Pamatujte, jaké to bylo za Němců. Román Dozvuky o Evropanech, kteří válčením „pozvedli“ východní Afriku

Název dosud posledního románu Abdulrazaka Gurnaha zní v českém překladu přiléhavěji než originál. Protože Dozvuky (Afterlives, 2020) lépe upozorňují na to, že se jedná o jakousi sumu britského autora a že se zároveň znovu setkáme s příběhem, který známe z románu Ráj (1994), jenž česky vyšel loni. Na druhou stranu, titul Dozvuky nezní příliš atraktivně: to, co zbývá doříct? I tento aspekt – dořečení už známého – v románu najdeme. Každopádně je Dozvuky možné číst i bez znalosti Ráje, přestože pak nebude možno vnímat jejich důmyslné propojení.

V Dozvucích se opět vracíme do východní Afriky, odkud byl literát, narozený na Zanzibaru do arabské rodiny, uprostřed dospívání nucen odejít – po konci kolonizačního období se totiž hněv domorodců zaměřil na usazené Indy a Araby, kteří byli zdatnými, to jest movitými obchodníky. Nicméně většina románu se odehrává v době, kdy ještě Abdulrazak Gurnah (1948) nežil. Teprve na samém konci se dostáváme do období po druhé světové válce a taky do Evropy, kam Iljás mladší dostane stipendium.

Po většinu času se však ocitáme opět v exotickém dávnověku, kdy se v Africe přetahovali Němci s Angličany, Portugalci či Belgičany. A je až komické, jak důsledně si kolonizátoři nechtěli s válčením špinit ruce, přestože ho podněcovali. V armádě bojovali výhradně Afričané – proti sobě pod cizími vlajkami za ty, kteří je přišli kolonizovat. Evropané si nešpinili ruce ani s taháním čehokoli, na to pro změnu byli domorodí nosiči. Při táboření zas musela „evropská šlechta“ pokaždé být nejvýš po proudu řeky, aby vodu před nimi nepoužívali ti umouněnci…

Poraněná krása

Při čtení Dozvuků tak zjistíme, že co se týče Němců, zažili lidé z východní Afriky velmi podobné věci jako Češi. Dalším detailem, který je z takového odstupu lépe patrný, je, že všude se vždycky najdou lidé, kteří se chtějí přidat k tomu většímu a silnějšímu, jsou jím jaksi okouzleni. Při pasážích, v nichž Iljás starší nepochopitelně ukončí poklidný život nejen sobě, ale i své pozdě nalezené sestře a vydává se do války, si čtenář nemůže nevybavit všechny ty české, belgické, francouzské a další kolaboranty s nacistickým Německem.

Na druhou stranu při čtení několikrát na povrch vyskočí i otázka, co asi vedlo dotyčné Němce k tomu, že přijali službu v Deutsch-Ostafrice: co se jim přihodilo či co provedli? Válečné tažení je v Dozvucích ekvivalentem obchodní cesty v Ráji – taky tím, že obě výpravy končí kocovinou. Během nich se navíc nacházíme v ryze mužských kolektivech, kde se nešetří homosexuálními narážkami.

Právě oberleutnant si udělá z hrdiny románu Hamzy po jeho nástupu do schutztruppe sluhu, kterého však zároveň učí německy, respektive prohlubuje jeho znalosti, neb Hamza v německém prostředí už pobýval a umí mluvit i psát, což je velká výsada – může to ovšem v této době působit až nebezpečně. Je dobré si uvědomit, že Dozvuky jsou typický příběh 20. století, možná by se dalo říct, že typický román 20. století, který se tedy poněkud opozdil. Protože muži v uniformě a ve válce, to jsou obvyklí románoví hrdinové minulého století.

Do tohoto univerza patří i vztahy mezi důstojníkem a jeho sluhou. V Dozvucích se několikrát mihnou náznaky homosexuálního vzruchu, neboť Hamza je označován jakožto hezký. V tom se mimo jiné též shoduje s Júsufem z Ráje, jenž byl rovněž vnímán jakožto „spanilý“. Což – stejně jako Hamzova vzdělanost – je ale pro jiné trnem v oku. Především pro německého feldvébla, jenž Hamzu, když už je armáda doslova v posledním tažení a mnozí dezertují, nesmyslně zraní.

Trpěliví a nedůrazní

Jako v Ráji byla přítomna krásná zahrada, jakoby zcela oddělená od okolního světa, kam nic špatného prostě nemohlo zasáhnout, v Dozvucích hraje podobnou úlohu misijní stanice, kde vlídně vládne německý pastor se svou ženou. Tam je Hamza uzdravován, dokud se pastor nezačne bát o životy svých blízkých, které by mohly být ohroženy, kdyby u nich Britové našli bývalého německého žoldáka.

Hamza se vrací do civilního života a města, kde již v minulosti žil – tady je čím dál evidentnější, že Júsufův a jeho život se překrývají. Jakmile se románový hrdina usadí, přepíná Abdulrazak Gurnah navíc opět do módu, který by se dal označit jako exotické vyprávění, přesněji orientální pohádka. Hamza se postupně zamiluje do mladé ženy Afíji, jež lásku opětuje.

Nobelovka za literaturu pro Han Kang. Jihokorejka je autorkou „intenzivní básnivé prózy“

Jedná se o mladší sestru Iljáse, jenž, stejně jako Hamza, byl v německé armádě, po konci války ho marně vyhlížejí a nemají o něm žádné zprávy. Nejen Hamza si léčí zranění, taky Afíja má poraněnou ruku. Poté, co ji Iljás před odchodem do války vrátil do „náhradní péče“ do vzdálené vsi, kde ji předtím po letech našel, dostala Afíja od hlavy rodiny natřískáno přes ruku, neb se ukázalo, že za dobu, co byla s bratrem, se naučila číst a psát. Afíju ale právě psaní zachránilo od něčeho horšího. Napsala vzkaz bratrovu příteli z města Chalífovi, jenž ji přijel vysvobodit a ubytoval ji ve svém domě.

Hamza se stane Chalífovým spolupracovníkem, a tak se kruh uzavře. Zde je nutno podotknout, že hrdinové Abdulrazaka Gurnaha bývají velice trpěliví a nedůrazní a snaží se na sebe zbytečně neupozorňovat. Totéž se vlastně dá říct i o způsobu, jímž v angličtině – která není jeho rodným jazykem, tím je svahilština – píše autor Dozvuků. V jeho románech nenajdeme pasáž, kde by se předváděl, kde by se snažil ukázat, co dokáže.

I já mám novou vlast

Někdy se však tato neokázalost překlápí až ve zvláštní apatii, jako by to tvůrce už chtěl mít co nejrychleji za sebou. V případě Dozvuků se jedná o závěr, jenž by mohl být emočním vrcholem, ovšem připomíná spíše suchou agenturní zprávu. Iljás mladší – syn Hamzy a Afíji, na nějž rodiče tím, že mu dali strýčkovo jméno, naložili značnou zátěž – totiž kvůli stipendiu zjistil, jak to s Iljásem starším bylo.

Strýček Iljás se po konci angažmá v schutztruppe rozhodl, že odjede do Německa, tak si tento jazyk, kulturu a zemi patrně zamiloval. Dokonce se oženil a stal se velkým přívržencem německého kolonizování. Proto zpíval nacistické písně a účastnil se akcí Reichskolonialbundu. Dokonce ještě v roce 1934 si zažádal o medaili za účast v bojích, v čemž připomíná všechny ty nebohé Židy, kteří bojovali v německé uniformě v zákopech první světové války a jimž dlouho nedocházelo, že to je od osvětimských krematorií neuchrání. Iljás nakonec skončil v Sachsenhausenu za poskvrnění árijské ženy.

Když se to takhle napíše, zní to velmi spektakulárně, ba vyspekulovaně. Člověka následně napadá, zda strohý způsob podání neměl být v ostrém kontrastu s tímto překvapivým vyústěním. A jestli mu právě tím neměl dodat na důvěryhodnosti. Protože svět je plný paradoxů...