Proč ženy nikdo neposlouchá a (stárnoucí) muži neumějí číst v Kamilu Filovi? Trilogie se střílí do vlastní nohy

Kamil Fila se z filmového kritika postupem let vypracoval ve veřejného intelektuála. Na sociálních sítích proslul jako zuřivý polemik, obhájce feminismu a genderové rovnosti i kritik mělkého myšlení, což mu v roce 2018 vyneslo titul Genderman roku. Jeho kritický přístup a sečtělost jsou v oblastech a společenských skupinách, v nichž se pohybuje, mimořádné. Způsobem polemik si ovšem vytváří i množství nepřátel, je to internetem ošlehaný veterán virtuálních debat. A také aktivní sportovec, který se i silovému tréninku věnuje s vědeckou erudicí.

V posledních letech Fila internetová diskusní kolbiště do značné míry opustil, zato se věnoval práci na knize, která měla být sumou všeho, co o tématu genderu a jeho sociální a mediální reflexi zjistil a vypozoroval. Svým způsobem mělo jít o definitivní publikace s potenciálem změnit společensko-mediální debatu. Podařilo se mu to?

900 stran genderu

Proč se vůbec filmový kritik pustil do gender studií? Sám autor vysvětluje, že nejsou od filmových studií zase tak daleko: „Studium kinematografie vás nutí rozebírat vztahy postav ve filmech, pořád si všímat, jak rozdílně jsou zobrazováni muži a ženy, jak se k sobě vzájemně chovají, komu je dáván větší prostor a váha.“

A také větší část prvního dílu vychází z filmového světa: autor se věnuje nerovným, až vyděračským praktikám v americké kinematografii, jež nakonec vyústily v hnutí MeToo. Hnutí, které mnozí považovali za marginální nápad několika hysterek, jež si „pozdě vzpomněly a chtěly na tom něco vydělat“, jen v první den (!) získalo na Facebooku 4,7 milionu sympatizantek. Následují příklady českých celebrit reagujících na MeToo v čele s tričkem Jiřího Stracha Je suis Weinstein a dalších osobností, které se rovněž dopouštěly manipulace s ženami a násilí na nich.

Díl uzavírají kapitoly vysvětlující, o co jde feminismu, jaké záludnosti se ukrývají v užívání pojmu „znásilnění“, proč oddělovat pohlaví a gender a proč jsou tak často v nesouladu. Jak Fila píše, Česko je stále do značné míry „světem vymírajících patriarchů“, kvůli čemuž jsme si v mezinárodním žebříčku rovnosti žen a mužů, sestavovaným Světovým ekonomickým fórem, vysloužili krásné 80. místo.

Odhalené nitro filmového kritika i ztráta kontroly před kamerou. Největší síla se skrývá v emocích, říká režisér filmu Síla

Druhý svazek obsahuje hutné kapitoly zkoumající nerovné postavení mužů a žen ve společnosti a proč jsme v této věci celosvětově pořád na začátku. Kapitola má přesahy do ekonomiky: autor hází na stůl statistiky, jak 70 % českých firem nemá ve vedení ani jednu ženu a že ženy se věnují neplacené (tj. domácí) práci tři až šest hodin denně, zatímco muži půl hodiny až dvě hodiny. Nechybí ani předsudky o menstruaci nebo upozornění, že mnohé výrobky určené oběma pohlavím (jako třeba bezpečnostní prvky v automobilu) jsou kalibrovány pouze na parametrech mužské postavy. Rozdíly mezi muži a ženami všeho druhu mají dalekosáhlé ekonomické i celospolečenské důsledky: například když muž operuje ženu, je o třetinu vyšší pravděpodobnost, že pacientka zemře.

Zatímco druhý díl byl více faktický, třetí je naopak spíše esejistický. Od sexistické reklamy a vtipů se pisatel přesune do zóny pornografie; koneckonců, je to filmový kritik. Poněkud sporné se mi jeví tvrzení, že i v pornu jde o totéž jako v sexuálním násilí: ženu přeměnit na objekt a dokázat jí svou mocenskou nadřazenost. Trochu neorganicky následuje kapitola o transgenderu, transfobii a LGBT obecně.

Užitečné může být autorovo vysvětlení, jak mohlo dojít k představě desítek různých pohlaví, což je často vysmívané téma, které internetoví trollové využívají, aby ukázali, jak je dnešní doba zmatená a zvrácená. Autor tu cituje Cyrila Höschla, že existuje pět úrovní pohlavních diferencí, na sobě nezávislých: chromozomální, gonádní (pohlavní žlázy), genitální, hypotalamická (hormonální) a psychická. Existuje kombinatorická tabulka, která zaznamenává, jaké varianty těchto úrovní již byly pozorovány. Je jich 63.

Nikdo rozumný samozřejmě netvrdí, že existuje 63 pohlaví, jen to, že v této věci existuje mnoho stupňů na několika škálách. Říct, že ve skutečnosti existuje biologicky jen muž a žena, je komické zjednodušování reality, protože čtyři z pěti výše popsaných pohlavních rysů jsou právě biologické.

Kniha také potvrzuje, jak tristní je v Česku situace ve věci justičního řešení případů násilí na ženách. Soudci jsou ohledně faktů o dopadech sexuálního násilí na ženy téměř nepolíbeni – nebo alespoň tak vypadají jejich rozsudky. Utrpení obětí je bagatelizováno, vynášeny jsou absurdní prohlášení typu „oběť neutrpěla žádné trauma“, to vše je ještě posvěceno svéráznými soudními znalci, mezi které patřil i sexuolog Radim Uzel.

Arcipadouchem vlastního filmu. Nešťastný Kamil Fila v dokumentu bere steroidy a stalkuje expřítelkyni

Výroky Radima Uzla se jako červená nit táhnou celou knihou. Sexuolog, který byl v 90. letech liberální a tolerantní, se v desetiletích následujících proměnil v médii oblíbeného chrliče bonmotů, které neměly žádnou oporu ve vědě a které pomohly ustanovit celou řadu mýtů v oblasti klasické i alternativní sexuality.

Uzel zahradníkem

Je nicméně smutné, že autor Velmi pozdního odpoledne, jenž tolik dbá na to, aby hovořila fakta a argumenty, příliš často ve svém hněvu sklouzává k ryze emotivním útokům, které mají názorového protivníka či amorální osobu ponížit. Jako příklad za všechny si všimněme věty týkající se Miloše Zemana: „Vulgární rétorika mu dlouho pomáhala zastírat fyzickou nemohoucnost, než se v lednu 2018 vyděsil a zhroutil do náruče bodyguardů při pohledu na obnaženou ukrajinskou aktivistku z hnutí Femen, která na něj vyběhla ve volební místnosti s nápisem Zeman, Putin’s Slut, napsaným na prsou.“

Jakkoli můžeme být po právu znechuceni ze Zemanova chování lidského i politického, je nepatřičné překrucovat fakta. Když si video zachycující popsanou scénu pustíte, zjistíte, že Zeman se k obnažené ženě ani neotočil, těžko se tedy mohl děsit jejího poprsí. Ani do náruče bodyguardů z toho „šoku“ nepadl, pouze jeho neuropatické nohy neunesly rychlý pohyb, jemuž ho náhle vystavila ochranka. Vlastně se celou dobu jevil být spíše mimo, než že by vnímal své okolí.

Jinými slovy, pokud chceme, aby se svět choval férově, musíme se tak chovat i my. Filův sarkasmus občas přecházející do vulgarit, broušených v četných internetových diskusích, se ale do této knihy opravdu nehodí, i kdyby se autor nakrásně zaštiťoval tím, že chce téma odlehčit. Napíše-li Fila o Radimu Uzlovi „to, co mu vycházelo z úst, mělo konzistenci průjmu“, baví se autor a pár podobně naladěných jedinců, ale věrohodnost celého pracně vyargumentovaného textu to podkopává. V knize, která mimo jiné pojednává o tělesnosti a předsudcích, se najednou bodyshaming hodí, když jde o „druhou stranu“.

Bagatelizující či popletené výroky Radima Uzla upozorňují na to, jak problematická je historie československé sexuologie a psychiatrie; ani případ Jana Cimického není ojedinělým výstřelkem. Psychiatři a sexuologové v minulosti na jedné straně pomáhali disidentům, ale byli také využíváni tajnými službami, protože o svých klientech věděli mnohé. Sexuologové často zneužívali svého postavení k sexuálnímu obtěžování nebo zkrátka k dominanci v sexuálním kontaktu s pacientkami. Případ, kdy k doktoru Plzákovi přišla pacientka se svými problémy a ještě ten den s ním měla sexuální styk, je dobře známý. I když styk byl dobrovolný, lékař patrně zneužil svého postavení. O případu by se nevědělo, kdyby však dotyčná osoba nebyla spolupracovnicí StB a nevypověděla vše do záznamu svému řídícímu důstojníkovi.

Člověk se pak začne ptát, jak to vlastně MUDr. Plzák s tím zapíráním nevěry myslel. Nemohla to být nikoli ochrana pro muže, ale rada pro ženy oblažované v ordinacích chlípnými doktory, aby o svých zážitcích pomlčely? (Okřídlenou radu „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ prý Plzák osobně neřekl, ale jak ujišťují jeho kolegové v nekrologu v časopisu Česká a slovenská psychiatrie, „většina jeho textů a vystoupení vyznívala v tomto duchu“.)

Jakou četbu z letoška doporučují Klaus, Rychetský nebo kněz Halík? Nejen oni odpovídali v anketě Kniha roku LN

Že odborník jako Radim Uzel střílí kolem sebe do médií jeden nesmysl za druhým, by ovšem neměl být problém jen lékařských asociací, ale i samotných médií. Když je faktické ověření Uzlových výroků schopný provést filmový kritik, měl by toho být schopen i redaktor společenské rubriky v jakémkoli časopise.

Hledání pravdy v postfaktické době

Kniha Velmi pozdní odpoledne se – nejen pro svou délku – nečte snadno. Autor nevypráví příběhy, nezpovídá konkrétní osoby (nebo jejich výpovědi necituje), pouze snáší fakta, případně je esejisticky zpracovává. Tři svazky o 900 stranách se hodí spíš na to, aby po nich čtenář sáhl vždy, když si chce v nějaké debatě udělat jasno. Autora bezpochyby štvalo, že v internetových diskusích musí začínat stále od začátku: „80–90 % diskusí o feminismu stojí na chybných nebo záměrně podpásových premisách a tyto výkřiky je třeba utnout v zárodku prostým prohlášením: ,Tady stojí černé na bílém, že je to jinak, už se na tom netočte.’“

Právě v této věci je jinak progresivní autor příslušníkem starého světa: příslušníkem intelektuální elity, která se domnívala, že o pravdu se zápasí prostřednictvím argumentů, že lepší argument a fakta vítězí a pravda je alespoň načas uznána za platnou. Tento svět je však alespoň prozatím pryč. Elita se stále může hájit fakty, ale nejživější diskuse, které ovlivňují společnost a formují svým způsobem realitu, se odehrávají jinde: právě ve virtuálním světě, který byl tak dlouho Filovým živlem. A tam nyní vládne doba postfaktická.

Ve většině debat a falešných tvrzení, které autor na stovkách stran uvádí, nerozhodují fakta, ale emoce. Postup „seznamte se s fakty, abychom se v debatě posunuli dál“ je dnes mrtvý. Přesněji: je mrtvý právě v sociálních bublinách, které by Fila rád svou knihou zasáhl. Dává do rukou dobré argumenty, ale druhá strana kulturních válek beztak zase vytáhne transparent „nechceme sto pohlaví“ nebo zamává vlajkou „potrat je vražda“, protože jim na argumentech nezáleží.

Velmi pozdní odpoledne je pořád naprosto zásadní kniha, která tu chyběla, ale cesty, jak nacházet mosty mezi sociálními bublinami, musíme hledat dál. Velmi pozdní odpoledne tuto službu neposkytuje.

Autor článku je publicista.