Kniha roku před 100 lety: jaké byly knižní hity roku 1925 a co z nich čteme dodnes?

Rok 1925 přinesl nejenom nadílku nových knih, ale také začaly vycházet časopisy Sever a východ, Rozpravy Aventina a Tvorba, přičemž se uzavřela existence Moderní revue. Vančurovým románem Pole orná a válečná zahájilo svoji činnost nakladatelství Odeon Jana Fromka a v Praze byla založena pobočka mezinárodního PEN klubu v čele s Karlem Čapkem, který mj. vydal soubor sloupků O nejbližších věcech. Zemřeli Jindřich Šimon Baar, Arnošt Procházka či Arnošt Ráž, spoluautor Bieblovy první sbírky Cesta k lidem. A tak se nám otvírá cesta do světa veršů.

Knihy poezie

Polovina 20. let byla již dobou vzestupu poetismu, což se promítlo i do několika významných novinek české poezie. Vyšly však též sbírky starších básníků i mladších autorů (například A. M. Píši) s jinou tematikou, byť i jejich verše byly místy ovlivněny zmíněným poetismem.

Jaroslav Seifert (1901–1986) se svými prvními sbírkami Město v slzách (1921) a Samá láska (1923) přihlásil k proletářské poezii a jako jeden ze zakladatelů uměleckého sdružení Devětsil tvořil v duchu poetismu. Jeho sbírka Na vlnách TSF patří k erbovním dílům tohoto avantgardního směru. Seifert zde uplatnil některé znaky poetismu: hravost, exotičnost, oslavu lásky i humor. Sbírka vyniká osobitou grafickou úpravou Karla Teigeho, využívající různé druhy písma.

Josef Hora (1891–1945) psal rovněž proletářskou poezii, ovšem sbírku Itálie pojal jako lyrický záznam své cesty na Apeninský poloostrov v létě 1924. Jednotlivé básně reflektují Terst, Benátky, Florencii a zejména Řím, obsahují rozličné historické a kulturní reminiscence, evokují významné osobnosti. Též konfrontují minulost s autorovou současností a různé lidské typy či opěvují moře; předjímají tak Horovu pozdější tematiku plynoucího času.

Konstantin Biebl (1898–1951) je vedle Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta čelným představitelem poetismu, jeho zmíněná první sbírka Cesta k lidem (1923) má však proletářskou tematiku. Do jisté míry to platí o obou svazcích veršů vydaných v roce 1925, jimiž jsou Zlom a Zloděj z Bagdadu. Sbírka Zlom obsahuje krátké lyrické básně, fragment lyrickoepické skladby Továrna a titulní báseň. Jsou zde anekdotické hříčky, ale i sociální motivy a reflexe války. V roce 1928 Biebl sbírku výrazně přepracoval.

Bohuslav Reynek (1892–1971) vydal první básnickou sbírku Žízně roku 1921, po ní přišel se dvěma svazky básní v próze Rybí šupiny (1922) a Had na sněhu (1924), následovanými Smutkem země (1924) a Rty a zuby (1925). Tímto pátým souborem uzavřel své první tvůrčí období, charakteristické silnými pocity smutku, nicoty a zániku, jakož i poetikou expresionismu a vlivem Georga Trakla. Ve Rtech a zubech je už viditelná i autorova zakotvenost v rodném Petrkově na Vysočině a jistá proměna sakrální tematiky.

Zdeněk Kalista (1900–1982) je dnes znám jako autor historických prací a překladatel, ale na počátku své literární dráhy psal poezii. V letech 1922 a 1923 vydal sbírky Ráj srdce, Zápasníci a Jediný svět, k nimž roku 1925 připojil dvoudílnou sbírku Vlajky. Barevná romance, uvedenou předmluvou kritika Františka Götze. V první části najdeme poetistické miniportréty jihoamerických a evropských zemí, Austrálie i Japonska, zatímco druhou část vyplňují kratší i delší básně, jež jsou tematicky dost různorodé.

FOTO František Bidlo, Adolf Hoffmeister, Antonín Pelc, Archiv LN / Koláž Šimon

Knihy prózy

V roce 1925 vyšly nové knihy jak uznávaných spisovatelů, tak autorů méně významných a dnes pozapomenutých. To se týká například prózy K. J. Beneše, Miloslava Nohejla, Lva Blatného, J. V. Rosůlka či A. C. Nora. V naší anketě je však zastiňuje toto patero:

Vladislav Vančura (1891–1942) knižně debutoval sbírkou povídek Amazonský proud (1923), po níž mu vyšel další povídkový svazek, Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924), a román Pekař Jan Marhoul. V září 1925 vydal svůj druhý román, Pole orná a válečná. Prostřednictvím charakterů i osudů svých postav (zejména „chlapa bez rozumu“ Františka Řeky, barona Danowitze a jeho synů Ervína a Josefa), řady obrazů naturalistické či expresionistické ražby či básnického jazyka v něm zobrazil odpudivost, ničivost a absurdnost války. Ač je tento román chápán jako významné protiválečné dílo, před sto lety byl přijat rozporuplně.

Benjamin Klička (1897–1943) na počátku své literární dráhy psal básně a povídky, ale více se prosadil až románem Divoška Jaja (1925, v tomto roce vydal i prózy Vzpoura nosičů a Tulák Jeroným a jiné osudy). Je to tragický příběh černošské dívky, která se z Konga dostane do Paříže, kde dělá služku a chůvu. Posléze prožije nešťastný milostný vztah a nakonec se ocitne zcela na dně. Román je napsán metaforickým stylem vančurovské ražby a byl kladně posouzen řadou významných kritiků.

Emil Vachek (1889–1964) psal do poloviny 20. let kratší prózy i romány, ale víc se prosadil až s humoristickým románem Bidýlko (1927) a zejména se sérií detektivek s inspektorem Klubíčkem. Bohatý, varovně pojatý děj „fantastického románu“ Pán světa, zalidněného mnoha postavami, situoval převážně do Německa ve 30. letech. „Pán světa“ – finančník Robert Beer – zde vytvoří diktaturu a zároveň nadnárodní společnost, jež ekonomicky ovládne celý svět. Po řadě válek a revolucí se však její světovláda zhroutí.

Rudolf Medek (1890–1940) se proslavil hlavně jako autor děl s legionářskou tematikou. V polovině 20. let už měl na svém kontě téměř dvacet knižních titulů, k nimž v roce 1925 přidal třetí díl románové pentalogie Ostrov v bouři (v letech 1921 a 1923 mu předcházely díly Ohnivý drak a Veliké dni, v letech 1926 a 1927 následovaly Mohutný sen a Anabáze). Zobrazil v něm občanskou válku v Rusku, konsolidaci legií a bitvu u Bachmače. Celá pentalogie se těšila velké přízni čtenářů i oficiálních kruhů, kritika k ní však měla značné výhrady.

Jaroslav Durych (1886–1962) do poloviny 20. let vydal dvě desítky básnických sbírek, próz, dramat či esejů. Roku 1925 rozšířil svoji bibliografii hned třemi tituly: svazky veršů Balady a Žebrácké písně a novelou Sedmikráska, nejprve otištěnou na pokračování v Lidových novinách. Tvoří ji milostné příběhy mladého muže a chudé dívky, jež mladíkovi – jsouc nepoznána – stále uniká. Nakonec se odhalí její totožnost a novela končí šťastně. V soudobých periodikách o této próze psala řada renomovaných kritiků.

Jak by vypadala kniha roku 1924? Dominují autoři slavní, ale místo mají i ti zapomenutí

Knihy dramatu

Ve dvacátých letech se na českých jevištích objevovaly hry expresionistické, historické, legionářské či sociální, ale nechyběly ani komedie. Z roku 1925 pocházejí například dramata Jaroslava Durycha, Lva Blatného, Stanislava Loma nebo Olgy Scheinpflugové a samozřejmě i následující pětice.

Periferie Františka Langera (1888–1965) autora proslavila i v zahraničí. Toto „drama o patnácti obrazech“ je zasazeno do pražského předměstí a soustředí se na problematiku lidského svědomí a světské spravedlnosti. Vzbudilo velký ohlas a dostalo též rozhlasovou, televizní a filmovou podobu.

Husa na provázku Jiřího Mahena (1882–1939) je zase soubor šesti textů označených jako „filmová libreta“ (známé divadlo v Brně je po něm pojmenováno od roku 1967). Jsou to experimentální inspirativní útvary narušující hranice mezi divadlem, literaturou a filmem, z nichž však divadelní ráz mají jen tři.

To Komedie v kostce Edmonda Konráda (1889–1957) se odehrává během dvou dnů v Praze v zahradě u velkého domu, v němž bydlí tři manželské dvojice. Je to groteskní komedie pranýřující vyprázdněnost manželských vztahů a pokryteckou měšťáckou morálku. Ve své době byla vcelku úspěšná.

Otroci Otokara Fischera (1883–1938) jsou veršované drama odehrávající se ve starověkém Římě v době Spartakova povstání: představuje obraz vzpoury utlačovaných a ponížených lidí proti mocným vládcům světa. Ve své době bylo přijato dost rozporuplně.

A konečně vznik Vzbouření na jevišti Jana Bartoše (1893–1946) je inspirován hrou Luigiho Pirandella Šest postav hledá autora (1921); je divadlem na divadle a tvoří ho tragický milostný trojúhelník. Soudobé přijetí bylo dost kritické.

Autor je literární historik, působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.