Pátek 2. prosince 2022, svátek má Blanka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Orientace

Napětí do poslední strany. Kniha Šepot lesa není čistá žánrovka, vyděsí vás ale slušně


Novinářka a spisovatelka Kateřina Surmanová | foto: Ondřej Koutník

Premium Recenze
Hororový nebo chcete-li mysteriózní žánr nemá v Česku takovou tradici. Pokusy tu byly, a ne jen jeden, výsledky však byly vždycky spíš rozpačité. Jenže letos vyšel strašidelný román, který má potenciál volání tuzemských hororových fanoušků konečně vyslyšet.

Celý článek jen pro členy

Chcete číst prémiové texty bez omezení?

V poslední době je čím dál oblíbenějším výchozím bodem české beletrie hrdinův odchod z (velko)města na maloměsto nebo rovnou venkov. Jako kdyby se městská témata vyčerpala a autoři se po letech začali dívat zpět – vždyť právě pohyb opačný, z venkova do města, po dlouhá léta představoval úhelný kámen nejen naší literatury (však taky na něm byla postavena celá teorie národního obrození). Za jeden takový odchod z města na venkov si odnesl Stanislav Biler letos na jaře Magnesii Literu a mezi nominovanými prózami se pak toto téma opakovalo víckrát.

KNIHA

Šepot z lesa

Kateřina Surmanová

Vydalo nakladatelství Kalibr, Praha 2022. 472 stran.

Z Prahy na venkov zamířil i novinář Petr, hlavní hrdina románu Šepot z lesa knižně debutující, jinak ovšem zkušené novinářky Kateřiny Surmanové. Nenajde tu ovšem vesnici v rozkladu, kde zahnívající vztahy pomalu vybublávají, až nakonec zcela rozklíží oblíbený mýtus o čistém venkově v protikladu se zkaženým městem jako v Bilerově Destrukci.

Tahle vesnice v Orlických horách je vcelku normální, vztahy tu nejsou nijak napjaté, spíš naopak tu ze všech vyzařuje spíš ta dobrá stránka. Než se však do úvah vkradou myšlenky na literární klišé, čtenáři dojde, že něco je tu špatně. Hodně špatně. Tak trošku podobně jako v případě dalšího, letos na Literu nominovaného románu Cesta špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové. I tady se totiž brzy začne zdát, že tam venku v lesních temnotách je něco, s čím se potkat fakt nechcete.

Důvěrně známý strach

Kateřina Surmanová nijak neskrývá, že je fanynkou amerického literárního vulkánu Stephena Kinga, a jeho vliv je také především v první části Šepotu z lesa znát. Stejně jako jemu se i jí daří pozvolnou výstavbou zlověstně úzkostné atmosféry budovat napětí, které nenechává moc vydechnout a z nějž občas přejede mráz po zádech.

Kdyby se příběh neodehrával ve východních Čechách, ale ve státě Maine, snad kromě existence řopíků, které by v USA působily jako pěst na oko, nikdo by na to nemohl nic říct. Stejně jako on i ona využívá všech osvědčených postupů a rekvizit a vyvarovává se tak chyb, které autoři při svém vstupu na literární scénu tak rádi dělají.

Pohříchu je ale tato síla románu i jeho slabinou. Při čtení poctivých 450 stran se totiž nejde zbavit dojmu, že to všechno tu už tak či onak bylo, že to všechno už bylo k přečtení nebo k vidění v televizi ve strašidelných seriálech typu Lovci duchů (2005–2015). Jedním dechem však je nutno dodat, že vůbec není řeč o nějakých vykrádačkách, spíš hřejivém pocitu návštěvy důvěrně známého, kterého jsme roky neviděli, a tohle setkání rozeznělo staré, kdesi vzadu v hlavě dávno ukryté struny.

A navíc od chvíle, kdy začíná být zřejmé, jak důležitou roli bude hrát i šikovně použitý pohanský folklór, autorka šikovně pootočí kormidlem, z čistokrevného hororu se žánrově přehoupneme kamsi do mysteriózna a pak ještě i do thrilleru, čímž kritikovi zcela vytluče trumfy z karet. A to, prosím pěkně, stále hovoříme o literární prvotině.

Do poslední strany

Přiznávám, že při čtení jsem pocit důvěrnosti měl hned několikanásobný. Jednak se, stejně jako Kateřina Surmanová hrdě hlásím ke slabosti na Stephena Kinga a hororový žánr vůbec, jednak jsem vyrostl na česko-moravsko-rakouském pomezí, kde v lesích stojící tajemné řopíky i mě a mé kamarády podněcovaly k dětským hrám, jednak jsem coby člověk posedlý mytologií musel obdivovat použití božstev slovanského panteonu pro strašidelný příběh tak umně, jak se to ještě nepovedlo snad žádnému českému autorovi.

Někdy je zkrátka škoda, že některé knihy končí. Tím teď nemyslím tu otřískanou floskuli o tom, jak by bylo hezké číst donekonečna a ještě déle. V závěru Šepotu z lesa se mi totiž stalo přesně to, co se obvykle stává u drtivé většiny všech hororových knih či ještě častěji filmů. Není to jejich vina, tento žánr totiž podle svých pravidel ani nemůže končit jinak. Ve chvíli, kdy totiž tvůrci definitivně odkryjí karty, opadá značná část napětí. Ne snad z toho, jak celý příběh dopadne.

Třeba zrovna tímhle Kateřina Surmanová dokázala napínat do poslední stránky – tato slova jsou výtkou k žánru, nikoli k autorce. Když se v jakémkoli strašidelném příběhu blíží rozuzlení, opadá strašení a ta příjemná tajemná hrůza, pro kterou fanoušci hororů horory čtou. Tomu se samozřejmě dá zabránit nerozuzlením románu, ale upřímně, kdo by takový román chtěl číst? Já chtěl vědět, jak to s novinářem dopadne a kdo nebo co za mizením dětí stojí.

Jak již bylo naznačeno, Šepot z lesa není čistá žánrovka. Ani jejím smyslem není poukazovat na škodlivé společenské jevy. Jejím přiznaným cílem je napínat a děsit. To není málo – a to se daří.

Autor:

Mohlo by vás zajímat