O populární literatuře u nás zatím vycházely samostatné studie, ať už se to týkalo detektivek, „zamilovaných“ románů (Červená knihovna: studie kulturně a literárně historická: pohled do dějin pokleslého žánru od Dagmar Mocné), nebo nejnověji reklamních pohádek, viz pozoruhodnou publikaci České spotřební pohádky (Nakladatelství FaVU VUT 2024).
Nedávno ale vyšla kniha, která se snaží tento nesourodý materiál pojednat souhrnně. Obsahuje stručné vymezení tématu (víceméně jakákoli literatura, která nebyla považována za „uměleckou“ či „vysokou“), kalendárium, přehledové kapitoly o dějinách vybraných žánrů a podrobnější interpretační studie vybraných konkrétních textů i toho, jak dané oblíbené látky přecházely z jednoho média do dalšího a co se s nimi při tomto transferu odehrávalo.
Popravená Zlatovláska
V knize Čtivo autorů Michala Jareše, Pavla Kořínka, Stefana Segiho a dalších najdeme texty i značně násilné a šovinistické, třeba protiněmecké reklamy nebo utopické romány, které popisují vysídlení Němců z Německa do okolních států a kolonizaci jejich bývalého území jiným obyvatelstvem. A tato představa byla, jak podotýká jeden z autorů knihy, Segi, v kontextu daného díla ještě „mimořádně humánním řešením“: v románu se našlo i nemálo takových postav, jež při projednávání možných variant této německé otázky skandovali: „Vyhubit, vyhubit!“
Ve své době také nezřídka šlo o texty snad až revoluční. To je případ jisté komunistické „pohádky“, v níž jsou princezny vydány napospas revolučnímu tribunálu: „Popelka – nejspíš vedena třídním původem – se přidá k lidu. Růženka není ochotna uvěřit trvalosti revoluce, a je uvržena do věčného spánku.“ Nejhůř končí pyšná Zlatovláska, jež je davem revolucionářů přistižena s větším množstvím cenností při pokusu o emigraci a zabita: „Přišla o svoji prázdnou hlavu a o své zlé srdce.“
Čtivo. Síla a kontexty české popolární literatury 1918-1939 vydalo v loňském roce nakladatelství Akropolis.
Vlajkař a nacistický kolaborant Felix Achille de la Cámara (1897–1945) zase v jiné „pohádce“ popsal pravicovou lidovou revoluci, během níž byl svržen a po právu oběšen zlý císař.
Jiným textům dominovala spíše transgrese: tak román Sir Lee Farguhar: neobyčejná dobrodružství gentlemana od Sl. Jelínka (Josef Šrámek, 1924–1925) vykládá Ivan Adamovič v duchu Georgese Batailleho jako rafinovaný text založený na překračování všech myslitelných zákazů a hranic.
Dodržet řád světa
Obecně ale mezi analyzovanými texty převládaly ty hodnotově konzervativní. Pokud se jejich ženské hrdinky emancipují, pak jen v rámci pevných limitů a jejich samostatnost platí často jen do chvíle, kdy „přijde ten pravý“, který je vrátí na místo, kam směřuje většina dívčích románů – do teplého domova po bok muže, kde je jí údajně nejlépe.
Případně svůj úspěch ve „vnějším“ světě budují na něčem, co dobře znají z domácí kuchyně, totiž na vaření marmelád ve velkém (Matka Gity Šponarové).
Psát o vlastní rodině nikdy není dobrý nápad, ukazuje nová kniha Édouarda Louise |
V několika statích se vrací téma „božích mlýnů“ a nadosobního „zákona“, který nejen oplácí provinění, ale také odměňuje zásluhy a který má podle Pavla Janáčka třeba u Vlasty Javořické „asi nejblíže ke karmickému principu kosmického vyrovnání, známému z hinduismu i ze současných forem privatizované religiozity“.
Této instanci v pozadí všeho se má člověk podle Javořické nebo Jana Vrby s pokorou svěřit a přijmout osud, který mu byl dán (Janáček přidává i hutný exkurz až do starověku, kdy se rodily nábožensko-morální představy o poskvrně, jež za překročení zákonů božích nebo lidských dopadá na jedince i na jeho rod, o vině, která „zrozena v generaci jedné plodí vinu a trest i v generacích dalších až do konečné očisty“).
Pepánek a Kája Mařík
Vyskytovali se přitom jistě i hrdinové vzpurnější a nezbednější, jak říká třeba i název dětské knihy Pepánek Nezdara od Franty Župana, což byl podle Andrey Vítové předchůdce série o Kájovi Maříkovi.
Pepánek byl podle ní divočejší, živější a opravdovější figurou než „příliš ukázněný a zbožný“ Kája. Přesto je dnes Županův hrdina dokonale zapomenut, zatímco Kája Mařík „zůstává i sto let od svého zrodu přítomen v obecném povědomí, přinejmenším jako symbol jednoduché a líbivé četby“.
Pro zajímavost dodejme, že někteří zmínění literáti a jejich tituly jsou v knize připomenuti i v méně známých kontextech: Javořická jako praktikující spiritistka, Kája Mařík pak ve své podobě z pozdějších, méně vydávaných dílů jako manžel a otec malého Káji, „který je kopií svého otce: znovu přicházejí ke slovu dětská dobrodružství a vtipné příhody“.
Lepší než prasečinky
Mnohé z analyzovaných textů dnes působí především bizarně či trochu směšně, a to hned v několika směrech. Například Flosův román Lovci orchidejí měl spojovat dobrodružství se vzděláváním, takže v něm i postavy jinak charakterizované jako nevzdělané a užívající primitivní slovní zásobu zcela nelogicky promlouvaly „jazykem studovaných biologů specializovaných na subtropickou floru a faunu“.
Jindy se setkáme s projevy až výstřední, fetišistické erotiky: hrdina knihy Jeho bílá noc od Jindřicha Snížka, živící se jako pytlák, zachází se svojí puškou jako s milenkou: „Muškou a kouskem hlavní dívala se milenka zpod deky. Hladil ji občas a laskal prsty oba otvory.“
Měkké drogy, nebo tvrdý trénink. Stojí za to přečíst si tři debuty mladých autorů? |
Kniha také užitečně mapuje, jak na populární „čtivo“ pohlíželi doboví kritici i zástupci různých politických táborů. Jejich názory byly velmi odlišné a postoje paradoxní: S. K. Neumann sám napsal některé knihy, které se zřejmě širokému vymezení „čtiva“ minimálně přibližovaly, ale horoval proti „řemeslu travičů studní“, čímž myslel autory konzervativních populárních děl typu Bohumila Zahradníka-Brodského.
Pravicový časopis Vlajka zase soudil, že výše zmíněné románky Vlasty Javořické představují pro české písemnictví větší přínos než kritikou vychvalované a vnucované „prasečinky“ tzv. uznávaných literátů.
Brakoví průkopníci
Autoři Čtiva mají pochopitelně blíže k tomu, co umírněněji a s humorným odstupem napsal kupříkladu jeden ze zakladatelů české detektivky Eduard Fiker: „Není přece možno, aby knihu vyhradili si pro sebe jen autoři rázu Vesmíroslava Přeušlechtilého.“
Jestli jejich cílem bylo představit pestrost a mnohotvarost dobového čtiva, které mělo ve své době větší vliv (a čtenářskou oblibu) než tituly dnes klasické, tak se jim to podařilo, může jít o směs až přehnaně různorodou, chaotickou, či dokonce třaskavou.
Ano, žádný ucelený obraz kniha neposkytuje ani se nezaměřuje na čtenářské ohlasy, ovšem pro leckoho může být objevné už jen to, kolik tajných či zcela zapomenutých zákoutí tento chaotický literární terén měl. Jeho prozkoumání bylo v některých aspektech prací průkopnickou či objevitelskou a jeho zmapování je záslužné.
