Nešlo o jednorázovou záležitost. V průběhu následujících deseti let pokračovala „očista“ důstojnického sboru, přičemž vedle aktivních odpůrců KSČ se stále více týkala těch, o nichž se režim na základě jejich minulosti domníval, že by k odpůrcům patřit mohli.
Často byla nová vlna čistek proti určitým skupinám vojáků z povolání spuštěna v souvislosti s momentálním obratem stranické politiky. To byl případ likvidace bývalých interbrigadistů, většinou přesvědčených stalinistů, nebo jugoslávských partyzánů, kteří do té doby patřili k oporám nového režimu. Skupinou, k níž však mezi vedoucími složkami KSČ existovala nedůvěra již od konce války, byli bývalí příslušníci československých zahraničních jednotek na Západě.
Kuchařem britských perutí. Eliáš Král obdržel jako jeden z mála Čechoslováků vyznamenání Italy Star |
Z několika set příslušníků RAF, kteří před únorem tvořili páteř našeho vojenského letectva, jich v armádě v roce 1958 sloužilo posledních 13. Podobné to bylo i u bývalých příslušníků pozemních jednotek. Někteří z nich mohli ještě přechodnou dobu sloužit, než se za ně našly narychlo vyškolené náhrady. Režim na ně ovšem nezapomínal. Jedním z takto postižených vojáků byl i Josef Vaniš.
Josef Vaniš
Narodil se 2. června 1903 v osadě Záběhlice, ležící dnes na dně slapské přehrady v rodině menšího zemědělce. Po vychození obecné školy a měšťanky absolvoval jednoroční obchodní školu v Praze. Následně pracoval jako úředník hospodářské záložny v Sedlci.
Na podzim roku 1921 nastoupil prezenční vojenskou službu u Dělostřeleckého pluku 105 v Českých Budějovicích. Po jejím ukončení se rozhodl zůstat v armádě jako rotmistr z povolání. V následujících letech sloužil u různých dělostřeleckých jednotek čs. armády, převážně na Slovensku. Osudové události let 1938–1939 jej zastihly v Bratislavě. Po okupaci se vrátil do Čech a nastoupil službu u 6. praporu Vládního vojska v Hradci Králové.
Z chemika lovcem ponorek. Antonínu Bunzlovi se nakonec stal osudným let pro novou uniformu |
Spolu s naprostou většinou vládních vojáků odjel 24. května 1944 do severní Itálie. K tomuto přesunu došlo na základě (zcela oprávněných) obav K. H. Franka, že Vládní vojsko by se jako nespolehlivý subjekt v případě protiněmeckého povstání v protektorátě přidalo na stranu povstalců.
Vládní vojskoV protektorátu vládní vojáci symbolicky střežili některé železniční tratě a hlavně byli nasazováni na sklizeň brambor, odklízení polomů v lesích a jiné práce. Vhodným prostředkem k udržování nízké společenské prestiže vládního vojska u české veřejnosti se tehdy staly hudební čety praporů vládního vojska, které často koncertovaly i na veřejnosti, za což se vládním vojákům dostalo laskavě ironické přezdívky „Háchovi Melody Boys“. Více čtěte ZDE |
Přestože doma nechal manželku se dvěma malými syny, rozhodl se přejít k italským partyzánům. Svůj úmysl realizoval 3. července 1944. Několik týdnů následně spolu s dalšími českými vojáky působil v řadách jednoho oddílu nesoucího jméno po Giuseppe Garibaldim. Ze zhruba šesti stovek českých vládních vojáků, kteří takto přeběhli, se asi polovině podařilo před koncem války dostat k československým jednotkám ve Velké Británii, resp. na západní frontě.
Josef Vaniš byl ve skupině, která dorazila na Britské ostrovy počátkem prosince 1944. Nebyl již poslán znovu na frontu, ale stal se náčelníkem pomocné kanceláře u velitelství Náhradního tělesa čs. armády v Southend-on-Sea v hrabství Essex. Tuto funkci vykonával až do listopadu 1945, kdy se, již jako důstojník, vrátil do osvobozené vlasti. Tady se až do konce roku 1946 podílel na administrativní likvidaci šestiletého působení čs. jednotek v cizině. Následně sloužil na Ministerstvu národní obrany.
Po byl členem sociálně demokratické strany a po únoru 1948 se stal členem KSČ (v roce 1957 mu však bylo zrušeno členství). Z MNO byl v březnu 1951 „přesunut“ do vojenského školství a v říjnu 1953, formálně ze zdravotních důvodů, v hodnosti majora propuštěn z armády. Zemřel 30. října 1971 v Praze.
Seriál Kalendář hrdinů vzniká ve spolupráci s VHÚ Praha
