Narodil se 29. srpna 1894 v obci Hoješín, která je dnes místní částí města Seč. Po vychození obecné školy vystudoval české reálné gymnázium v Chrudimi, kde počátkem července 1914 složil maturitu. Na podzim se ještě stihl zapsat ke studiu na pražské lékařské fakultě, avšak již po několika týdnech, v prosinci 1914, byl nucen nastoupit vojenskou službu v rakousko-uherské armádě. Absolvoval záložní důstojnickou školu a následně byl poslán na východní frontu.
Počátkem června 1916 se dostal do ruského zajetí a v zajateckém táboře se přihlásil do čs. legií. Díky chaosu ruské revoluce, která krátce na to vypukla, se k čs. jednotkám dostal až koncem června 1917. Přestože studiem medicíny strávil před tím jen několik týdnů, celou sibiřskou anabázi legií strávil ve funkci vojenského lékaře. Do vlasti se vrátil v červnu 1920. Krátce uvažoval o tom, že by se vrátil do školy, avšak nakonec dal přednost setrvání v armádě.
Absolvent Válečné školy
Jako důstojník z povolání sloužil zpočátku u jezdeckých útvarů. V roce 1923 byl povolán ke studiu Válečné školy v Praze, kterou o dva roky později úspěšně ukončil. Jako její absolvent pak působil v různých vyšších štábech a ve vojenském školství. Roku 1936 dosáhl hodnosti plukovníka generálního štábu a o dva roky později absolvoval „generálský“ kurz. V době mobilizace byl náčelníkem štábu VII. (armádního) sboru na Slovensku a okupace zbytku českých zemí v březnu 1939 jej zastihla jako velitele Dragounského pluku 1 v Terezíně.
Jeden z prvních Čechoslováků u elitní 138. perutě. Doma mu život ničili komunisti |
Velmi brzy se aktivně zapojil do odbojové činnosti. V rámci odbojové organizace Obrana národa byl pověřen funkcí vojenského velitele vnitřní Prahy. Den před Vánoci roku 1939 se dostal přes hranice na Slovensko a následně tzv. balkánskou cestou (přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon) dorazil do Francie. V Agde, kde se formovaly jednotky československé zahraniční armády, se hlásil 5. února 1940.
V rámci 1. čs. divize, která se zde díky mobilizaci krajanů formovala, byl jmenován velitelem Smíšeného přezvědného oddílu 1, elitní průzkumné jednotky, která však nakonec (s výjimkou dvou čet) do bojů ve Francii nezasáhla.
Kolegové ho „přeskočili“
Následně byl evakuován do Velké Británie a v září 1940 jmenován styčným důstojníkem u nizozemské armády, což odpovídalo funkci vojenského atašé, vzhledem k tomu, že diplomatické styky mezi oběma exilovými vládami dosud nebyly plně obnoveny. V polovině června 1941 se stal přednostou Studijní skupiny Ministerstva národní obrany v Londýně. Z titulu své funkce se zde podílel například na přípravě tzv. převratové akce, tedy scénáře posledních dnů války na českém území, v nichž v té době Londýn hodlal hrát ústřední roli.
Z pilota soustružníkem. Jaroslav Doktor válku přežil, i když několikrát hleděl smrti do tváře |
Studijní skupina MNO se v lednu 1943 stala základem pro vznik Štábu pro vybudování branné moci, který v exilu měl plnit některé funkce generálního štábu. V létě 1944 byl Vrzáček přidělen k Velitelství osvobozeného území a následně odjel na Podkarpatskou Rus, kde se stal svědkem její nevybíravé anexe ze strany Sovětského svazu.
Po skončení války krátce úřadoval na MNO v Praze a v polovině listopadu 1945 byl jmenován zástupcem velitele 16. divize v Karlových Varech. O rok později putoval ve stejné funkci k 15. divizi do Kolína, který se stal jeho posledním působištěm. V té době do značné míry cítil frustraci a zklamání – přestože byl absolventem válečné školy, kurzu pro vyšší velitele a měl zásluhy z prvního i druhého odboje, nebyl jmenován generálem a hodnostně i funkčně jej „přeskočili“ jeho kolegové, kteří celou válku „seděli doma“. Důvody byly politické. Vrzáček byl před válkou stoupencem republikánské, tedy tzv. agrární strany a ani po válce se neskrýval s kritickými názory na novou československou „socializující“ demokracii. Zemřel osm měsíců před komunistickým převratem, 9. června 1947 v Praze.
Seriál Kalendář hrdinů vzniká ve spolupráci s VHÚ Praha
