Moc mne potěší, když objevím na nečekaném místě kvalitní architekturu, která pozvedne zapomenutý kout v obci a vytvoří příjemné prostředí pro pobyt. Někdy to je malá kavárna, jindy hezky upravená náves nebo třeba rekonstruovaný starý dům či nějaká industriální stavba, která našla nový účel, jak jsem o tom psal posledně.
Takové chvíle zažívám v poslední době docela často. Nedávno se mi to stalo v obci Nedvědice, což je městys v podhradí Pernštejna v Hornosvratecké vrchovině ve východním cípu Jihomoravského kraje. Loni jsem o Nedvědici ostatně psal v souvislosti se slavným lomem na světlý mramor, který tu býval. Těžil se tu kámen, často využívaný v architektuře i v sochařství. Část lomu patřívala rodině Loosů, kteří tu měli i letní domek, kam jako chlapec často jezdíval později proslavený architekt a světoběžník Adolf Loos.
Dvě křídla vzadu
Dnes se ale budu zabývat jiným místem v Nedvědici, totiž obecní knihovnou. Ta se ukrývá na dvorku prostého stavení čp. 32, což je přízemní stavba ze šestnáctého století. Za první republiky tu bývala malá prodejna firmy Baťa, zůstalo tu po ní velké okno do ulice. Tam dnes sídlí informační středisko a je tam vystaven i tzv. nedvědický poklad, tedy řada stříbrných mincí, nedávno nalezených v keramických džbánech.
Z ostudy v reprezentativní prostor. Nová podoba náměstí Jiřího z Poděbrad má jen jednu vadu |
V domku se nachází také obřadní síň s prostým, ale vkusným dobovým zařízením, které s venkovskou architekturou souzní lépe než některé novodobé designérské kreace.
Projdeme-li domkem na dvůr, zjistíme, že do něj vybíhají dvě kolmá křídla. To, kde bývaly kdysi stáje, se nacházelo ještě nedávno v žalostném stavu. Nově bylo přestavěno architektem Zdeňkem Fránkem a jeho spolupracovníky na knihovní sál. Do dvora se otevírá prosklenou stěnou, odstíněnou vertikálními dřevěnými lamelami.
Interiér je jednoduchý: celou protější stěnu pokrývá knihovna, v prostoru jsou volně rozmístěny moderní stolky s křesílky, podlaha a strop jsou z pohledového betonu. V zadní části byl ponechán fragment zděné kůlny, což je milý detail. Přilehlý dvorek má příjemnou kamennou dlažbu a podél knihovní stěny je umístěn vodní prvek.
Místo setkávání
Protější křídlo bylo rekonstruováno do původní podoby s bílou vápennou omítkou a našedo natřenými okenními rámy a dveřmi. Zde má obec prostory pro různé aktivity jako přednášky (nedávno tu vystupovala spisovatelka Alena Mornštajnová) nebo výstavy, podobně jako v podkroví uliční budovy, kam vede vestavěné ocelové schodiště s výtahem.
Celek působí jaksi samozřejmě, přehledně, čistě. Respektuje původní urbanismus a architekturu i genia loci půvabné obce. Obecní knihovny jsou navíc pilířem regionální kultury, místem setkávání a poznávání. Proto je velmi důležité věnovat jim náležitou pozornost. Je to i dobrá příležitost pro architekty.
Na závěr představím autora. Tím je respektovaný architekt a pedagog prof. Zdeněk Fránek (nar. 1961 v Boskovicích). Jeho tvorbu sleduji už léta. Nemá nějaký jednoznačný styl, každou svou stavbu řeší individuálně s ohledem na danou lokalitu. Často pracuje s organickými motivy, oblíbeným materiálem je pohledový beton a dřevo, ale nevyhýbá se ani režnému zdivu.
K jeho známým realizacím patří moderní sbory pro církev bratrskou v Černošicích a Litomyšli, řadové domy ve Štítného ulici na pražském Žižkově, obytný dům na pražském Starém Městě v ulici U Milosrdných, organicky tvarovaná dostavba zámku ve Velkých Opatovicích s muzeem kartografie nebo CCC galerie v čínském Pekingu.
Když kultura zachraňuje industriál. Jak staré továrny dostávají nový život |
K dalším oceňovaným stavbám patří Stezka v oblacích na Dolní Moravě nebo výzkumné centrum Liko-Noe ve Slavkově u Brna s průčelími pokrytými bujnou vegetací. A také řada rodinných domů.
Zdeněk Fránek hodně cestuje, zejména po zemích východní Asie, kde je už jako doma. Ostatně vliv vzdálené orientální kultury je v jeho osobité tvorbě patrný, podobně jako obdiv k tvorbě italského architekta Renza Piana.
