A k tomu jejich pohůnek Metternich! Ten přece zavedl „metternichovský absolutismus“. Taky se stavěl proti emancipačním procesům českého národa, potíral svobody všech, co tak úpěli v žaláři národů rakouského mocnářství… a někteří si možná ještě vzpomenou, že měl také pletky s „paní kněžnou z Babičky“ Vilemínou Zaháňskou.
Wolfram Siemann: Metternich: Stratég a vizionář
 . |
Anebo to bylo celé trochu jinak? Monumentální kniha německého historika Wolframa Siemanna Metternich: Stratég a vizionář ukazuje, že nikdy není dobře spolehnout se na příliš jednostranný pohled a černobílé vidění dějin. I postava kancléře Metternicha byla vrstevnatější, než se z dosavadních výkladů zdálo. A mimo jiné naznačuje, že Češi na něj zanevřeli neprávem. Navíc on sám měl k naší zemi vztah poměrně pozitivní – i proto, že od roku 1794, kdy uprchli před krvelačnou revoluční lůzou z Porýní, se Metternichové usadili na západočeském zámku Kynžvart.
Mimochodem, tenhle zámek stojí za návštěvu především díky někdejšímu rakouskému kancléři: zámek mu vděčí za svou klasicistní podobu a v interiérech ohromí Metternichův kabinet kuriozit. V něm je dodnes k vidění sbírka 1800 nejpodivnějších předmětů, které kancléř dokázal nasbírat: počínaje egyptskou mumií nebo Beethovenovými vlasy přes hřeben Marie Terezie a modlitební knížku Marie Antoinetty po psací stůl Alexandra Dumase, na jehož desce jsou dodnes čitelné vyryté poznámky ke Třem mušketýrům.
Naše historiografie ale Metternicha viní především z toho, že se snažil centralizovat říši a omezit autonomii jednotlivých národních skupin. Češi v tom viděli podporu germánských elementů na úkor ostatních národů, což považovali za germanizaci, a tedy ohrožení své národní identity. A kromě toho mu byla vyčítána kontrola médií a cenzura (byť ji zavedl již dávno před ním Josef II.).
Metternichovým cílem však bylo zamezit šíření tehdejších liberálních idejí, které se v době národních hnutí rovnaly nacionalismu. (Není to paradox? Před dvěma sty lety být liberálem znamenalo být nacionalistou, a dnes si jsou tato slova na hony vzdálená). Siemannova kniha ale ukazuje, že Metternichovi vůbec nešlo o žádnou germanizaci: chtěl jen potlačit zhoubný mor nacionalismu, který se Evropou prohnal po francouzské revoluci. Nacionalismus hrozil ohrožením samotné podstaty habsburské říše a potažmo i Evropy. Na příkladech revoluční a později napoleonské Francie to mohli jeho současníci pozorovat zblízka, my se o zhoubnosti této ideje přesvědčili krvavými válkami ve století následujícím.
Kníže, který tvořil Evropu. Metternich považoval despotismus za zásadní zlo, obdivoval britský politický systém |
Metternich opravdu stál proti myšlence národních států. V jeho vidění světa znamenaly jen chaos: do té doby bylo nemyslitelné, aby slovo „národ“ znamenal „lidé používající stejný jazyk“. Náhle se však se národ vedle vlasti a víry začal definovat také jazykem a etnickým původem. Řešení bylo dvojí – buď multietnický stát, jenž si během vývoje vytvoří takzvaný ústavní národ, kde si nejen všichni občané, ale i všechny národy jsou před zákonem rovny, přičemž právě tato rovnost z nich tvoří rovnoprávné občany, anebo etnicky čistý stát, který se tváří, že menšiny nemá a také pro ně nemá žádná práva. Rakousko vždy bylo a mělo i nadále být tím prvním; za to Metternich bojoval – za pokojně sjednocenou střední Evropu.
Kniha Wolframa Siemanna tak nabízí nezaujatý pohled na člověka, jenž skoro půl století dokázal dirigovat půl Evropy, a smývá z něj nezasloužený mour, nakydaný dalšími generacemi.
