky. Měl by stranit lidským osudům, které nejsou nikdy obecné. Právě takový postoj oceňuji u Bohumila Hrabala, člověka stále prchajícího před tlaky zprava i zleva.“ Na to navazuje tento postřeh: „V Hrabalově literárním odkazu prakticky neexistuje korespondence, chybí deníky, všechno musíme hledat jen v literatuře samé. Jen tam je řečeno to podstatné, a ne v otevřených dopisech a proklamacích.“
Někdo by mohl říct, že Josef Kroutvor je příliš shovívavý taktéž k Hrabalovi, že veškeré jeho počínání interpretuje v kladném vyznění, možná tím chtěje i vysvětlovat či omlouvat postoje vlastní. Nicméně jeho průhledy jsou opravdu přínosné, jelikož je v nich osobní ručení a zkušenost: „Pro mě Hrabal znamenal mnoho, byl mým Mistrem, ale ne učitelem. Z Hrabala se nedalo nic dále rozvíjet, bylo by to jen opisování.“
Nejsi-li mrtev, pak pěstuj mrkev. Slavný islandský spisovatel má rád českou kulturu a píše divné knihy |
A to nejpodstatnější nakonec: „Hašek a Hrabal vytáhli studnu až do dna. Takoví autoři se objevují jednou za sto let – a kdoví jestli. Podobají se vzácným přírodním úkazům na nebi. Mají své věrné čtenáře a sympatizanty. Jsou jedineční a originální a přesahují literární svět.“ Taktéž tohle vyjádření však nakonec můžeme vnímat jako „šmahové“. Jistě, když se opěvují vrcholy, leccos spadne pod stůl. Ale i to si Josef Kroutvor uvědomuje, přičemž umí vyhmátnout další výjimečné počiny, například Zbabělce Josefa Škvoreckého: „Vybalancovat příběh mezi blazeovanou lehkomyslností teenagera a hloubkou historických událostí, to je umění. Stvořit příběh doby, klíč k jejímu pochopení, to je výjimečný dar.“
Proto taky nakonec dojde k rozšíření počtu vrcholů české literatury, které by jistě bylo možné dále rozšiřovat: „Pětilistá růže české literatury má 6 okvětních plátků: spisovatelé Karel Poláček, Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Ota Pavel, Josef Škvorecký a intelektuál Karel Čapek. I tři mušketýři byli čtyři.“
Smutné je, když si uvědomíme, že to je závěr, k němuž se dalo dojít už před sametovou revolucí.
Čím se obklopit
Z Driftbooku tedy vyplývá – zdůrazněme to ještě jednou –, že česká kultura se po listopadu 1989 pinoživě snažila a měla očekávání, že po otevření hranic a přívalu svobody nebude problém stát se světovou, nicméně za těch pětatřicet let se vlastně nestalo nic světoborného. Pouze spousta dychtivého pinožení, které bylo, jakmile se jedni unavili, vystřídáno dychtivým pinožením další generace svěžích kandidátů umění. Přičemž je dobré pro srovnání připomenout, že umělecký kvas první republiky netrval ani dvacet let.
To vše nám říká Josef Kroutvor, jenž byl po celá polistopadová léta víceméně neustále v pohybu, aby udržoval kontakty s okruhem přátel a sledoval okolní kulturní dění. O zvláštní zdůraznění si rovněž říká, jak Driftbook tiše křičí, že to, že je člověk osobní, ještě neznamená, že musí být egocentrický. A že když je názorově odvážný, ještě to neznamená, že musí být povahy prudké, či dokonce agresivní a nemilé.
Rekonstrukce života i bytu. Britská spisovatelka Rachel Cusková popisuje současný svět |
Josef Kroutvor zkrátka nevchází do světa současné české literatury, která je plná nalhávání si čehosi a přehnaných ambicí a kde samotné psaní je tím nejméně podstatným. I proto je velmi občerstvující si Driftbook přečíst. Jeho autorem je člověk, který se nebojí usadit v Kramolíně – což je vesnička rozhodně ne středisková, navíc „uprostřed ničeho“: patnáct kilometrů od Třeboně a pět kilometrů od vlakového nádraží v Jílovicích –, a přesto máme pocit, že je v centru dění, takového, po němž touží a které si vybere.
A tak zatímco Ústav pro českou literaturu produkuje objemné svazky, kde jsou po desetiletích předváděny údajně podstatné tituly nejnovější české literatury, které dostaly bezcenné ceny, Driftbook toho o nedávných letech naznačí nepoměrně více. Je knižním průvodcem po ploché poušti, kde se píše o kopcovité krajině plné bujné vegetace, a přitom nelže. Protože není podstatné to, co právě vychází a co je v módě, nýbrž čím se obklopujeme. Co k sobě pustíme. A co pustíme k vodě, abychom se neutopili v močálu průměrnosti a pomíjivosti.
