Konečně jsme se dočkali klíčového románu brazilského spisovatele Osmana Linse. A stojí za to

Ano, víme, že někteří čtenáři jsou mimořádně hákliví na to, když se dopředu dozvědí, jak to celé dopadlo. Tentokrát ale nelze jinak. Musíme skutečně začít od konce, tedy od doslovu Václava Jamka.

A i v jeho případě je nutno zmínit, co je napsáno v samotném závěru, neboť jde ve zkratce o příběh několika generací sledujících či spoluvytvářejících zdejší literární prostředí: „Cesta Linsova Avalovary k českému čtenáři byla dlouhá: v odeonském hledáčku se díky Vlastě Dufkové-Mackové ocitl na konci 70. let, tedy celkem začerstva; jeho cestu ke čtenáři tehdy znemožnila vlastně konzervativní pruderie normalizačního režimu. Obrat k demokracii sice zábrany uvolnil, ale zároveň se ukázala míra kulturního dluhu, který se za dvacet, někdy i za čtyřicet let nahromadil, a zároveň se objevily překážky nové, ekonomické. Kulturní dluh se splácel chaoticky, tím spíš, že mnozí odborníci od nakladatelského řemesla odešli a prosazovala se také díla nová. Několik z těch, kdo milují literaturu, však nezapomněli na zážitek, který jim kniha poskytla, a po nějakých pětačtyřiceti letech od prvního záměru je dílo konečně na světě.“

A je tu další happy end: po tak dlouhé době došlo ke znovushledání Avalovary a Vlasty Dufkové. Je to skvělý příběh, kdy po letech odloučení a pocitů, že už je vše ztraceno, najednou… Navíc po šlechetném činu, kdy překladatel Vít Kazmar ustoupil zkušenější kolegyni, aby si mohla splnit letitý sen, a stal se v tomto podniku pouhým redaktorem. Dodejme, že Vlasta Dufková je již držitelkou Ceny Josefa Jungmanna za převod novely Burití jiného brazilského velikána, Joãa Guimarãese Rosy (1908–1967), a Vít Kazmar toto ocenění získal za převod románu Op Oloop argentinského prozaika Juana Filloye.

A ještě zdůrazněme, že překlad rozsáhlého románu Osmana Linse (1924–1978) nepřináší žádné velké nakladatelství. Naopak se potvrzuje, že ti malí bývají nejodvážnější. V tomto případě pražské Rubato. A to v době, kdy cena knih roste, avšak kupní síla lidí klesá a kdy knižní byznys dostává další rány, například hackerský útok na jeden knižní velkoobchod. O to víc se nyní vydání českého překladu Avalovary vyjímá.

Věděli, že zabloudili

Zdá se být velmi truchlivou historií, že Avalovara (1973) musel na český převod čekat dlouhé desítky let. O to víc, když si uvědomíme, kolik stohů nesmyslů, zbytečností a dobových hitů během té doby vyšlo – a kolik z nich jsme též přelouskali a ztráceli s nimi čas. Na druhou stranu se v tom skrývá dobrá zpráva, že taková díla se mohou klidně nechat odstrčit, trpělivě si počkat na svou chvíli, jelikož mají čas. Zatímco jiné knihy musí být v knihkupectvích a u čtenářů honem honem, aby zájem nevychladl a taky dokud jejich autoři žijí a mohou knihu představit a podepsat…

Tvůrci jako Osman Lins, jimž se podařilo napsat významné dílo, si to velice dobře uvědomují – což ovšem neznamená, že by věděli, jak to udělali, a dokázali to se stejným úspěchem zopakovat. A stejný pocit se nad těmito romány přenáší na čtenáře. Jsou to texty, které nelze převyprávět, ale které na vás tak mocně zapůsobí, že na to nikdy nezapomenete, i když si třeba s odstupem nevybavujete jednotlivosti a taky ne vše během četby pochopíte či pochytíte. Jedná se o setkání, jež vás změní.

Vzorcem, do něhož jsou natěsnány kapitoly – čtverec protknutý spirálou –, připomene Avalovara jiné v téže době vzniklé romány. Zaprvé „skákací“ strukturu románu Nebe, peklo, ráj (1963) argentinského tvůrce Julia Cortázara a potom literární vrchol kombinatorické ekvilibristiky, jímž je románové puzzle Život návod k použití (1978) Georgese Pereka. Francouzský prozaik patřil k Dílně potenciální literatury Raymonda Queneaua, k níž měl blízko taktéž v Evropě léta žijící Julio Cortázar. Ostatně, i v knize Avalovar, pojmenované po bájném ptákovi, je Evropa včetně Paříže silně přítomna.

Brázdi rozkvetlou holí

Dobrou definici těchto románů nacházíme přímo v Avalovarovi, kde Roos pronáší: „A to nás přivádí zpátky ke kartografii. I s těmi nedokonalými mapami mořeplavci vždycky dopluli, kam potřebovali. A když zabloudili, tak věděli, že zabloudili.“ Jako by nám připomínal, že my dnes nemáme ani kam zabloudit. Nebo si toho jenom nejsme vědomi? Naštěstí, protože bychom si s tím stejně neuměli poradit?

Což můžeme vztáhnout na většinu současné literární produkce, jež se snaží především o čtenářův komfort: aby měl vše po ruce a netápal. To je ale ukrutná nuda pro ty, kdo oceňují romány jako Avalovara, v němž můžeme – jak to u velkých děl bývá, najdeme v něm příhodné vyjádření k lecčemu – číst další výmluvnou větu, jako by se vztahovala právě k literatuře, co tak pečuje o čtenářovo pohodlí: „Snažím se číst: kniha mi připadá, jako bych ji vlastnoručně opisoval, tak málo překvapení a radosti mi četba přináší.“

Ale teď už si konečně musíme říct, o co v Avalovarovi jde. Prim tu hraje láska. Je zde hned několik příběhů přes sebe. V některých jsou ženy vstřícné: „Držím v rukou svůj život, Abele. Vezmi si ho. Ale něco ti povím: láska, přístroj, s kterým se musí umět zacházet, má spoustu tajných tlačítek a ostří, která při sebemenší neobratnosti nebo roztěkanosti vyskočí a zaříznou se do živého masa.“

Jindy je však překážek víc. Že by to bylo tím, že se panáček zrovna pohybuje na cizí půdě, v Evropě? „Já už jsem přísně vzato měl být na druhé straně zeměkoule. Pořád ještě doufám, víte? Mezi mnou a vámi musí ještě něco přijít. Nějaký konec. Nějaký začátek.“

A vedle úspěchů a neúspěchů zde též máme balancování mezi počáteční cudností a stupňující se erotičností: „Zbrázdi mě a zavlaž, Abele, hleď, jak tě přijímám a jak tě mé tělo oslavuje, ach, už žádné opovrhování už žádné urážení už nikdy osamělé tělo už nikdy, pojď a vítězně mě zbrázdi svou rozkvetlou holí, náležím ti bez výhrad a bez nároků a tvému vstupu vstříc otvírám vše, co jsem a co mám…“

Kapitoly jsou přitom označeny podle témat-příběhů a číslovány podle pořadí, takže kdo chce, může si Avalovaru přečíst i jinak, než jak ji v knize seřadil autor – tady připomeňme Nešťastníky (1969) B. S. Johnsona, přinášející v deskách dokonce volně ložené kapitoly.

Dále v Avalovarovi najdeme netradiční, pozornost jitřící detaily: označení jedné z postav piktogramem či pasáž, kde ve slovech chybí některá písmenka…

Avalovara je tedy po dlouhé době splaceným dluhem, na nějž je teď v důsledku ne zrovna skvělé kondice knižního trhu daleko lépe vidět, nemá tolik konkurentů, co se týče literárních událostí – podobně jako před časem Smutek Belgie Huga Clause, jehož překlad přineslo rovněž Rubato. Avšak na druhou stranu je otázka, zda se nenacházíme v etapě jisté apatie, nezájmu, zda to není tak, že román Osmana Linse je sice nyní potenciálně lépe viditelný, ovšem málokdo se už tím směrem dívá.

Takový ediční počin samozřejmě okamžitě oživuje též entuziastickou otázku, co ještě je třeba dopřeložit, co nám schází – ale to opět narážíme na ekonomickou realitu a ochotu riskovat. Rozhodně je však publikování tohoto překladu úžasnou vzpruhou pro český literární prostor. Díky němu si můžeme zas připomenout, že umění je především prostorem, kde se pohybují ti, kdo něco výjimečného umí a kteří to dokážou otisknout do díla, jež je nepominutelné, nesezonní.

Děti tvých chyb

Po Velké divočině: Cestách (1956) Joãa Guimarãese Rosy tak máme konečně přeložený další velký brazilský román druhé poloviny 20. století. Ostatně, bibliografie staršího krajana Osmana Linse nabízí pozoruhodné rozpětí. V jediném roce publikoval román, který svou dobrodružností jako by byl předchůdcem Krvavého poledníku či hraničářské trilogie Cormaka McCarthyho, a novelistický komplet Taneční soubor, z nějž pochází již zmíněná próza Burití, mimochodem úchvatný milostný příběh. Do Tanečního souboru patří i Dál – dál a dál, které známe z Pěti brazilských novel (1982). Tam se objevil rovněž překlad Retábl svaté Joany Caroliny od Osmana Linse, příběh autorovy babičky, vyprávěný ve dvanácti kapitolách-mysteriích podle zvěrokruhu: „Chyby tvých dětí jsou dětmi tvých chyb.“

Od dobrodružství na koňském hřbetu a s puškou v ruce v brazilském vnitrozemí to je k pařížské Dílně potenciální literatury dost velká štreka a stejně daleko je to od Velké divočiny: Cest k Avalovarovi. V tom podstatném jsou ale bližními. Avalovara, obdobně jako Nebe, peklo, ráj či Život návod k použití, experimentuje s formou, nicméně to, co je odlišuje od jiných tehdy novátorských děl, která se dnes z odstupu jeví být zastaralá a neživotná, je ten fakt, že se nejedná o experimenty pro experimenty. Nejsou to opuštěné domy s vymlácenými okny, nýbrž odvážně koncipované budovy překypující životem a nedostižným uměním.

Důležité je si uvědomit, že ne vždy musí být experiment stezkou odvahy a cestou vpřed. Taky může jít pouze o vnější okázalost, o způsob, jak zakrýt, že nemáme co nabídnout. A někteří literární vykukové se dále domnívají, že nadčasovost svému podnikatelskému záměru dodají prostě tím, že se vyprávěný příběh bude odehrávat kdesi a kdysi. Zatímco v Avalovarovi Osman Lins přirozeně mísí tradiční s moderním, osobité s otevřeně inspirovaným, lokální s univerzálním, dobové s nadčasovým a stejně tak zemité s nadoblačným.

Co se týče literárního pokusnictví, slavnější latinskoameričtí tvůrci tohoto období byli jistě osobití, nicméně v porovnání s Avalovarou přece jen tradičnější, vzpomeňme Gabriela Garcíu Márqueze a Maria Vargase Llosu – a taky letité spory, jestli je větším románem Sto roků samoty (1967), či Zelený dům (1966)… Ale když někdo umí vyprávět jako kupříkladu Trinidaďan V. S. Naipaul (1931) – abychom zůstali u jihoamerických břehů – v rozsáhlém Domu pro pana Biswase (1961), pak není nutné absenci formálních novostí nijak postrádat. Dodejme, že všichni tři literáti jmenovaní v tomto odstavci získali Nobelovu cenu.

Ženatý s knihou

Pokud se ještě jednou vrátíme k rozpětí narýsovanému Avalovarou – tedy mezi experimentálním románem a milostným příběhem –, českému čtenáři je dále k dispozici převod objemného románového vrcholu kubánského literáta Guillerma Cabrery Infanteho Tři truchliví tygři (1967). Ale pro ty, kdo dávají přednost lineárnějším, přehlednějším textům a příběhům, je tu taktéž Přelétavá nymfa, rozkošný milostný příběh, vydaný až z autorovy pozůstalosti v roce 2008. A nesmíme zapomenout, že silný milostný příběh i netradičně koncipovaný román nabídl v Knize o hrdinech a hrobech (1961) též Argentinec Ernesto Sabato.

Výše bylo zmíněno, že spisovatel pozná, že mu pod rukama roste/vyrostl jeho opus magnum. Za vše mluví citace z rozhovoru s Joãem Guimarãesem Rosou: „Když jsem Velkou divočinu psal, moje žena se hodně natrápila, protože v té době jsem byl ženatý s knihou.“ A že i čtenář pozná, že vzal do ruky takovou knihu, jelikož je najednou nucen se rovněž všeho vzdát a dočasně se do ní přestěhovat. Jiná možnost, jak potvrzuje Avalovara, neexistuje.

Ale to není nutno sáhodlouze vysvětlovat, to každý nahlédne sám. Jak se praví v Retáblu svaté Joany Caroliny: „Tak jako poznáš poběhlici anebo muže, který býval knězem: je v nic cosi, co člověk spíš slyší, než vidí.“