Nejprve pochoval otce, potom matku a nakonec Daniel stál u hrobu mladšího bratra, který odjakživa trpěl epilepsií a byl mentálně zaostalý. Bylo mu již po šedesátce, ale konečně mohl začít žít naplno. Chtěl se oženit, jak vždy opakoval mezi příbuznými, když se s nimi svátečně setkal: „Vydal se na námluvy do řeznictví Segaert v Moeskroenu, o kilometr dál v Sint-Légerstraat. Za pultem tam panovala Yvette, statná žena, horlivě skládající kusy masa, s ladností obsluhující zákazníky. Daniel pustil ostatní před sebe, čekal v koutě, hleděl do podlahy. Když byl konečně obsloužen poslední zákazník, prohlásil: ,Yvette, chci se s vámi oženit!’“
KNIHA TÝDNEKniha Daniel Chris de Stoop  V překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové vydalo nakladatelství Argo, Praha 2025. 216 stran. |
Asi si dokážeme domyslet, jak takový naivní návrh dopadl. Daniel si tak namísto nevěsty na svůj statek jednoho dne přivezl alespoň traktor, jímž pak jezdil i na nákupy. Na Yvette však nezapomněl: „Pokaždé když jel Daniel do supermarketu, zastavil modrým traktorem před jejími dveřmi a celé minuty na její dům zasmušile zíral. Jeden zaměstnanec Colruytu povídal, že kdysi slyšel, jak Daniel z traktoru volá: ,Miluji vás, Yvette!’“
Později Daniel začal být ještě osamělejší a zanedbanější, přestal chodit na rodinné sešlosti, neboť si vzal do hlavy, že mu příbuzní Yvette nepřáli, či mu alespoň dostatečně nepomohli s tím, aby se stala jeho ženou. O tom, že šlo o „lásku až za hrob“, se tato řeznice přesvědčila díky jednomu potměšilému zážitku v době, kdy už Daniel nežil: „Po jeho smrti u ní dokonce zazvonil nějaký muž, aby jí kondoloval. ,Upřímnou soustrast s úmrtím vašeho muže.’“ Chudák paní Yvette! A nebohý Daniel!
Už se trmácí domů
Musíme začít u dobytka, u hovězího masa a řezníků, protože to je v tomto tragickém příběhu to podstatné. O svérázném strýci Danielovi a jeho smutném konci se v knize Chrise de Stoopa dočteme následující: „Samozřejmě, samozřejmě že s kravami vycházel lépe než s lidmi. O dobytek se staral lépe než sám o sebe. Také dopadl hůř než ten dobytek.“
Daniel se vydával každou sobotu do supermarketu nakoupit, většinou pivo a biftek. Paradoxně si tak chodil kupovat hovězí maso, které sám pěstoval, a krávy taky prodával. Do supermarketu směl vstoupit až takhle večer mimo hlavní provoz, aby lidi nepobuřoval a neobtěžoval svou zanedbaností. U masného pultu s ním často hovořil mladík, jenž mu několikrát kladl na srdce, aby s sebou nenosil tolik peněz – Daniel neměl žádné bankovní účty. Zároveň však adept řeznického řemesla patřil do party darmošlapů, kteří se poflakovali, pili, občas něco vykouřili a hlavně byli dost nezvladatelní. A tak dal onoho osudného večera echo svým parťákům, že už Daniel j(e)de s tou kupou peněz ze supermarketu…
Pamatujte, jaké to bylo za Němců. Román Dozvuky o Evropanech, kteří válčením „pozvedli“ východní Afriku |
Čtyřiaosmdesátiletý Daniel se opíral o kolo, traktor již neměl. Po drobné nehodě mu ho totiž policisté zabavili, neboť zjistili, že stařec nemá pojištění, a pojistit si ho ani potom nedokázal. Belgičtí mladíci Daniela následně na jeho statku okradli. Nenechali si to ale pro sebe, a tak se to dozvěděli další vejlupci, tentokrát z druhé strany hranic, z Francie. Ti se vydali na statek též a Daniela okradli ještě důkladněji. Byli to taky řezníci, takže Daniela zabili, a dokonce se při tom natáčeli. Potřetí se vydali na statek proto, aby zahladili stopy: založili požár. Nakonec vše završili pozdní večeří, pochopitelně McDonaldovými hamburgery, takže stylově další hovězí. A to jsme ještě neřekli, že jedinými přeživšími požáru byly Danielovy zbývající krávy…
Mimo společnost
Chris de Stoop (1958) je dlouholetý investigativní novinář a autor řady knih, například o obchodnících s bílým masem. A každého, kdo si přečte anotaci Knihy Daniel (2020), napadne, že se jedná o stejný žánr jako slavné Chladnokrevně (1966) Trumana Capoteho. Avšak vlámský žurnalista měl tu „výhodu“, že pro něj bylo téma osobní, Daniel byl jeho vzdálený strýc a on byl vyvolen, aby při soudním přelíčení zastupoval rodinu: „Strýce Daniela jsem nikdy doopravdy neznal, a přesto teď nemine den, abych si na něj nevzpomněl.“ Tak se dostal velmi blízko, navíc se svými zkušenostmi investigativního novináře.
Na druhou stranu by se někdo mohl na autora obořit, že o strýci píše, když je mrtev – dělá si z něj slávu –, ale proč mu nepomohl za života. Jenže takové moralistní atakování druhých, pro dnešek tak typické, by bylo velmi pokrytecké. Copak my sami známe všechny své vzdálené strýčky? K tomu Chrisi de Stoopovi tehdy umírala matka a o smrti strýce Daniela se dozvěděl až dlouho po pohřbu.
Každopádně je Kniha Daniel dalším titulem literatury faktu z Beneluxu, na nějž jen tak nezapomeneme. S lety nabývá na významu rovněž překlad Pokračovatele rodu (2014) Alexandera Münninghoffa, který sice nepůsobil literárně nijak vynalézavě, ovšem nabídl skutečně silný příběh. Chris de Stoop velice umně střídá líčení samotných činů se zasedáním soudu. Kniha Daniel, již vydalo Argo v překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové a jejíž název odkazuje na biblického Daniela, má skvělou dynamiku, aniž by se novinář uchyloval k laciným efektům či právě k moralizování, přestože je na té správné straně.
Svět knihy přece není o slevách. Ale budovat komunitu je někdy fuška |
Stejně tak bychom mohli ještě dodat, že se jeví jako odporné, že je Daniel kvůli své zanedbanosti – ano, mluvíme o hygieně – vykázán na okraj společnosti. Můžeme se nad tím pokrytecky čertit, ale víme moc dobře, že když nastoupíme do tramvaje a ucítíme štiplavý puch vycházející z nějakého bezdomovce, jsme naštvaní a chceme co nejrychleji na vzduch. Nenapadne nás vzít toho člověka k sobě domů a napustit mu horkou vanu. Dodejme však, že v určitých případech může jít též o důsledek jistého psychického bloku, jakési životní rezignace, o niž by mohlo jít právě také u strýčka Daniela.
Soudní psycholog hovoří o Danielově dehumanizaci a vidí vinu na všech vrcholech trojúhelníku: „Společnost, která lidi vylučuje. Mládež, která v této společnosti nenachází místo. A oběť, která se sama postavila mimo společnost. K tomuto dramatu přispěly všechny tři.“ Takže všichni jsme oběťmi, nicméně i oběť je vinna.
Tak se tedy podívejme na ty nebohé oběti-pachatele, na řezníky-vrahy. Třeba o Pascalovi se dočteme: „Od jeho čtrnáctin matka opakovaně volala místní policii, když syn dostal záchvat vzteku a ničil jí věci, často ze zanedbatelných důvodů. 4. listopadu 2013 poškodil také otcovo auto za to, že mu nedal 50 eur. O něco později otec v synově pokoji objeví bodnou zbraň a munici.“ Nebo Arno: „15. ledna 2014, tři měsíce před spácháním činu, za ním přišla policie, protože jeho mladší bratr si stěžoval, že Arno chodí domů pozdě v noci, většinou zfetovaný nebo opilý, a pak ho mlátí.“
Proti těmto mladým již vesničané sepsali petici, avšak starosta věc klidnil větami o tom, že to je období, jež brzy přejde. Mladý řezník ze supermarketu, který si povídá s Danielem, aby ho potom předhodil Pascalovi s Arnem jako snadnou kořist, se jmenuje Rafael. Právě on k šedesátiletému autorovi petice jednou prohodí: „Dávej si bacha, abys nedostal přes držku nebo ti nepošel pes, ty svině.“
Získali jsme stradivárky
Pascal s Arnem jsou prvním „výsadkem“ na Danielův statek, pouze starce okradou. Po jejich vychloubání však přijíždí jiní sekáči, z druhé strany hranice. Danielův statek se totiž nachází nejen nedaleko hranice mezi Vlámskem a Valonskem, ale též hranice s Francií – a za ní je Roubaix: „Roku 2014 bylo Roubaix po celostátním průzkumu vyhlášeno nejchudším městem Francie, městem, kde žije téměř každý druhý obyvatel pod hranicí bídy a kde nezaměstnanost dosahuje až jedenatřiceti procent. Polovina z necelých sto tisíc obyvatel byla mladší třiceti let.“
Odtud přijedou bratranci Ahmed a Rachid, kteří oba mají řeznické zkušenosti, aby prohledali statek a našli další peníze. Při tom Daniela umlátí jeho vidlemi. Hoši potřebovali peníze na důležité věci, za to život nějakého plesnivého dědka stál, ať už šlo o motorku, či iPhony: „O něco později si v Lille koupí polokošili Hugo Boss a boxerky Calvin Klein.“ Chlapci byli nejprve za bohatýry, svým chováním a lupem se chlubili, včetně nahrávky z místa činu. Teprve když začali cítit, že se stahuje smyčka, přišel nápad na požár, ale už bylo pozdě.
Chris de Stoop naráží při snaze mluvit s vesničany o vraždě strýce Daniela na ostych či pocit viny. Daleko raději debatují o vraždě moeskroenského starosty, jež při projednávání u soudu Danielovu vraždu předběhla: „Starostovi Alfredovi Gadennemu v září 2017 na hřbitově podřízl hrdlo odlamovacím nožem osmnáctiletý kluk, který chtěl pomstít svého otce. Ten přišel o místo úředníka na radnici v Moeskroenu a nedokázal to překousnout. Syn ho našel oběšeného.“
Dodejme, že se pohybujeme na území, kde je každý druhý název obce povědomý: buďto z historie první či druhé světové války, anebo ze slavných cyklistických závodů – zrovna na velodromu v Roubaix končí jedna slavná klasika. A nedaleko místa činu z Knihy Daniel je rovněž Kortrijk, město spojené s Hugem Clausem, jehož opulentní román Smutek Belgie máme konečně přeložený.
Snad už ani nepřekvapí, že v tomto smutném koutě je starostou a poslancem za socialisty člověk, který nejenže bagatelizoval ono srocování výrostků, ale taky pro znovuzvolení dělá jeden efektní krok za druhým. Například udělil trvalé bydliště ve Steenputu Gérardu Depardieumu, když herec protestoval proti francouzské dani z bohatství: „Který houslista by nebyl rád, když dostane stradivárky… Díky tomu teď miliony Francouzů vědí, kde leží Steenput.“
To si laskavě uvědomte!
Než dojde na soud s mladíky, uteče několik let a situace se změní. Rachid i Ahmed už mají děti – další detail podporující případné rasistické a protiuprchlické odsudky – a Pascal pro změnu prodělává chemoterapii kvůli nádoru na mozku. Zdá se, že uběhlo dost času taktéž na to, aby se do myslí vrahů vkradl pocit, že to vlastně nebylo nic vážného, prostě takový hřích mládí. Něco jako rozbité okno nebo malé tetování: „,Chtěl jsem jenom ukrást peníze a aby upadl do bezvědomí. Pan Maroy byl knokaut, ale jinak byl v pořádku.’ (Rachid) Je to jeden ze vzácných okamžiků, kdy se předsedkyně senátu neovládne: ,V pořádku? Jak to myslíte?’ ,Nebyl mrtvej,’ pronese Rachid hlubokým bručivým hlasem. ,Mezi být v pořádku a nebýt mrtvý je podstatný rozdíl, to si laskavě uvědomte!’“
Rachid je vůbec nejodbojnější. Když ho Chris de Stoop později navštíví ve vězení a je řeč o tlusté čáře, odvětí vzpurně: „Už jsem ji udělal dávno předtím, než začal soud. Teďka tu sedím jenom kvůli vám, abyste i vy mohl udělat za vším tlustou čáru.“ Autor Knihy Daniel je však zaskočen i dalšími detaily, neboť zjistí, že Rachid byl nejen převezen do zbrusu nového vězení, nýbrž během jedné z návštěv v soukromí rovněž zplodil další dítě, na cele je se svým bratrancem Ahmedem a na oddělení je s nimi Arno.
Takový těžký žalář! Přitom pouze okradli a zabili páchnoucího dědka, který nikomu nechybí, aby si mohli koupit boxerky Calvin Klein. To snad každý pochopí… Kolik ti řezníci dostali, je podružné. Raději si zapamatujme, co řekl o Danielovi jeden z jeho sousedů: „Bylo těžké získat si jeho důvěru, ale ještě těžší bylo ji ztratit.“
