Zájem o dílo japonského prozaika Jukia Mišimy stále roste. Důkazem jsou i posuny v českém prostředí, nejnověji překlad románu Zakázané barvy. Hlavním hybatelem jeho příběhu je starý spisovatel Šunsuke, který je slavný a bohatý, a navíc tu vystupuje jako ten, kdo dokáže ovládat nejen své postavy na papíře, ale manipuluje s lidmi i ve skutečném světě. Nebo se vám to nezdá pravděpodobné? Sám Šunsuke v závěru románu připouští: „Staří Řekové zvolili jako moudrý způsob vyjádření krásy sochařství. Já jsem spisovatel, píšu romány. Jsem člověk, který si jako své povolání vybral ten největší nesmysl ze všech nesmyslů vynalezených v moderní době. Je to ta nejubožejší a nejpodřadnější profese pro vyjádření krásy, nemyslíš?“
To pronáší starý spisovatel k mladíkovi Júičimu, jenž je právě ústředním nositelem krásy v Zakázaných barvách a zároveň loutkou ovládanou Šunsukem. Pletichářský spisovatel ho dokonce ožení, přestože Júiči k ženám nepociťuje žádnou náklonnost, naopak je přitahován muži a brzy se v tokijské homosexuální komunitě stane hlavní atrakcí. Z toho můžeme vyčíst, že román je znázorněním autorova vnitřního rozštěpení, neboť ten si nikdy vlastní homosexualitu otevřeně nepřipustil.
Věčný feminista
Obdobné rozštěpení se týká samotného textu, neboť původně se jednalo o dva navazující romány: Zakázané barvy (1951) a Tajná potěšení (1953), které vycházely na pokračování v časopisech. Jde o texty dějově velmi bohaté, někdy až překotné. Čtenář s pobavením sleduje, jak se tvůrce snaží udržet jeho pozornost za každou cenu pomocí nejrůznějších triků.
Kniha týdne
 |
Bylo by totiž naivní tvrdit, že mladý Jukio Mišima (1925–1970), jenž měl tehdy za sebou již debut Zpověď masky (1949), nevěděl, co činí. Nad Zakázanými barvami člověku vzhledem k tématu naskočí okamžitě jméno Oscara Wildea a v důsledku neustálých pletich i proslulý epistolární román Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti (na oboje najdeme i narážku v textu). Obdobně lze v románu nalézt předzvěst ústředního motivu nejslavnějšího Mišimova románu Zlatý pavilon (1956), tedy požáru a spisovatelovy sebevraždy: „Na Východě je smrt mnohonásobně živější než život. V jeho představách bylo umělecké dílo jakousi rafinovanou podobou smrti, protože jen umění má tu zvláštní moc dovolit životu dotknout se smrti a prožít ji předem.“
Ale vraťme se ke spisovateli Šunsukemu, jenž je – řečeno s Milanem Kunderou – truchlivým Bohem předkládaného příběhu. Jeho podzim života je naplněn touhou po pomstě ženskému pokolení. Protože kolikrát byl ženatý, tolikrát trpěl: „Šunsukeho první žena byla zlodějka (…) Jeho druhá žena byla šílená (…) Třetí manželka s ním zůstala až do své smrti. Tato sexuálně nenasytná žena dala Šunsukemu okusit veškerá možná utrpení manželského vztahu.“
Paradoxně si tuto nenávist vůči ženám literát nijak nevybíjel ve svých dílech, ba právě naopak, jako by si v nich kompenzoval nepříjemnou realitu: „Ženy, které se objevovaly na stránkách jeho četných knih, připadaly nejen jeho čtenářům, ale i čtenářkám až otravně čisté (…) Jistý dobrosrdečný kritik na to Šunsukeho upozornil a prohlásil, že jeho postoj věčného feministy je naprosto okouzlující.“
Pokud bychom chtěli říct, že zde se od toho, co známe od Milana Kundery, Šunsuke odchyluje, pak když mluví za sebe, je v tomto směru ještě daleko explicitnější než romány brněnského rodáka: „Žena nemůže přivést na svět nic jiného než děti. Muž může stvořit všechno možné, včetně dětí…“
A v Zakázaných barvách najdeme spoustu další výživné potravy pro vyvážené podcasty, kde jedna feministka říká pravdu a další dvě přikyvují: „Žena, která porodí chlapce, si tím, že ho vychovává, užívá pomstu vůči mužské schopnosti tvořit, vůči mužské kreativitě. V tom, že stojí v cestě tvůrčí schopnosti muže, nachází žena smysl svého života (…) Kapitalismus byl původně mužským principem, principem výroby. Pak jej pohltil ženský způsob myšlení a kapitalismus se změnil v princip luxusní spotřeby (…) Žena přežije všude, vládne jako noc. Ohavnost její povahy je až vznešená. Veškeré hodnoty stahuje do bahna citů a sentimentu (…) Sexuální kouzlo ženy, její instinktivní koketerie a všechny triky její sexuální přitažlivosti jsou jen důkazem toho, že žena je naprosto zbytečná bytost.“ Otázku Dá se s tím souhlasit? si můžeme položit hned dvakrát: zaprvé se můžeme ptát, zda na řečeném cosi je, a zadruhé, co by obnášelo se dnes k takovým názorům přihlásit.
Peklo homosexuálů
Lze z toho odvodit, že Jukio Mišima patřil k těm homosexuálům, kteří zahlíží na ženy? A bylo to v důsledku dobové atmosféry, kdy být homosexuálem bylo sice běžné – jak ukazují i Zakázané barvy –, ale nebylo to ještě normální? Jako by ženy byly nenáviděny homosexuály, neb jim berou jejich muže – ostatně taktéž Júiči se ožení a má dítě – a stojí na místě, kde by chtěli stát oni. Přičemž v tomto případě je svatba daleko více nedopatřením a důsledkem Šunsukeho piklů, než že by se jednalo o zastírání Júičiho homosexuální reality. Dnes si umíme představit spíš to, že si muž uvědomí svou homosexualitu a opustí ženu, než že by naopak cítil nutnost opustit svého milence, aby se oženil a předstíral „normálnost“, která nikoho nebude pobuřovat.
Ženy jsou zde upozaděny, vystupují pouze, když literát potřebuje vnést do děje nějaké komplikace, jako jsou svatba, narození dítěte či odhalení Júičiho homosexuality.
V Zakázaných barvách je obvyklé, že objeví-li se nová mužská postava, brzy na ni Júiči narazí v gay baru a následně s ním bude onen muž, okouzlen mladíkovou krásou, chtít strávit noc v anonymitě hotelového pokoje. Což si asi není dobré překládat jako „všichni chlapi jsou nakonec buzny“, daleko spíš to lze přičíst faktu, že Jukio Mišima psal tento dvojromán na pokračování, a potřeboval tedy, aby příběh pokračoval – bylo třeba udržovat dějovou bystřinu v pohybu.
Nicméně je pravda, že ženy jsou zde značně upozaděny, vystupují pouze, když literát potřebuje vnést do děje nějaké komplikace, jako jsou svatba, narození dítěte či odhalení Júičiho homosexuality. Přičemž bývá zdůrazňována podobnost ženského a homosexuálního světa, což můžeme brát jako potvrzení již zmíněné konkurence či překážení si: „Peklo homosexuálů je na stejném místě jako peklo žen. Není to nic jiného než ,stáří’.“ Ale někdy je to daleko komplikovanější: „Když se vezme žárlivost muže, jemuž je žena nevěrná, zkombinuje se s ní žárlivost, kterou pociťuje zralá žena na ženu mladou a krásnou, a k tomuto dvojitému propletenci se navíc ještě přidá zvláštní vědomí toho, že milovaná osoba je stejného pohlaví, je z toho v lásce mnohonásobné, zcela neodpustitelné ponížení.“
Milostné propletence však nezůstávají v Zakázaných barvách pouze v úvahových pasážích, jelikož Júičiho spanilost dokáže zajistit i to, že se do něj zamilují oba z postarší manželské dvojice – která navíc kdysi zkřížila cestu Šunsukemu: „A s vědomím, že je to právě jeho žena a nikdo jiný, kdo miluje muže, kterého miluje on sám, se Nobutaka stal dvojitým paroháčem, a navíc zažíval muka, když láska jeho ženy ještě více rozdmýchávala jeho vlastní lásku k tomu krásnému mladíkovi.“
Autor, který se zabil rozpáráním břicha. Jukio Mišima spáchal dva roky po vydání románu Život na prodej rituální seppuku |
Ve vězení zrcadel
Ústředním motivem Zakázaných barev, které v překladu Jana Levory vydalo Argo, je jednoznačně Júičiho krása. Ta oslní každého, takže když je třeba posunout děj, případně propojit dosud nesouvisející příběhové větve, potom je vždycky po ruce to, že se každý do Júičiho na první pohled zamiluje, bude toužit po jeho krásném těle… Jak podotýká Šunsuke: „Až dosud jsem to nikdy přímo neřekl, ale tvoje schopnost učinit mnoho žen a mužů nešťastnými není dána jen sílou tvé krásy. Je to síla, která pochází také z tvého vlastního daru být nešťastnější než kdokoli jiný.“
Júičiho život jako by byl prázdný a byl k mání, stejně jako tomu je u hlavního hrdiny románu Život na prodej (1968), jehož české vydání se objevilo v knihkupectvích předloni.
Ano, dalším aspektem, jenž dobře slouží psaní románu na pokračování, je de facto Júičiho vnitřní prázdnota. Obdobnou konstantou je Šunsukeho moudrost, schopnost vidět a formulovat, a to především záležitosti týkající se Júičiho: „Jediná věc na světě, která tomuto Narcisovi dokázala zabránit, aby se nudil, bylo zrcadlo. Ve vězení zrcadel by tento krásný vězeň vydržel být zavřený klidně až do konce svého života.“ Tady sice Šunsuke přemítá o Júičim, nicméně vyznívá to, jako kdyby Jukio Mišima mluvil o Jukiu Mišimovi.
Krása Zakázaných barev tak spočívá v něčem jiném, než je tomu u zmíněných románů Zpověď masky a Zlatý pavilon – mimochodem pražské nakladatelství Rubato má ve svém edičním plánu další díla japonského prozaika. To nakladatelství Argo nyní přineslo po Životě na prodej druhý román, který Jukio Mišima psal původně na pokračování do časopisu. Zakázané barvy jsou však nepoměrně rozsáhlejší, takže autor musel stvořit a za pochodu taky náležitě krotit daleko větší románovou obludu. Aby nenudila, ale zároveň aby se text v důsledku snahy o co největší příběhovou atraktivitu neroztekl do nezáměrné směšnosti.
Právě sledování, jak Jukio Mišima kočíroval románovou lochnesku, patří při čtení Zakázaných barev k těm nejpřitažlivějším linkám. Protože skutečnost, že byl japonský prozaik mistr, jsme již měli možnost pocítit, ovšem Zakázané barvy potvrzují, že byl zdatný i v této disciplíně, jež bývá označována jakožto pokleslá. Jde zkrátka o psaní, kdy je literát pod časovým a prostorovým tlakem: je nutno odevzdat včas a napsat toho dost. Dopad těchto tlaků můžeme jasně cítit, když například čteme některé knihy Dostojevského, případně Haškovy povídky.
Před 50 lety spáchal harakiri japonský spisovatel a pučista Mišima. Zpráva o jeho smrti se stala senzací |
A nezapomínejme, že spousta takových textů vzniklých pro dobové čtenáře a vycházejících na pokračování se vylíhla rovněž v rámci prvorepublikové redakce Lidových novin. Nádhernou neschopnost pro tuto činnost prokázal – na rozdíl od bratra – Josef Čapek. Sice nasadil atraktivní, pokleslou zápletku vraždy, ovšem dále už je Stín kapradiny (1930) prvotřídní poezií v próze.
Krásní mladí chlapci
Zakázané barvy sice nevznikly proto, aby nějak mapovaly poválečné klima v poraženém Japonsku, nicméně i tento aspekt do Mišimova románu prosakuje, jelikož tematický všežravec zkrátka znovu a znovu otevíral hladovou tlamu. Najdeme tu též pasáž, jež jako by vysvětlovala, či dokonce omlouvala tamní válečné poblouznění: „Nacismus hluboce chápal slabost. Júiči si nemohl pomoci, ale v umělých mýtech nacismu, v jeho skrytých maskulinních principech, v jednotkách SS, jež tvořili pohlední mladí muži, a v organizaci Hitlerjugend, která shromažďovala krásné mladé chlapce, nacházel hluboké poznání a intelektuální pochopení pro tuto slabost.“
Jako bychom v tomto citátu rovněž nacházeli odpověď na to, proč se umělcova potlačovaná homosexualita nakonec transformovala do pěstování tělesné zdatnosti a složení paramilitaristické jednotky, s níž se pokusil o puč, po němž spáchal seppuku. Současným jazykem by se mohlo říct, že Jukio Mišima byl obětí doby, kdy homosexuálové většinovou společností ještě nebyli přijímáni a v důsledku toho měli tak málo příležitostí k seznámení, že snili o kasárnách, kde by se mohli sprchovat s jinými mladíky. Toužil být s Júičim, nebo být Júičim?
