Román Odepsaný, který japonský autor napsal krátce před svou smrtí v roce 1948, je plnokrevným textem, na nějž po jeho přečtení člověk asi těžko zapomene. Přesto v něm něco velmi nápadně chybí, což dojde i tomu, kdo není na japonské dějiny a literaturu žádný velký odborník. Stačí si vzít na pomoc dva nositele Nobelovy ceny za literaturu a hned je to jasné. Chybí historický kontext: druhá světová válka. To, co začalo Pearl Harborem a skončilo atomovými bombami v Hirošimě a Nagasaki, protože Američané již nechtěli znovu ztratit tolik vojáků jako při dobývání Okinawy.
Japonský nositel Nobelovy ceny Kenzaburó Óe (1935) již jako třiadvacetiletý vydal úchvatné povídky, týkající se právě šoku na konci války.
Za Chov dokonce získal Akutagawovu cenu. V něm čteme děsivý popis toho, co se stalo, když nepřátelské letadlo spadlo blízko japonské vesnice: „Dospělí měli ve tváři napjatý výraz jako v zimě při lovu, obklopovali svůj ,úlovek’ a kráčeli s hlavami sklopenými, jako by obtěžkáni nějakým smutkem… Velkou černě se lesknoucí tvář měl obrácenou stranou a vzhlížel k večerní obloze, kulhal a nohy těžce vláčel za sebou. Na obou nohou i na krku měl pověšený železný řetěz, jaký se používal na divočáky, který vydával řinčivý zvuk.“
